Medailon pro námořníka
O poutním centru zasvěceném svatému Fokovi
Známe to snad všichni. Když jsme nervózní, nevědomky začneme poklepávat na stůl, pohrávat si s tužkou nebo něčím, co máme v kapse či na sobě. Psychologové tuto potřebu vysvětlují jako přirozenou reakci na stres a z historických pramenů víme, že dotýkání se předmětů uklidňovalo lidi již hluboko v dějinách.
Ve středověku však šlo o mnohem víc než pouze o dotyk: lidé totiž věřili, že předměty, které nosí na krku, mají zvláštní význam. Často se jednalo o eulogia – předměty spojené s kultem svatých, které měly majitele ochraňovat proti zlu a nejrůznějším kalamitám. Čím nebezpečnější byl život, tím důležitější místo předměty měly. Obzvláště to platilo pro námořníky, a eulogia spojená s tímto povoláním tak vyprávějí příběhy o veliké víře a naději.
Dlouho předtím, než se patronem námořníků stal svatý Mikuláš z Myry, zastával tento post svatý Fokas ze Sinope (po 547 Thrákie až 610 Konstantinopol). O něm existuje řada textů. Povětšinou jsou to legendy vzniklé na základě podrobného přepisu kázání, jež v raném 5. století pronesl při příležitosti slavnostní bohoslužby v kostele sv. Foky Asterios, biskup z Amasey:
Námořníci, kteří se plaví po všech mořích, nejen po Černém, ale také po Jaderském, Egejském, či po oceánu nebo po zátokách Orientu, přepsali k poctě vznešeného muže své tradiční písně, které zpívají při práci. Jméno třikrát požehnaného světce mají neustále na jazyku, neboť jim poskytuje pomoc v nouzi. Často bývá spatřen v noci, když se schyluje k bouři, a budí kormidelníka, jenž usnul nad kormidlem, jindy napíná lana, stará se o plachtu a z přídě dává pozor na mělčinu. Pro námořníky se stalo běžným zvát svatého Foku ke stolu. […] Denně vyhrazují pro mučedníka porci jídla. A pak se střídají v tom, kdo jídlo odkoupí, a peníze rozdělí chudým v přístavu […] Světec ochraňuje jak nekultivované Skyty, kteří obývají druhou stranu Černého moře a břeh Azovského moře i město Tanais, tak ty, kteří drží Bospor a rozpínají se až k řece Fasis. Všichni tito lidé se od nás mohou velmi lišit zvyky i chováním, ale toto máme společné.
Další hagiografické texty sepsal nejspíše Jan Zlatoústý, který pojednával o přenesení světcových relikvií do Konstantinopole. Josef Hymnographus pak v 9. století napsal k poctě světce píseň, v níž opěvuje především záchranu lidí v nouzi na moři. Úryvky věnované Fokovi nalezneme samozřejmě také v Synaxáři, sbírce životopisů svatých podle liturgického kalendáře. A v pozdějším životopise svatého Foky hagiograf zdůrazňuje světcovu roli ochránce námořníků. Vypráví, že Fokas byl synem stavitele lodí a už jako dítě několik lodí zachránil. Taktéž zmiňuje, že si Fokův otec přál, aby se stal také stavitelem lodí anebo kapitánem.
Kult svatého Foky musel být v Konstantinopoli znám od začátku 5. století a písemné prameny odkazují na kostely, které byly světci tohoto jména v byzantském hlavním městě zasvěceny. Antické kostely v Sinope nejsou dobře dokumentovány, ale není pochyb, že kult se po černomořském pobřeží šířil právě z tohoto města. Rané rozšíření kultu je doloženo archeologickými nálezy a toponymy na Kykladských ostrovech, Sporadech, Dodekanských ostrovech, na Kypru, v Libanonu, v oblasti Epidauru a Sicílie. Na ostrově Syros byly objeveny též důkazy epigrafické. V pozdně byzantském období byl kult rozšířen méně. Přesto byl svatý Fokas po svatém Eugeniovi druhým patronem Trapezuntu a v 15. století sestavili Andreas Libadenos nebo kardinál Bessarion Enkomion (Chvalozpěv) na sv. Foku. Do Sinope tak přicházeli nejen místní, ale také nově příchozí, jakož i lidé z Galacie, z Lydie a z Asie, Paflagonie, Bithýnie a Hellespontu i Hyperborejci sídlící na Bosporu a lidé z Kavkazu a z oblasti Indu, Egypta a Iónského a Jadranské moře až po Itálii, Ravennu a oceán.
