Srozumitelnost jako komunikační droga
O jednom bolestném uvědomění
Mluvit k lidem jazykem, který je pro ně srozumitelný, a způsobem, který jim je blízký. Potud by to mohlo znít jako jedno z klasických pravidel obecně úspěšné komunikace. Rozhrábneme-li ale vrstvu slov, objeví se pod ní podstata: záměr komunikace.
Ať jde o komunikaci soukromou, nebo komunikaci směrem k veřejnosti, je dobré, když si záměr a jazyk odpovídají. Nabízet srozumitelný obsah ve srozumitelné formě je jedním z principů úspěšných kampaní marketingových i politických. Když jsou ty kampaně upečeny dobře, mnohdy nám ani nedojde, že už se tou srozumitelnou bábovkou tak trochu dusíme.
Za populismem stojí celá košatá teorie, čerpající z různých společenskovědních oborů a zkušeností s lidskou psychikou i mediálním světem. Úvahy a výzkumy, které se k populismu vážou, se veskrze opírají o veřejné jazykové projevy jednotlivců nebo nějakých skupin. Většinou vycházejí ze sdíleného předpokladu, že populistická rétorika se zakládá na polarizaci společnosti, tedy prastarém my versus oni, přičemž za oni se dá skrýt leckdo a lecco: ti vyvolení, ti bohatší, ti privilegovanější, ti, co odmítají přijmout pravdu, ti žijící mimo realitu. V realitě žijeme my, tedy ti, kteří skutečnost chápou. Pozice my versus oni, známé a bezpečné versus cizí a nebezpečné, se v jazyce konstruuje v mnoha detailech. Vzpomeňme si, jak se neustále vrací formulační obrat, že na uprchlíky kdoví odkud peníze máme, a na naše děti ne. Klíčové je to naše, přivlastňovací zájmeno k osobnímu zájmenu my. Můžeme se jen dohadovat, kam až sahají hranice, za nimiž už nějaké dítě není v tomhle kontextu dítětem naším, ale dítětem jejich.
Množiny my a oni se samozřejmě mění podle potřeb a kontextu. Každý si svoje my budujeme v určitém proměnlivém rádiu kolem sebe. Pro skupinu my máme pochopení a podporu. My, co ne/dáváme dětem na zadek, my, co ne/abstinujeme, my, co ne/jsme očkovaní proti covidu, my, co ne/podporujeme LGBT. My, co ne/dáváme toaletní papír koncem ke zdi. Ruku na srdce, i lidé s hlubokým respektem k odlišným názorům sahají ke zkratkovitým pojmenováním a soudům lidí ze skupiny těch cizích. Tak o nich mluvíváme jako o dezolátech, konspirátorech, antivaxerech, libtardech, vítačích, sluníčkářích, sněhových vločkách, boomerech, barbínách, náplavě, vidlácích a tak dále. Za všemi těmi slovy stojí potřeba se jednoduše vymezit a sdílet svoje postoje a emoce s těmi, kteří nám rozumějí.
Ovlivňování je denní chleba
Jazyk je jeden z nejdostupnějších nástrojů sdílení a jeden z nejefektivnějších nástrojů ovlivňování. Ovlivňování v různých podobách je skoro denním chlebem nás všech, vždyť většina z nás někdy potřebuje přesvědčit kolegy a kolegyně o tom, že náš návrh je dobrý, většina z nás potřebuje přimět dítě, aby se obléklo, nebo blízkého člověka, aby se svým životem naložil líp. I tam vážíme slova a snažíme se jimi s větším či menším úspěchem vydláždit chodník svému záměru. Získat komunikačního partnera, ať už dítě, nebo dospělého, bude snazší, když jemu i celé situaci svůj projev stylově uzpůsobíme. Takový postup je v podstatě mikroúrovní analogickou jazykovému chování na úrovni vyšší, kdy nesleduju jen partikulární záměry osobní, ale záměry jednoduše řečeno politické.
Jednou z podmínek dosažení politické moci ve státě, který je demokratický nebo v němž fungují alespoň určité principy demokracie, je oslovení velkého množství lidí, kteří ono oslovení přetaví ve voličský hlas. Obavy a frustrace se ve společnosti sice dají udržovat i zbraněmi a hladem, stejně tak naděje a pospolitost stavbou sportovních hal a levnější elektřinou, zdaleka nejsnáze dosažitelný prostředek ovlivňování je ale komunikace, jazyk a příběhy. Je nasnadě, že tomu tak je v době sdíleného veřejného prostoru, elektronických médií a sociálních sítí, kdy jsou jazykem i obrazové materiály, fotky, grafy, ale bylo tomu tak v různých podobách i v minulosti. Nepůjdu až k dobám, o nichž se mluví jako o začátcích ucelených populistických tendencí v Americe nebo v Rusku, případně až v antice. Zastavme se u evropského fašismu a nacismu.
