S hloupým Honzou si nevystačíme
Rozhovor s historikem Martinem Wihodou
Odkud se bere zvláštní český postoj k Evropské unii, ale třeba i přístup některých našich politiků k putinovskému Rusku? Je hloupý Honza nesmrtelná figura naší zahraniční politiky?
IF: Pane Wihodo, proč máme v Čechách tak zvláštní vztah k autoritám, k politické reprezentaci, k našim šéfům?
MW: Nad vztahem Čechů k autoritám přemýšlím a žasnu celá léta. Přesvědčivé, ale obávám se, že ani srozumitelné odpovědi jsem se zatím nedobral, možná i proto, že se do této otázky propsaly snad všechny aspekty moderního češství, v tom dobrém a bohužel i špatném. Kdybych si měl vypomoci zkratkou, asi bych sáhl po pohádkách, které jsou v českém podání hladivé, dobře končí a moc se v nich neumírá. A jejich hrdinou bývá často Honza, tak trochu prostoduchý chasník, který navzdory posměškům a pochybnostem velkého světa, ač nevzdělán a nepoznamenán cizími mravy, dosáhne svého a vrací se, s bohatstvím i bez, domů, do malé, pod lesem stulené chaloupky, kde žije spokojeně a šťastně až do smrti. Nemohu se ubránit pocitu, že pohádkový Honza je jakýmsi naším zrcadlem, před kterým se ujišťujeme, že není třeba naslouchat radám odjinud. Že vše zvládneme a na všechny vyzrajeme selským rozumem a bodrostí.
IF: Co to o nás říká? Proč jsou ty pohádky tak oblíbené?
MW: Asi bych měl začít poněkud smutným konstatováním, že k novotám přistupujeme snad až s nezdravou opatrností. Po tragických kotrmelcích dvacátého století se ale nelze divit, že naší opatrností zatěžujeme sousedské vztahy v užším i širokém slova smyslu. Předem sousedy podezíráme ze všech myslitelných nepravostí, s mnohdy nevysloveným, a přece trvale přítomným bědováním, kde bychom mohli být, kdybychom nebyli vystaveni ústrkům nepřejícího okolí.
IF: Kde ten pocit výjimečnosti, ba nadřazenosti vzniká?
MW: Obávám se, že se rodí z neznalosti a neporozumění, ze strachu z okolního světa. Sousedy můžeme pohrdat jen proto, že se o ně nezajímáme a že o nich také, přirozeně, nic nevíme. Vystačíme si s povrchními stereotypy. Podobným způsobem si vyprávíme náš národní příběh: jako řetězec křivd, před kterými se schováváme za věnec pohraničních, naneštěstí pro nás ne dost vysokých a neprostupných hor.
IF: Takže to má geografické příčiny?
MW: Ano, jako by nás sama země, na mysli mám Čechy, s Moravou je to složitější, ta je otevřena k jihu a jihovýchodu, vydělovala od ostatních. Nakonec i Kosmas začal své vyprávění poznámkou, že se na pohled zdá, že země je obklopena a chráněna jedním souvislým pohořím. Jinými slovy, Češi žijí obklopeni hradbou hor, v relativním bezpečí a blahobytu a nemusejí se starat a zajímat o „velký“ svět.
IF: Takže zeměpisná izolace a láska k naší peci, kterou jako Honza možná opustíme, ale určitě se na ni vrátíme, jsou podle vás takovým „archetypem češství“?
MW: Nevím, zda archetypem, ale sám se v Honzovi poznávám víc, než by mi mělo být milé. Zároveň však platí, že se dobrovolně uzavíráme před vnějším světem a také máme nezdravý respekt k autoritám – zejména přespolním, opět v užším i širším slova smyslu, zvláště pak pokud jsme s nimi přímo konfrontováni. Ale pokud jsme skryti anonymním příšeřím…
IF: … třeba v hospodě.
MW: Třeba v hospodě, najednou nad pěnivcem mudruje třicet premiérů, kteří mají jasno, co a jak dělat lépe a radostněji. Ale ono je to asi obecné povahy. Kdo z nás nikdy neradil hokejistům, co dělat s pukem?
IF: Jaké jsou kořeny toho očividně přehnaného respektu?
