O mládí a pošetilosti
Vlakem k poznání Evropy i sebe sama
Je to dojemná vzpomínka. Brzy ráno vystupuji z vlaku na benátském nádraží Santa Lucia a kličkuji mezi holuby, abych si uložila batoh do úschovny. Prožívám první rok dospělosti a díky podezřele štědrému daru od Evropské unie v podobě Interrail Passu pro osmnáctileté i svůj první výlet sama se sebou.
Na nutnost rozhodovat se si rychle zvykám, přesto se ve světě i ve vlastním těle pohybuji neohrabaně. V samostatnosti zatím tápu a postupně zkoumám, co mi voní, co mi chutná, co mě baví a co nudí.
Celý den se bez konkrétního plánu toulám spletí kanálů a v relativně častých chvílích nejistoty si představuji, že jsem Angelina Jolie ve filmu Cizinec. Náhodou zabloudím na bienále architektury, o kterém jsem dříve vůbec nevěděla, a hodiny se procházím mezi pavilony jednotlivých zemí. Navečer si v klidné čtvrti bez turistického ruchu dávám aperol spritz, který si později, jako pětadvacetiletá, už objednávat nebudu – bude mi připadat hořký. Zatím je mi osmnáct a své budoucí preference ještě neznám. Večer nastupuji do vlaku a v šest ráno se budím na nádraží Roma Termini, kde si na toaletách šamponuji vlasy v umyvadle a oblékám červené šaty, myslíc na Monicu Bellucci ve filmu Maléna.
Opakuji průzkum města i sebe, dávám si kávu za euro, obhlížím Koloseum a jeptišky, které tu číhají na každém rohu. V noci přijíždím na nádraží Napoli Centrale s vybitým mobilem a důvěru vkládám do náhodného kolemjdoucího, který mi půjčí telefon, abych mohla zavolat rodičům. Další den se vydávám do Pompejí a ve vulkanických sedimentech zanechávám i své stopy. Trajekt mě převeze na citronový ostrov Capri. Má bílá stehna jsou na malé pláži plné opálených důchodců ta nejzářivější – odrážejí slunce téměř jako mořská voda. Během dalšího týdne křižuji místo spletitých kanálů železniční síť a místo pavilonů států samotné země. Toulám se Německem, Belgií i Nizozemskem, až se s prázdnými kapsami a plným filmovým svitkem vracím domů na nádraží Bratislava-Vinohrady.
Interrail, přátelé, fíkovník!
Koncept Interrailu vznikl v roce 1972 u příležitosti výročí Mezinárodní železniční unie. Cestovní lístek, jehož cílovou skupinou byla mládež ze západní Evropy, platil po celý měsíc. Cestování vlakem bylo ve srovnání s automobilovou nebo leteckou dopravou finančně dostupnější a zároveň bezpečnější alternativou k dobrodružnému stopování. Interrailu se kromě zemí západní a severní Evropy účastnily i státy bývalé Jugoslávie nebo Maďarsko, čímž mladým cestovatelům umožnily poznat i méně přístupné země. Československo si na vstup do Interrail systému muselo počkat až po sametové revoluci. V dalších desetiletích se Interrail stal cestovatelským fenoménem a ve spojení s dalšími iniciativami podporoval pocit sounáležitosti mezi mladými lidmi, které navzdory rozmanitému původu spojovaly společné zážitky a cestovatelská identita.
Na tuto cestu však nevzpomínám jen díky novým přátelským vztahům, byl to především formativní moment ve vztahu sama k sobě. Zpětně jsem vděčná za vlastní odvahu a usmívám se nad nejistotou pramenící z dosud neukotvené identity. Napodobováním filmových a knižních postav jsem si dodávala sebevědomí, které mi jako začínající cestovatelce chybělo, a zároveň jsem si tím pomáhala vytvářet hlubší vztah k cizím místům. Vybavuji si i tíživou osamělost, na kterou jsem si za poslední roky tak zvykla, že mi v ní je měkce. Co si naopak nedokážu vybavit, je motivace k návštěvě konkrétních míst. Některé volby byly určitě praktické – přítomnost známých, kteří mi mohli nabídnout nocleh, nebo výhodná vlaková spojení. Ale proč jsem například jela na Capri, ostrov, který je vlakem prakticky nedostupný?
Sylvia Plath ve své částečně autobiografické knize Skleněný zvon přirovnává nerozhodnost hlavní hrdinky k fíkovníku. Všechny možné podoby její budoucnosti jsou šťavnatými plody na větvích a je jen na ní, který z nich si vybere. Hrdinka je paralyzovaná volbou – výběr jedné možnosti automaticky znamená konec všech ostatních. I když hladoví, nedokáže si zvolit, zatímco přezrálé fíky jí padají k nohám.
Na své vlakové pouti jsem často spala v kupé s dalšími pěti lidmi, abych nemusela platit za ubytování. Nádraží se střídala a výlet byl poháněn pocitem časového i finančního nedostatku, vděčností za nečekanou příležitost i hladem po co největším množství. Byla jsem pevně rozhodnutá zakousnout se do všech fíků, i když jsem je sotva stíhala žvýkat. Když jsem u okna v kavárně v Mnichově, dočítala Coelhova Poutníka z Compostely, kterého jsem si náhodou přibalila do batohu, uvědomila jsem si svobodu rozhodovat o sobě a příjemně banální život z jednoho batohu mě očaroval, takže jsem si z rozmaru slíbila, že za rok půjdu slavnou poutní cestu severním Španělskem. A o rok později jsem slib splnila – opět s jedním batohem, na němž se houpala mušle svatého Jakuba. Tentokrát jsem šla pěšky.
Svá rozhodnutí si dobře pamatujeme, ale cesty, které k nim vedly, si zpětně vybavujeme hůř. I jen za pár let se bezbřehá spontánnost může rozplynout jako mořská pěna na Amalfském pobřeží. Možná se někdy všichni cítíme jako Buridanův osel, který si nedokáže vybrat mezi dvěma kupkami sena, a tak raději zemře hlady. Pohled do minulosti, i té vlastní, však může být velmi inspirativní. Víte, proč jsem před pár lety jela na Capri? Protože jsem to tehdy tak cítila. •
Autorka studuje Liberal Arts and Sciences (humanitní studia).