Jazyk nasáklý minulostí
Přestože se fašismus a nacismus prosadily a ukotvily za notného využívání strachu a represí, některé projevy Adolfa Hitlera neskryjí promyšlené strategie, jak snadno a efektivně oslovit masy lidí. Nešlo o vymezení se vůči elitám, které se v definicích populismu nezřídka opakuje, elity tady nahrazovali jiní nepřátelé, ti, kteří naopak výlučnost a hodnoty německého národa podle Hitlerových představ utlačovali. Pokud hovořil před samým začátkem druhé světové války o situaci sudetských Němců v Československu, volil slova expresivní, vzbuzující emoce sama o sobě, ty pak posiloval představitelnými, srozumitelnými příklady (pronásledování sudetských Němců za pozdrav nebo punčochy, které se Čechům nelíbí), opakovaně používal čísla, která dodávají obsahu určitou faktickou relevanci, nebo alespoň její zdání, a jsou opět představitelná. Z mnoha důvodů by jistě nebylo dobré ony zhoubné olbřímí ideologie Evropy 20. století chápat jako populistické, to ovšem neznamená, že se v jejich komunikaci populistické tendence neotiskují. Z nich samých navíc vyvěrají koncepty tak silné a slova tak sémanticky komplexní, že se obé hluboce propsalo do uvažování a jazyka nás všech.
Fašismus a nacismus se záhy po svém formálním potlačení dostaly jako pojmy do každodenní rétoriky ideologie jiné, komunistické. Ostré vymezení se vůči nim nebylo překvapivé. V Rusku ovšem, jak upozorňuje spisovatel Jiří Padevět, neztratilo na intenzitě ani po mnoha desetiletích. Slova fašista, fašistický, nacistický a podobná se stala jakýmisi emblematickými označeními zlého Západu. Rozklíčovat, jestli v nich ti, co mluví, i ti, ke kterým mluví, vnímají stejný pojmový obsah, nelze. Jsou to ale slova stále velmi funkční a rezonující, jak můžeme vidět v aktuální ruské oficiální rétorice a jak je patrné v celém diskurzu kolem současné války v Ukrajině. Debaty o tom, na které straně války jsou fašistické a nacistické tendence, jsou stejně tak šílené jako hodny pozoru. Jak je možné, že tohle nejsme s to rozhodnout na základě faktů a encyklopedického obsahu těchto slov? Domnívám se, že důvodem je to, že jejich encyklopedický obsah je pomalu překrýván jinými vrstvami.
Proměny jahody, národa i pravdy
Encyklopedický obsah se, zjednodušeně řečeno, blíží obsahu slovníkovému. Zdálo by se, že pokud se něco zakládá na faktech, vědeckých, historických aj., musíme se přece jako jazykové společenství na tomhle slovníkovém obsahu shodnout. Představme si něco elementárního, třeba hrnek nebo jahodu. Ať už máme jakákoli vědecká východiska, slova, a tedy i pojmy, které slova reprezentují, existují v nespočtu kontextů, vstupují do nespočtu promluv různých stylových a pragmatických podob. Hrnek je zdánlivě nádoba s ouškem určená na tekutinu pro jednotlivce a vyrobená nejspíš z omezeného spektra materiálů. Jenže pokud někdo v hrnkách pěstuje květiny, vlastní jen hrnky bez oušek nebo pokud se v něčí kultuře takové nádoby ani nepoužívají, encyklopedický význam slova hrnek by to problematizovalo. Dnešní české děti už si pod jahodami nemusí představit ovoce raně letní, protože jsou k dostání kdykoli, o představě jahod lesních ani nemluvě. Koncepty se mění v čase, v prostoru i v myslích jednotlivců. A je-li tomu tak u hrnků a jahod, je zřejmé, že tomu tak je i u pojmů a slov jako rodina, národ, vzdělání, nacismus, komunismus, liberál, a ano, dokonce i u pojmu pravda. Jenže zatímco proměny toho, co všechno si představíme pod hrnkem nebo jahodou, nemají takový společenský dopad, posuny v užívání oněch silných pojmů mají konsekvence značné.