Stopy tohoto uctívání, rozšířeného po celém tehdy známém světě, jsou však v Sinope pouze sporé. Jeden pozdně antický kostel, který byl vykopán v polovině devadesátých let, se nazývá Fokův kostel a možná byl také poutním centrem.
Doložené materiální stopy uctívání svatého Foky máme především z Chersonu na Krymu. Patří k nim především předmět nazývaný hliněný medailon se znázorněním svatého Foky, který se zdviženou paží stojí na lodi. Předmět byl nalezen v roce 1896 polským archeologem Karolem Kościuszko-Waluszyńským v přístavu byzantského Chersonu, v dnešní Sevastopoli. Po obvodu medailonu se nachází kruhový nápis Εὐ(λο)γία τοῦ ἁγίου Φωκᾶ τοῦ πτωχ(ε)ίου Χερσ(ῶ)νος (Chvála svatému Fokovi, patronovi chudobince v Chersonu). Světec je znázorněn v pozici oranta, vestoje a se zdviženýma rukama. Je oblečen v tunice, kterou drží silný pás, postavu obtéká plášť visící z levého ramene. Pozoruhodnou a šťastnou náhodou bylo k Fokově medailonu, který je dnes uchováván v Ermitáži v Petrohradu, nalezeno v jednom z kostelů v téže oblasti v roce 1963 hliněné razítko, které je přesným negativem medailonu. Předměty se shodují nejen průměrem (9,8 cm), ale přesně zrcadlové je také uspořádání a znázornění, takže lze předpokládat, že se jedná o matrici a otisk.
Mnohé naznačuje, že předměty pocházejí ze 6. století. Medailony mohly být možná druhem malého posvátného obrazu, který měl nositele chránit na moři. Také je myslitelné, že námořníci obdrželi eulogion jako posvěcený suvenýr v chudobinci svatého Foky v Chersonu jako poděkování za finanční dar, jak je možné číst ve zmíněné homilii Asteria z Amasey. Tento chudobinec se zdá být také regionálním poutním místem, kde se námořníci ze severního okraje Byzantské říše svěřovali pod ochranu světce. Fokas mohl být uctíván i na jiných místech, intenzita a trvání kultu v Chersonu jsou však pozoruhodné: nejnověji objevený vápencový blok, nalezený při vykopávkách v letech 2023–2024 ve středověké studni poblíž takzvané Katedrály svatého Vladimíra, nese nápis Ἅγιε Φωκᾶ, βοήθησον τὸν δοῦλόν σο[υ] Εὐθά[λιον] (Svatý Foko, pomoz svému služebníku Euthaliovi). Předmět pochází pravděpodobně z 5. století a posouvá existenci kultu do ranější doby, než se doposud předpokládalo.
Další Fokův „amulet“, který na vídeňské aukci v roce 2006 od Gilberta Hamamciyana koupilo Römisch-Germanisches Zentralmuseum, dnes Leibnizovo archeologické centrum (LEIZA) v Mohuči, pochází pravděpodobně také z Chersonu a mohl by časové období, kdy byl svatý Fokas na Krymu uctíván, ještě rozšířit. Na drobném oválném medailonu ze zelenomodrého skla o průměru asi čtyři centimetry je vyražen nízký reliéf svatého Foky v pozici oranta. Bezvousý světec se svatozáří, oblečený do krátké tuniky a s pláštěm zvaným chlamys přehozeným přes rameno, stojí na srpkovité lodi. Kormidlo je nalevo, spuštěná kotva napravo. Předmět byl prodáván jako pozdně antický nebo raně byzantský. Nejnovější analýzy chemického složení skla však naznačují, že by sklo mohlo pocházet z 10. století. V každém případě složení s nízkým obsahem oxidu sodného je pro pozdně antické sklo vysoce netypické. Také tento skleněný amulet byl očividně poutním suvenýrem, který pocházel z Chersonu. Pokud se potvrdí datace do 10. století, máme před sebou možná několik staletí nepřerušené trvání poutního centra na severním okraji říše.
Existence zmiňovaných předmětů ukazuje, nakolik bylo pro námořníky zásadní si zhmotnělé posvátno vozit s sebou až na kraj světa a jak moc lidé napříč časem a prostorem potřebovali povzbudit (a někdy i uklidnit) v každodenních starostech a nebezpečích. Eulogia jsou také důkazem toho, jak důležité je pro lidi zhmotňovat naději do artefaktů, kterých je pak možno se (někdy až obsesivně) dotýkat. •
Autor je historik.
Z němčiny přeložila Karolina Foletti.