Normativní těla jsou plná výjimek

Alejandro Albán © spisovatelův osobní archiv, 2026

Rozhovor se španělským spisovatelem Alejandrem Albánem o queer maskulinitě v hispánské literatuře

Současná hispánská literatura stále častěji otevírá otázky zobrazování těla a identity. Spisovatel a psychiatr Alejandro Albán nastiňuje transmaskulinní pohled na zkušenost tranzice, hovoří o hranici mezi autobiografií a autofikcí a o napětí mezi literárním a klinickým jazykem ve své tvorbě.

TH: Alejandro, ve kterém okamžiku pro vás psaní přestalo být především osobní záležitostí a stalo se způsobem, jímž budujete svou autorskou identitu?

AA: Myslím, že se to stalo během lockdownu. Tehdy mi psaní „dělalo společnost“ v době, kdy se všechno ostatní kolem mě hroutilo. Nikdy jsem neuměl psát v naprosté samotě. Vždy jsem dával přednost sdílenému prostoru, například knihovnám, kavárnám, dokonce i domovům přátel, kteří se mnou sdíleli mé nadšení. Během lockdownu jsem ale najednou byl nucen čelit tomu, že tvořím sám, a tento způsob psaní se začal stávat stále důležitější součástí mě samotného. Ten pocit pak s postupem let jen zesiloval.

TH: Jste autorem pozoruhodného románu Solo los valientes (Jen ti odvážní), který se zabývá vaší vlastní tranzicí a cestou k sebepřijetí. Jak v tomto textu pracujete s hranicí mezi autobiografií a autofikcí? Záleží vám na tom, aby toto rozlišení zůstalo zachováno?

AA: Hranice je v tomto případě skutečně velmi propustná. Vstoupil jsem do oblasti autofikce, abych ochránil identitu ostatních. Přidělil jsem jim jiná jména, některé reálné osoby jsem pro potřeby funkční struktury textu sloučil do postav, které v sobě spojují všechny jejich zásadní role. Kdybych román psal teď, s tím, co vím, myslím, že bych se ještě víc ponořil právě do autofikce, abych získal větší svobodu a lehkost. Když jsem Solo los valientes psal, cítil jsem obrovský závazek vůči pravdě, proto je drtivá většina jejího obsahu pravdivá v tom přísném slova smyslu. Nyní cítím větší loajalitu k pravdě v jiném smyslu, méně doslovném a hlubším.

TH: V mnoha dílech o trans osobách bývá tělo často redukováno na proces fyzické tranzice. Jak se této redukci ve svém psaní vyhýbáte?

AA: Pro mě šlo o tranzici, která daleko přesahovala fyzickou rovinu. Byla to proměna sociální, identitární, týkající se místa, které jsem ve světě zaujímal, a toho, jak mě vnímali ostatní. Byla to také tranzice psychologická, a především to bylo osvobození, úleva. Samozřejmě je důležité i tělo, protože se nedá úplně oddělit od mysli. Je třeba prozkoumat, a doufám, že se mi to podařilo, synergie a propojení, která mezi nimi vznikají, nebo spíše uznat, že nejsou dvě entity, je to jeden celek, mysl je součástí těla a naopak.

TH: Pojem „nenormativní těla“ se obvykle používá spíše v teoretickém rámci. Co pro vás znamená z hlediska prožité a literární zkušenosti?

AA: Mám mlhavou představu, že moje tělo by se do téhle škatulky vešlo, kdybych ji chtěl použít, ale nejsem si jistý, jestli chci. Moje tělo prošlo náročnou cestou, než se dostalo tam, kde je, podstoupilo několik operací a hormonálních léčebných postupů, a právě teď jsem se svou maskulinitou spokojený. Je to samozřejmě maskulinita s výjimkami, ale jako lékař jsem mohl vidět, do jaké míry jsou těla, která si představujeme jako normativní, plná těchto výjimek, kterých si nevšímáme. Myslím si, že zkoumání těchto výjimek z literárního hlediska přesahuje teoretickou rovinu a přibližuje nás k univerzálnější perspektivě.

TH: Ve svém díle střídáte intimní jazyk s jazykem spíše lékařským či klinickým, zejména v souvislosti s testosteronem a jeho účinky. Jak tyto dva styly ve vašem psaní vedle sebe fungují?

AA: Z literárního hlediska mi připadá velmi zajímavé využívat určité klinické termíny, zabývat se jejich etymologií a asociacemi, jež vyvolávají. Je to velmi plodný zdroj inspirace pro umění, který se v literatuře využívá jen velmi málo. Jako lékař mám k této terminologii snadný přístup, ale objevil jsem v ní takovou plasticitu, že po napsání knihy Solo los valientes jsem chtěl v tomto odborném jazyce pokračovat a dále se v něm ponořit. Román, na kterém právě pracuji, se jmenuje Paracetamol a jeho ústředním tématem je medicína a léky. Je to oblast, která tvoří podstatnou část našich životů, a myslím si, že stojí za to ji důkladně prozkoumat.