MW: Češi se jako politicky jednající obec (gens) zformovali v konfrontaci se silnějším sousedem a také jako součást většího celku. Do dějin vstoupili na konci osmého století a hned se museli vypořádat s představami a požadavky Franků. V letech 805 až 806 české elity přistoupily na odvádění pravidelného tributu, který z nich učinil součást karolinského světa, tedy i Západu. Současně však do tohoto světa tak úplně nepatřily. Jednak proto, že tribut byl poutem příliš volným, jednak a především proto, že Češi nevyznávali křesťanskou víru a také jejich jazyk
byl vzdálený jazykům a dialektům franské říše. A tak v průběhu devátého století nastala zvláštní situace. Čeští předáci se oděvem i zbraněmi mohli srovnávat s franskými hrabaty, do jejich společnosti ale nepatřili.
IF: Takže součástí celku byli a nebyli. A to se pak opakuje?
MW: Ano. Lepší shrnutí bych asi nevymyslel. Franská říše a karolinský svět se transformovaly do světa otonského a posléze do říše římskoněmecké, v níž měli Češi zvláštní status. Jejich panovníci, knížata a posléze, od konce dvanáctého století, dědiční králové, byli leníky římskoněmeckých králů, ale až do doby Karla IV. římskoněmečtí králové nesvolávali do Čech dvorské sjezdy, nevlastnili zde majetky a nezakládali a nepodporovali zde církevní ústavy. Přemyslovci tak zachovali integritu moci na svém území, aniž by někdy zpochybnili své závazky k římskoněmeckému panovníkovi. Dvojrozměrný status byl pro Čechy výhodný a chránil je před piastovskými knížaty i uherskými králi. Posléze, v průběhu druhé poloviny třináctého století, se dokonce český král stal jedním z kurfiřtů – sedmi vyvolených říšských knížat, která se podílela na volbě římskoněmeckého krále.
IF: To mi připomíná náš aktuální vztah k Evropské unii…
MW: Opět nemohu než souhlasit. „Tři sta let jsme trpěli pod Habsburky,” teď trpíme pod knutou Bruselu. Jako by nám stále nedocházelo, že jsme součástí celku, za který máme odpovědnost. Jako bychom stále neměli jasno v existenciální otázce, kým chceme být.
IF: … jestli máme být součástí Evropské unie, anebo chceme být autonomní. A myslím, že je tam i třetí linie. Chceme z Unie brát všechno, co můžeme, ale jinak vocaď pocaď. Na tom mimochodem ODS, Andrej Babiš a Tomio Okamura
stavějí svou slávu.
MW: A mne fackuje stud. Za vystupování hodné leda křupanů, nepoučitelnost a zoufalou krátkozrakost. Jsme schopni podvádět a zesměšňovat spojence, a naopak uctivě podlézat někomu, kdo v nás vidí nejvýše užitečné idioty, třeba Rusku nebo Číně. Asi ne náhodou se v nás ozve pohádkový Honza vždy, kdy máme definovat vlastní sebevědomé pozice, o ně se pak veřejně i zákulisně přít, obhajovat je, a hlavně přijmout odpovědnost za přijatá, podpisy stvrzená usnesení.
IF: Není to právě ten příběh s kořeny v přemyslovském státu: chceme brát, ale ne dávat?
MW: Nejsem si jistý, zda Přemyslovci brali a nic nedávali. Naučili se hrát s vysokými kartami, jistě, ve svůj prospěch, ale stali se také ceněnými partnery, kteří na sebe vzali odpovědnost za osudy říše. Mám obavu, že neschopnost přijmout odpovědnost za věci veřejné je vynálezem poměrně nedávným. Přijmout odpovědnost přitom znamená nejen žádat dotace či ochranu, ale podílet se na nákladech. Pro příklad jiného druhu chování nemusíme chodit daleko: kam se Polsko posunulo za posledních dvacet třicet let, a kam jsme se posunuli my? Naši sousedé vybudovali moderní infrastrukturu a mohou nám být vzorem také v jiných kategoriích. My, vychytralí Honzové, jsme si nastavěli rozhledny, něco rozkradli, a najednou zjišťujeme…
„Mám obavu, že neschopnost přijmout odpovědnost za věci veřejné je vynálezem poměrně nedávným.“
IF: …že nám ujel vlak.
