Žena mdlá, muž jako z kovu ulitý
Genderově podmíněné představy o sportu v 19. století
Až do 19. století byly sportovní aktivity považovány za cosi podivného a nevhodného. S nástupem moderní společnosti se však pohled na jedince proměňoval, prosazovaly se představy o potřebnosti a prospěšnosti volného času a sportovní aktivity se začaly stávat součástí každodenního života. Člověk měl nejen pracovat, ale také relaxovat a bavit se.
Vybledlá hubenost těl ženských
Sport dle tehdejších představ prospíval zdraví, duševní pohodě, rozvíjel žádoucí charakterové vlastnosti, a zvláště pokud byl provozován ve skupině, podporoval pocit národní sounáležitosti a vojenské připravenosti k obraně vlasti. Vzorem měl být člověk „plecatý, stehnatý, pažatý, s tím tělem svalovitě rozčlánkovaným a jako z kovu ulitý,“ jak stálo v knize Karla Vaníčka Dorostu sokolskému z roku 1905.
Tělesný ideál, jehož lze dosáhnout pravidelným cvičením, v 19. století jednoznačně evokoval osobu mužského pohlaví. Fyzický obraz ženy tehdy rozhodně přívlastky „pažatá“, „stehnatá“, „z kovu ulitá“ neoplýval. Právě naopak. Zevnějšek většiny žen byl (nejen v sokolských příručkách) sportovcům předkládán jako odstrašující příklad: „Pohleď na zevnějšek jejich, nespatříš tělnatosti mdlé, ani vybledlé hubenosti, jakou nalézáme u těl ženských, ve stínu vadnoucích, na nichž ihned pot vystupuje.“
Sport však nebyl jen čirou volnočasovou aktivitou ani pouhou realizací myšlenky rozvoje těla, mravnosti či národní identity. Byl významným sociokulturním fenoménem, který odrážel dominantní sociální struktury a hodnoty včetně těch genderových. Podle americké historičky Roberty Park sport v 19. století podstatně přispěl ke vzniku a reprodukci oddělených genderových sfér a rozvoji ideologie o „správném“ místě ženy ve společnosti, tedy v rodině a domácnosti.
Genderově podmíněný přístup k fyzickému cvičení vycházel z dobového pojetí odlišnosti obou pohlaví a z toho vyvozených sociálních rolí, charakterů a postavení. Výchozí kategorií byla „přirozenost“ člověka. Tento vágní termín, který v sobě ukrývá kulturní konstrukt a silný nástroj stratifikace společnosti, vycházel prvotně z fyzických znaků mužů a žen. Nejviditelnější biologické rozdíly mezi pohlavími jsou spojeny s reprodukcí, a v případě žen tak skutečnost těhotenství, porodu a kojení čítající v úhrnu několik měsíců ovlivňovala v očích naprosté většiny společnosti celý jejich život.
Obdobně zobecňující byla i interpretace fyzické konstituce, kterou oplývá většina žen a která je ve srovnání s mužskou stavbou těla křehčí, ženská kostra menší, svaly jemnější. Tehdejší lékaři uváděli tyto znaky do souvislosti s ženským údajně přecitlivělým nervovým systémem, který měl způsobovat sklon žen k nervozitě, hysterii včetně bolestí hlavy, potížím se srdcem a dalším nemocem. Mezi oběma pohlavími existoval podle dobových převažujících názorů zcela zásadní rozdíl a v lékařských pojednáních se psalo: „Muži a ženy jsou… navzájem se doplňující opaky. Dvě stránky jedné podstaty.“ Kulturní rozdíly mezi pohlavími se (nejen v 19. století) zdůrazňovaly a pro obhajobu tohoto pohledu se využívalo biologizujících vysvětlení. Daný přístup tvoří základ takzvaného biologického redukcionismu – biologické teze jsou užívány k vytváření společenských náhledů na gender, stejně jako k legitimizaci nerovnosti mezi mužem a ženou (nejen) ve sportu.
Tenis ano, hokej ne!
