Vražda na zamrzlém jezeře
O učebnicích dějepisu a pohledu na svět
Slyšeli jste někdy o biskupovi Jindřichovi a sedlákovi Lallim? A víte něco o takzvaných křížových výpravách do Finska? Ne? Nevadí. Než jsem se přestěhovala do Finska, nevěděla jsem o nich taky vůbec nic.
Mučedníka a hrdina
Pro Finy ale Jindřich a Lalli patří mezi nejznámější historické postavy a křížové výpravy zná každý, kdo ve Finsku chodil do školy. Když se svých finských studentů ptám, co vědí o christianizaci Finska, zmiňují většinou právě tyto postavy a události a mnozí vyprávějí následující příběh: Finsko bylo pohanskou zemí do chvíle, než se švédská vojska v čele s králem Erikem IX. (neboli svatým Erikem), jehož doprovázel biskup Jindřich, vylodila nedaleko dnešního města Turku. Švédové přijeli s cílem pokřesťanštit Finy a rozšířit své království, a proto je tato válečná výprava často nazývána první křížovou výpravou. Finové tehdy nebyli z příchodu Švédů vůbec nadšeni a zuřivě se bránili, ale brzy byli poraženi. Nad řekou Aurou, poblíž místa, kde se vylodila švédská vojska, vznikla pevnost, hrad Turku, první bašta švédské nadvlády a křesťanství na finském území. Biskup Jindřich projížděl zemí, vyučoval evangelium a křtil místní obyvatele. Během svých cest, v zimě roku 1156, se dostal do sporu se sedlákem Lallim. Ohledně obsahu sporu se verze příběhu často liší, výsledek je však vždy týž: Lalli zabil Jindřicha sekyrou na zamrzlém jezeře. Jindřich byl prohlášen za svatého a Lalli se stal hrdinou nezlomných pohanských Finnů. Po tomto spíše neúspěšném švédském pokusu ovládnout a pokřesťanštit Finsko následovaly ve 13. století další dvě křížové výpravy, při nichž byly postaveny hrady v Häme a ve Vyborgu, které upevnily švédskou nadvládu a staly se základnami pro šíření křesťanství. Švédové Finy ovládli a násilím je přivedli ke křesťanství.
Ovšem příběh, který můžeme rekonstruovat z nemnohých písemných zdrojů a archeologických nálezů, zní poněkud jinak. Bez zabíhání do přílišných detailů můžeme říci, že Finsko se setkalo s křesťanstvím nejspíše podobně jako další skandinávské země, a to díky obchodování a cestujícím mnichům. Nelze popřít, že Švédsko ve 12. a 13. století dobylo území dnešního Finska, ovšem nesetkalo se zde s výhradně pohanskou společností.
Prvky křesťanství tam byly již předtím, než biskup Jindřich údajně násilně pokřtil Finny v prameni Kupittaa. Švédská nadvláda přinesla organizovaný církevní systém s daněmi a napojením na křesťanskou Evropu, ale je značně nepravděpodobné, že postavy Lalliho a biskupa Jindřicha skutečně existovaly. „První křížová výprava“ se s největší pravděpodobností nikdy neuskutečnila, i když je možné, že na západě finského území docházelo k loupežným nájezdům.
Nicméně narativ o Jindřichovi, Lallim a násilné christianizaci Finska v představách o středověku u mnoha Finů přetrvává. Abychom toto vysvětlili, musíme se podívat do minulosti: ne do středověku, ale do 19. století.
Hledání „kořenů“
Ve Finsku, podobně jako v mnoha dalších zemích, bylo 19. století klíčovým obdobím pro utváření a chápání historie, které přetrvávají do dnešních dní. Vznikaly národní státy, jež potřebovaly příběhy o svých počátcích, aby ospravedlnily vlastní existenci. Přestože Finsko získalo plnou nezávislost až v roce 1917, od roku 1809 existovalo jako značně autonomní velkoknížectví v rámci Ruského impéria a nevyhnula se mu vlna národně romantického étosu, která se přehnala Evropou. Odtržení od švédské nadvlády podpořilo nacionalistické cítění, které v 19. a na počátku 20. století stále výrazněji přerůstalo v touhu po nezávislosti. Ještě před touhou po politické nezávislosti se objevila touha definovat, co znamená „finskost“ na kulturní a jazykové úrovni, a v minulosti se hledaly odpovědi na palčivé otázky „kdo jsme“ a „odkud pocházíme“.