V brožurce s titulky Nezávislé noviny a Na vlastní oči, která v roce 2017 propagovala tuzemskou politickou stranu SPD, najdeme citaci jejího předsedy Tomia Okamury: „Útočí na nás čeští proimigrační a prounijní fašisté […]. Stop eurofašismu, stop fašizujícím tendencím, stop fašizujícímu násilí, které tu předvádí tzv. multikulti sluníčkáři podporovaní mainstreamovými novináři a prounijními politickými stranami.“ Na předvolebním setkání v roce 2022 označil předseda politického „hnutí“ ANO 2011 Andrej Babiš své odpůrce, voliče jiných politických stran, za nacisty a fašisty. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) v roce 2024 na sociální síti X nepřímo přirovnal práci jednoho z novinářů k praktikám nacismu. Ve veřejném diskurzu se tu a tam zjevují spojení liberální fašismus, duhový fašismus, co chvíli někoho laškovně označujeme jako kávového nebo pivního fašistu, grammar nácka a na sociálních sítích se pak s fašisty, nacisty, komunisty a marxisty žongluje ve všech názorových táborech. Něco se evidentně děje, něco s politicko-společenskou situací, něco s veřejným prostorem, něco s naší pamětí, něco s obsahem těch slov, něco s tím vším.
Vůl a prase zeslábli
Frekvence užití těch historicky silných slov už nějaký čas narůstá. Ne proto, že bychom si víc připomínali hrůzy a konsekvence druhé světové války či následných komunistických totalitních režimů. Ta slova prostě používáme v nových funkcích. Mění se to plynule s drobnými, těžko postřehnutelnými pohyby. Na příkladu výrazu fašismus lze sledovat, že nejprve označoval ideologii s celkem zřetelnými konturami, a když začala tato ideologie bujet, rozpadalo se i její ohraničení. Vtahovala do svého sémantického pole další a další okolní drobná území. V jistém smyslu jsme začali zaměňovat její podstatu a výrazné jednání jejích stoupenců. Z konkrétní ideologie se v našich myslích stává jakákoli extremistická ideologie nebo vzorec chování, ze stoupence konkrétní historické ideologie je někdo, kdo nám připadá nelibě extremistický. Z extremismu postupně zůstává to nejsilnější a nejpovšechnější: to negativní. V té negaci je obrovská síla oné zkušenosti 20. století, s níž se svět, a Evropa nejvíc, stále snaží vyrovnat. Je to krystalický doklad, že slova nemají jen encyklopedické významy, ale nesou v sobě potenciál rozvinout celé sítě konotací, emocí a pragmatických aspektů.
Po silných slovech naše komunikace baží jako po droze. Jednoduše jimi ukojíme naléhavé komunikační potřeby: vybít si vztek, verbalizovat svoje city, získat to, co nutně potřebujeme. Zůstaňme u verbalizace emocí negativních. Dřív jsme si v češtině nadávali hlavně slovy pro domácí zvířata. Když jejich síla vyčpěla – koho by dnes ještě urazil vůl nebo kráva –, půjčili jsme si sadu výrazů pro mentální poruchy nebo pohlavní orgány. I ty se časem staly téměř fádními a s vytvořením nových komunikačních situací v internetových diskusích a sociálních sítích, zdá se, jsme zatoužili reagovat neotřele, interagovat kreativně a urážet komunikační partnery s pocitem drtivé převahy názorové i verbální. Pro takové záměry se hodí demonstrovat svoje znalosti. Sáhnout ke slovům se silným historickým jádrem, slovům, která ve většině z nás vyvolávají silné negativní představy a pocity, je v podstatě skoro zaručený úspěch. Když politik označí političku, se kterou nesouhlasí, za fašistku, lidé zpozorní a budou mu naslouchat. Když o politické straně někdo mluví jako o ekofašistech, vrhá to na tu stranu stín extremismu, negace, něčeho nebezpečného a mluvčí snadno získává politické sympatie. Když o mladých lidech bude novinář mluvit jako o neomarxistech, vytyčí tím diskurz: on je vzdělaný a „normální“ člověk, mladí lidé jsou nebezpeční, pomýlení, „nenormální“.
Oproti praseti nebo debilovi rezonují tahle silná slova i v naší kulturně-historické identitě. Rozdíl mezi prasetem a fašistou by se dal taky vidět jako rozdíl mezi lidovou „hospodskostí“ a promyšleným populismem. Domnívám se, a je to i pro mě bolestné uvědomění, že tahle silná slova ztrácí historickou kontinuitu a kulturní závažnost svého obsahu a mnohdy slouží jako rychlá droga k ukojení touhy po lacině srozumitelném a sdíleném světě. Slova totalita, fašismus, komunismus a ostatně i populismus a populista jsou souborem všech svých užití a chtít je udržet čisté a encyklopedické je dnes už snaha z jazykového hlediska marná. Je ale třeba nazřít, že každé jednotlivé užití je střípkem diskurzu, v němž jimi mluvíme k sobě a o sobě. •
Autorka je lingvistka.
Ilustrace © RE:CENT – Centrum pro studium a popularizaci středověké vizuální kultury MUNI 2025