Odlišné pojetí mužů a žen mělo v kontextu tělocvičných aktivit zcela konkrétní následky. Především existovala dělicí čára mezi jednotlivými druhy sportů, které byly pro jednotlivá pohlaví vhodné. Ženám se doporučoval například tenis, jízda na koni nebo na kole. Naopak za nevhodné až nebezpečné byly považovány všechny týmové a silové sporty. Důvody této diference spočívaly buď v domnělém negativním dopadu na těla žen, nebo v údajné absenci důležitých předpokladů nutných pro daný sport. V prvním případě se jednalo zejména o fyzický vzhled, který mohl být špatně zvoleným sportováním nenávratně devastován. Jak nabádal sportovní magazín na přelomu století: „Krása tváře a těla je jedna z klíčových esencí ženy, ale … hokej má neženský efekt na mysl mladých dívek, stejně jako na jejich vzhled.“ Další důvod složitého pronikání sportovkyň do „mužských“ sportů souvisel se symbolickým významem této oblasti, v níž docházelo k reprodukci preferovaného obrazu maskulinity. Vlastnosti jako soutěživost, odvaha, agresivita měly své místo ve sportech pěstovaných muži, a naopak ženám byly údajně cizí. Představa úspěšné boxerky či zápasnice se jevila nejen fantaskní, ale především kontradiktorická.
Výběr vhodné podoby tělocvičných aktivit pro každé z pohlaví se neomezoval pouze na zvolená sportovní odvětví, ale zasahoval i výběr konkrétních cviků a jejich intenzitu. Cvičební sestavy určené ženám byly mnohem méně namáhavé a řadu úkonů vůbec neobsahovaly. Výborně to dokládá například soupis cvičebních sestav navržených Miroslavem Tyršem, kde se nacházela pořadová cvičení, prostná, běh, hod diskem nebo oštěpem, skoky, zápas, šerm a box. Tyrš v souladu se svými idejemi fyzické připravenosti k obraně národa kladl důraz na disciplíny, jež učí aktéry hledět soupeři do tváře a svádět přímý boj. Cvičební sestavy určené ženám se však mnohem více podobaly soustavě pro děti či dívčí dorost, které s akceschopností zakročit proti nepříteli neměly nic společného, což výmluvně kritizovala jedna z tehdejších hlavních propagátorek ženského cvičení Klemeňa Hanušová: „Předmět a vzor… byla snad nepřirozená, omrzelá, tělesně a duševně neduživá žena, a proto byl tělocvik pilně přistřihován, každé cvičení prospěšné, jež tělu sílu, pružnost a zdraví poskytuje, co naprosto škodné a neslušné vyloučeno, za to však titěrným poskakováním a pitvořením nahraženo.“
Hlavní argument pro genderovou podmíněnost cviků představovala opět odlišná fyzická konstituce mužů a žen. Zatímco muži ocelili tělo a rozvíjeli svoji sílu, ženy měly provozovat pouze ladné, jemné pohyby. Různé „silocviky“ byly považovány nejen za příliš náročné, ale také v sobě obsahovaly riziko ztráty ženskosti zejména ve fyzickém smyslu. Tehdejší doba se obávala „pažatých a stehnatých“ žen a preferovala na pohled estetická cvičení – například u již zmiňovaného tenisu se více hledělo na elegantní vzhled a ladný odpal než soutěživou touhu po výhře.
Národ zocelených bojovníků (a matek)
V souladu s převažujícím pohledem na ženy skrze optiku tělesnosti, potažmo reprodukčního sytému, se do popředí dostával také obraz matky. Pravidelným fyzickým pohybem se ženy měly stát zdravějšími, a tudíž lépe připravenými na svoji „životní roli“. Velmi výstižně to charakterizovala pravděpodobně nejvýznamnější propagátorka cvičení dívek a žen ve Velké Británii Martina Österberg: „Pokouším se trénovat mé dívky, abych pomohla pozvednout ženské pohlaví, a tak urychlit pokrok druhu. Jestliže nejsou ženy silné, zdravé, nezkažené a opravdové, jak se může vyvíjet naše plémě?… Je to nejlepší příprava pro mateřství.“ Hlavní účel podpory cvičících žen představovalo povolání k rodině a domácnosti a tím ke službě vlasti.
Spolu se zmínkou o vlastenectví se nám vrací ikona udatného, zoceleného bojovníka. Jeho maskulinní charakter však nekoresponduje se sociálními rolemi žen a genderovým uspořádáním konce 19. století. Ukazuje se zde vnitřní paradox tehdejšího pojetí národa, který ve svých proklamacích se ženami v zásadě nepočítal, respektive pouze velmi specifickým způsobem. Dobové preferované obrazy maskulinity a feminity se halily do hávu komplementarity, ale v dominantním pojetí stály v opozici. Ve snaze nalákat mladé chlapce do řad sokolstva to bez okolků vyjádřil ve své publikaci Karel Vaníček: „Nestačí, budete-li vlastenčiti rtoma, měkký jazyk pošlete do boje místo tuhé paže, statečného srdce, umného mozku. Toto tré činí muže dokonalým, přivádějíc jej k vítězství v zápase o život vlastní a život národní. Vyřídilkou vítězí každá babice stará.“ •
Autorka je historička.