Potřebujeme re:vize?
Celé to začalo skoro z recese, když se mě kolega Jiří Macháček, toho času profesor archeologie, zeptal, co bych udělal, kdybych měl skoro neomezené prostředky pro svou vědeckou skupinu. Moje odpověď byla okamžitá: založil bych časopis, který bude ukazovat, jak moc jsou vědy o člověku a jeho historie potřebné právě teď – ve světě, který se čím dál tím víc podobá šílícímu hysterikovi.
A najednou jsme seděli v redakci a hledali název pro náš časopis. Byly z toho re:vize – tedy neologismus, v němž re: odkazuje na emailovou zkratku pro response, tedy odpověď na zprávu. V našem případě se tato odpověď stává reakcí na naše představy, naše vize. Podtitul pohledy na minulost a současnost ukazuje zaměření jasněji: časopis se chce soustřeďovat na to, co bylo, a přitom přemýšlet o tom, co je tady a teď. Kdosi ale během hledání názvu namítl, že re:vize také chtě nechtě evokují slovo revize, z něhož je cítit pachuť revizionismu. To je dnes oblíbený (a podle mého hrozivě nebezpečný) koníček současných politiků (a bohužel i nejednoho novináře). Hrůzy a křivárny současnosti se s pomocí revizionismu mohou obratně skrýt za přepsanou minulost. Ta však ve skutečnosti mnohem více než samu historii zrcadlí rukopis toho, kdo ji přepisuje.
Přesto jsme se shodli, že re:vize potřebujeme. S minulostí a současností je to totiž velmi komplikované: třebaže nějakou událost zažíváme na vlastní kůži, často nejsme schopni jí rozumět v celé její komplexnosti (lidově řečeno, schází nám nadhled). Jak se tato událost vzdaluje v čase, ztrácí mnoho detailů, zároveň však je možné se na ni dívat z ptačí perspektivy a vidět, co z blízka vidět nebylo. Ani nyní však nesmíme zapomínat, že každou věc je možné vykládat různě a každý výklad je především obrazem toho, kdo ho vykládá. Čili ať se nám to líbí nebo ne, o minulost musíme pořád znovu bojovat. Úplně stejně jako o současnost. Je naivní si myslet, že to, co bylo, je jednou pro vždy jasně zaškatulkováno, stejně jako že vítězství nějaké strany či ideje je tu „na věčné časy“. Obdobně platí, že minimálně každá generace se potřebuje dívat na věci znovu. Zvláště dnes, kdy se potácíme z jedné krize do druhé, najednou pohledy na minulost získávají doslova terapeutický význam. V tom, co bylo, instinktivně hledáme odpovědi na to, co nás čeká. Mnohé, co ještě nedávno vypadalo jako žulový pomník, se nám bortí před očima. A v nastalé nejistotě je nutné provádět důkladnou re:vizi nejen toho, co si myslí každý z nás, ale také toho, proč si to myslíme.
Náš časopis tak vzniká z přesvědčení, že právě dnes je třeba dívat se kolem sebe a uvědomovat si, že jsou věci jen málokdy tak jednoduché, jak je prezentují populisté všeho druhu. Zároveň chceme vytvářet prostředí, kde je možné vyjadřovat se kriticky a nebýt za to pranýřován. Ve společnosti zvyklé na algoritmy, které hladí vždy po srsti a odnaučily nás naslouchat opačným názorům, bychom chtěli připomínat, že různé, někdy i opačné názory na minulost a současnost jsou esencí naší schopnosti se jako lidé rozvíjet. Mimochodem, předstírat v aktuální světové situaci, že se nás dějiny netýkají, je stejně rozumné jako tvrdit, že nemáme z dětství žádná traumata.
To vše zní vážně a ono to skutečně vážné je. Zároveň bychom však chtěli podrobit důkladné re:vizi i to, jak moc vážně na počátku druhého desetiletí 21. století bereme sami sebe, a položit si otázku, zda by nám všem občas neudělalo dobře se pořádně zasmát. Ideálně sami sobě. Nevím, zda to vše zní jako manifest, ale zatím jde určitě o kritickou re:vizi nápadu, který vznikl vlastně z recese. •