TH: Jako psychiatr znáte lékařský jazyk zevnitř. Jak ve svém psaní pracujete s tím, aby tento jazyk nepřetvářel trans tělo v čistě klinický objekt?

AA: Právě proto, že jsem psychiatr, domnívám se, že mohu vyvrátit některé mýty o trans osobách, které se v klinické praxi hojně vyskytují, počínaje samotnou definicí zdraví a nemoci. Mám tedy k dispozici nástroje, abych vědecky, nikoli pouze politicky, obhájil, že být trans není duševní nemoc.

TH: Myslíte si, že španělská literatura dokázala adekvátně zachytit zkušenosti trans mužů, nebo zůstává v tomto ohledu poněkud omezeným prostorem?

AA: Je to velmi omezený prostor, který je navíc do jisté míry monopolizován některými politickými diskurzy. Jelikož se o tomto tématu píše tak málo, je nevyhnutelné, že to málo, co existuje, převládá nad vším ostatním. To je nebezpečné, jelikož to nakonec u veřejnosti vyvolává dojem, že všichni trans lidé myslíme stejně, že komunikujeme telepaticky nebo něčím podobným, místo aby se pochopilo, že v rámci trans zkušenosti existuje tolik ideologií jako v jakékoli jiné skupině. To, že je nás málo, neznamená, že jsme homogenní.

TH: Jaké reakce od čtenářů románu Solo los valientes vás zatím nejvíce překvapily nebo ovlivnily váš pohled na vlastní tvorbu?

AA: Pravdou je, že téměř všechny reakce byly velmi příznivé. Obecně mě překvapilo, že mnoho lidí přikládá větší význam svědecké rovině než té literární. Některé rodiny a některá sdružení mě označily za „aktivistu“ nebo za „vzor“, což nebyl můj záměr, ale díla po vydání, jakmile se oddělí od autora, ožívají vlastním životem. Musím zkrátka přijmout, že pro mnoho lidí má obsah této knihy větší hodnotu než forma.

TH: Jak se mění vaše autorské „já“, když přecházíte mezi literárním, odborným a osobním psaním?

AA: Můj styl se mezi jednotlivými žánry radikálně mění, aniž bych si to uvědomoval. V beletrii se cítím bezpečněji, „skrytější“, i když nakonec útržky mé vlastní osoby vždycky prosáknou na povrch. V autobiografii mám téměř obsesivní nutkání bojovat s fakty. Musím si připomínat, že není nutné, aby všechno bylo fakticky přesné, pokud to zůstává pravdivé a upřímné. V případě klinického stylu se snažím příliš se od čtenáře nevzdalovat; to znamená dosáhnout určité úrovně profesionality a věrohodnosti, aniž by text přestal být přístupný.

TH: Promýšlíte, jakým způsobem může být vaše kniha čtena? Jako svědectví, jako literární narativ nebo jako obojí zároveň…

AA: Mým záměrem a přáním je, aby má kniha byla vnímána jako literatura. Ale jak už jsem zmínil, je nevyhnutelné, že smysl textu dotvoří až čtenář.

TH: V některém rozhovoru jste zmínil, že část děje vašeho dalšího románu byste rád zasadil do Prahy. Co vás na českém hlavním městě zajímá a jak s ním ve vyprávění plánujete pracovat?

AA: Letos v březnu jsem poprvé navštívil Českou republiku. Byl jsem v Praze a v Terezíně a obě místa na mě hluboce zapůsobila. Vždycky mi říkali, že je vaše země krásná, ale našel jsem tam mnohem víc než jen krásu. Fascinuje mě její historie, její poloha na křižovatce mezi Východem a Západem, její legendy, gastronomie… V mé příští knize Paracetamol se každá kapitola odehrává v jiném evropském městě a pro osmou kapitolu jsem vybral Prahu. Příběh se odehrává v roce 2022, který je poznamenán ruskou invazí na Ukrajinu, a sovětská minulost České republiky bude v této kapitole výrazně přítomná.

TH: Co byste si přál, aby si vaši čtenáři odnesli o trans zkušenosti nad rámec obvyklých diskurzů o tranzici?

AA: Rád bych, aby pochopili, že to může být realita kohokoliv, že se to může stát v jakékoli rodině, že to může být součástí kteréhokoliv životního příběhu. To, že jsem trans, mě nedefinuje, i když to utváří mé prožitky. Doufám také, že čtenáři a čtenářky dokážou najít cestu od konkrétního k univerzálnímu, tak jako se o to ve svých textech, ale i v životě pokouším já. Pokud jsem ze svých zážitků vytěžil něco pozitivního, pak je to schopnost vcítit se do druhého a zamyslet se, než vynesu soud. Je těžké to udělat, pokud jste vy nebo vaši blízcí podobnou situaci neprožili, ale právě v tom spočívá velká role literatury. Otevírá nám dveře k jiným životům, které bychom jinak nikdy nepoznali. •

Alejandro Albán © spisovatelův osobní archiv, 2026

lidská právaliteraturaqueertělo