Archeologie, lingvistika a historie se v polovině 19. století rozvíjely na univerzitách jako specializované obory a akademický zájem o minulost vlastního národa byl velký. Uskutečnilo se několik expedicí do Karélie a Ruska s cílem studovat kořeny finského národa a jazyka. Otázka jazyka byla obzvláště důležitá. Po několik staletí byla jazykem vzdělávání, literatury i politiky švédština, a přestože většina obyvatelstva mluvila finsky, všechny akademické studie a většina literární produkce byly ve švédštině. Velký posun v chápání finštiny coby národního jazyka přineslo v roce 1835 první vydání Kalevaly, finského národního eposu. Trvalo ovšem dalších pětatřicet let, než ve finštině vyšel první seriózní román, jediný román Aleksise Kiviho Sedm bratří (1870), a až v roce 1863 prohlásil car Alexandr II. finštinu za úřední jazyk a udělil jí podobný status jako švédštině. Teprve ústava nezávislého Finska z roku 1919 prohlásila finštinu a švédštinu za národní jazyky se stejným statusem.
Stoletá učebnice
Polovina 19. století byla také obdobím velkých změn vzdělávacího systému: základní vzdělávání přešlo z rukou církve do rukou obcí. Národovecké hnutí mělo velký zájem na kontrole vzdělávání, protože to umožňovalo vychovat mladou generaci vlasteneckých občanů. Proto si hnutí kladlo za cíl rovné a dostupné vzdělání pro všechny.
Reformy také obsahovaly ustanovení prvních učitelských institutů pro učitele základních škol, Vyučovalo se na nich švédsky nebo finsky a absolventi pak učili na švédskojazyčných či finskojazyčných školách. V obou jazycích také vznikaly učebnice a čítanky.
Nejvlivnější učebnicí byla bezpochyby Kniha o naší zemi (švédsky Boken om vårt land, finsky Maamme kirja), již v roce 1875 napsal švédsky Zachris Topelius, významný národovecký myslitel, spisovatel a historik, a která byla záhy přeložena do finštiny. Byla určena dětem od osmi do dvanácti let a pokrývala širokou škálu témat z oblasti zeměpisu, folkloru, kultury a historie. Vycházela po více než sto let, finsky i švédsky, a postupně byla aktualizována. V obsáhlé části věnované finské historii najdeme také několik kapitol o christianizaci země, v nichž se dočteme víceméně týž příběh, který mi vyprávějí mí studenti.
Kniha o naší zemi zásadně formovala pohled generací finských žáků všech sociálních vrstev na identitu a historii. Mí dnešní studenti nechodili do školy v 19. století a dnešní učebnice představují částečně aktualizovanou verzi dějin christianizace (která však tvoří jen drobnou část kurikula). Avšak příběh o Jindřichovi a Lallim a křížových výpravách zůstává ve veřejné paměti formované učebnicemi z 19. století. V některých z nich Lalli možná není představen jako hrdina a biskup Jindřich jako padouch, ale je zcela jasné, že Švédové, i když možná měli šlechetný úmysl šířit křesťanství, byli utlačiteli svobodných Finů. Ke konci 19. století, a obzvláště na začátku století dvacátého, se v umění a literatuře objevil obraz Lalliho jako lidového hrdiny a romány často líčily pohanské Finy jako udatné obránce svobody před vetřelci, ať už to byli Švédové, Rusové, nebo jiní nepřátelé.
Tyto příběhy, ačkoliv neodpovídají tomu, co známe z historie, zůstávají v obecném povědomí a objevují se dokonce v historických románech posledních let. Obraz krvavé misie, jíž se postavili pohanští hrdinové, tedy zůstává ve veřejném povědomí a projevuje, jak mnoho Finů vnímá svou historii, i když jsou si vědomi, že některé příběhy nemusí být historicky přesné. Protože tyto příběhy jsou něco víc než historie, nesou v sobě smysl identity, toho, kdo Finové jsou a kdo nejsou (Švédi, Rusové…). Tato myšlenková linie může v krajním případě vést až k nezdravému nacionalismu s prvky xenofobie a rasismu. Proto je výuka historie tak podstatná, proto je nezbytné mluvit o tom, že Finsko (stejně jako jiné země) nikdy nebylo homogenní společností a je důležité vysvětlovat kontext, v němž historické narativy vznikaly.
Historie je vždycky více než fakta. Je spojena s tím, kdo jako společnost nyní jsme, kým být můžeme a chceme. Snaha o pochopení, jak a proč vyprávíme vlastní dějiny, je nekončící, ale fascinující úsilí, a je to také důvod, proč jsem se naučila dva tak rozdílné jazyky, abych si pro svou doktorskou práci mohla přečíst učebnice historie z 19. století. •
Autorka je církevní historička.
Z angličtiny přeložila Karolina Foletti.