MW: A že svět kolem je najednou úplně někde jinde. A to nejen ten „vyspělý“, k němuž jsme vzhlíželi a za jehož součást jsme se vždy přirozeně pokládali, ale i svět, kterým jsme vždy tak trochu pohrdali.
IF: Vraťme se k otázce národa. Mluvil jste o jakési národní existenci od osmého století, a zároveň oba víme, že v zemích Koruny české se nacházel multikulturní konglomerát, nikoli národ, jak ho chápeme dnes.
MW: Asi chápu, kam směřujete. Národ byl v českém veřejném prostoru devatenáctého století sakralizován a ledasco z jeho sakralizace přežívá ve veřejném prostoru i dnes. Stačí odkázat na podivuhodnou skutečnost, že se na všech českých univerzitách přednášejí především české a československé dějiny a že dějiny obecné jsou leckde jen trpěným přívažkem. – A snad jen doušku k raně středověkému národu: bylo by chybou klást rovnítko mezi naše chápání národa, které bylo definováno v devatenáctém století, a středověk, kdy Češi byli politickým společenstvím, možná lépe politickou obcí. A pokud jde o národ devatenáctého století, aby to nebylo příliš jednoduché, František Palacký rozlišoval národ a národní dějiny ve dvou pojetích – užším a širším. Širší se odehrávalo v politických, zemských hranicích českých zemí, užší pouze tam, kde se mluvilo česky.
IF: Což je definice reduktivní a historicky nepřesná.
MW: Čeština je malým, pro potřeby současné vědecké práce jen podmíněně vhodným jazykem. Lze jej s nemalým zdarem používat v dialogu se společností na místní i národní úrovni, ale vědecký dialog bychom měli vést jinak a jinde.
IF: Říká se, že dvacáté století a série negativních zkušeností se změnami režimů ospravedlňuje českou absolutní skepsi, nebo dokonce strach ze změn. Nicméně pak jsou tu Poláci, kteří to dvacáté století měli ještě výrazně horší než my, za všechno zmiňme zničenou Varšavu, Katyň, a přesto se například k otázce změny stavějí zcela jinak. V čem je rozdíl?
MW: Domnívám se, že odlišný přístup Poláků ke světu je dán právě jejich dějinnou zkušeností. My jsme si vzali z dějin poučení, že nemá smysl nic dělat a že se kalamitami lze promlčet, prošvejkovat. Polská zkušenost dvacátého století má tragický rozměr a naplňuje obsahem sousloví „bytí, či nebytí“.
IF: To je teda pesimistický závěr! Není tu ještě druhý příběh? Příběh, který se od svatého Václava vine skrze osobnosti, někdy třeba až moc oslavované, jako je Václav Havel? Jsou to podle vás výjimky potvrzující pravidlo, nebo patří do hlavního příběhu? Ve smyslu: jsme kryti horami a poměrně uzavření, ale jsou tu i lidé, kteří chtějí svět měnit k lepšímu a v dialogu s ostatními…
MW: Jistěže, nakonec i v pohádkách Honza zjišťuje, že svět je jiný, než si představoval, a že přece jen stojí za to vědět, jak se jinde „vaří pivo“. A hlavně, vrátil se domů, kde byl za svou zkušenost chválen, obdivován a respektován, možná až nezdravě. Tak nezdravě, jak je v českých zemích vnímán prezidentský úřad. Naštěstí se Václav Klaus s Milošem Zemanem pokusili tento post odkouzlit, a nutno s uznáním konstatovat, že se jim to docela povedlo.
„Naštěstí se Václav Klaus s Milošem Zemanem pokusili tento post odkouzlit, a nutno s uznáním konstatovat, že se jim to docela povedlo.“
IF: Ale máme prezidenty typu Tomáše Garrigua Masaryka…
MW: Což považuji za malý zázrak. Masaryk získal profesuru na vídeňské univerzitě a rozhodně ne proto, aby v Rakousku trpěl, nýbrž aby se stal součástí intelektuálně vyspělého prostředí. Že byl zvolen prvním československým prezidentem a symbolem první republiky, je vlastně nadějnou výpovědí o naší společnosti, která dokáže vzít za své i jiné hrdiny než jen Honzy z pohádek. •
Martin Wihoda vystudoval historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V doktorském studiu pokračoval na univerzitách v Brně, Würzburgu a Marburgu. V roce 2010 byl jmenován profesorem obecných dějin se zaměřením na středověk.