Co dělat?
Cenzura a Nikolaj Černyševskij
Zpoza zdí Petropavlovské pevnosti v Petrohradě (věznice, do níž carský režim zavíral své odpůrce) a zpod rukou cenzorů vyšel na jaře 1863 text, jenž změnil osudy mnoha lidí: nadchl tehdejší revolučně laděnou mládež a jeho oblíbenost neupadla ani o dvacet let později, kdy jej přečetl mladý Lenin, který v něm uviděl „zdroj energie na celý život“. Není divu, že v období sovětské vlády kniha patřila mezi povinnou literaturu nejen v Sovětském svazu, ale v celém východním bloku.
Ovšem okamžitý úspěch knihy měl za následek tragický osud autora a také jednoho nešťastného cenzora, jemuž bylo vydání protirežimního textu připsáno za vinu.
Slavný vězeň a slavný text
Autorem textu s názvem Co dělat? byl Nikolaj Černyševskij, středoškolský učitel a žurnalista, který přispíval mimo jiné do časopisu Sovremennik, nad nímž (stejně jako nad mnohými jinými) visela stálá hrozba uzavření cenzurním úřadem. V roce 1862 byl Černyševskij coby známý a vlivný kritik carského režimu zatčen. Na sdělení konkrétního obvinění a na soud čekal ve vazbě několik měsíců, během nichž sepsal právě Co dělat?. Román vyšel – s požehnáním cenzorů, jinak by to ostatně ani nebylo možné – na pokračování v časopise Sovremennik.
Černyševskij v něm vypráví příběh Věry Pavlovny, dívky, jež vyrůstá s matkou – zlou lichvářkou – a slabým otcem a která je nucena do sňatku kvůli majetku. Věra se setkává s mladými revolucionáři, za jednoho z nich se provdá, zříká se zkaženého prostředí a začíná pracovat pro blaho společnosti. Odmítá roli ženy v domácnosti a zakládá sdílenou krejčovskou dílnu – kooperativu. Hrdinové příběhu se chtějí stát novými lidmi a vytvořit novou společnost, jež odmítá autokratický řád a praktiky předchozích generací, hlásají socialismus, rovnoprávnost mužů a žen, stavějí lásku nad instituci manželství a ve všech ohledech představují ideál revolucionářů.
Mezi mladými čtenáři román vyvolal nadšení a mnozí se chováním hrdinů, jež Černyševskij popsal do nejmenších podrobností, inspirovali. Organizovali své vztahy i praktické fungování domácností podle jejich vzoru, zakládali sdílené dílny, snažili se vytvářet novou společnost a stát se novými lidmi.
Cenzor autocenzuroval cenzorský posudek?
Jak je možné, že kniha takového autora a s tak revolučním obsahem opustila cenzurní kancelář? Zanedlouho po vydání textu byl v tichosti propuštěn cenzor Sovremenniku, jistý V. N. Beketov. Avšak připsat právě jemu plnou zodpovědnost za zveřejnění románu zdaleka nelze. Před tímto řadovým úředníkem totiž vydání schválil někdo mnohem mocnější: úřad, jenž dohlížel na nepřátele carského režimu, takzvané Třetí oddělení, tedy tajná policie, předchůdce Čeky, NKVD, KGB a dnešní FSB. Protiřečit tomuto všemocnému orgánu se Beketovovi nejspíše zdálo nemyslitelné, a tak s klidným srdcem text k vydání doporučil.
Dodnes nezodpovězenou otázkou zůstává, jak taková kniha mohla přes oddělení tajné policie projít. Černyševskij sám své dílo představoval ne jako politický traktát, nýbrž jako obyčejný milostný román bez jakéhokoliv ideologického zaměření. Pozdější sovětští literární kritici často Černyševského velebili za schopnost cenzory přelstít a promluvit k revoluční mládeži jazykem, jemuž rozuměla jen ona. Je však možné, že by se cenzoři opravdu soustředili jen na jednoduchou milostnou linku románu a politický podtext přehlédli? Anebo ke zveřejnění napomohla slabá literární kvalita díla? Kupříkladu současník Černyševského, významný exilový autor a publicista Alexandr Gerzen, přestože ocenil některé z Černyševského myšlenek, napsal, že text je „hnusně napsaný“, „forma je ošklivá, jazyk protivný“, a Ivan Turgeněv tvrdil, že v něm čtení knihy vzbuzuje „fyzickou nevolnost“. Dokonce i většina sovětských literárních kritiků text definovala jako politický traktát a vyhýbala se označení „literární dílo“. Předpokládali tedy cenzoři, že se bude jednat o „propadák“, jímž se autor sám znemožní? Nebo byl na vině chaos či prostá lidská chyba?
Nadšení a nechuť
Že povolení publikace bylo osudovou chybou, si carští úředníci uvědomili dosti rychle a další postup proti Černyševskému byl obzvláště krutý. Spisovatel byl odsouzen k sedmi letům nucených prací v dolech a následně k doživotnímu exilu na Sibiři. Přesto doufal, že bude moci v psaní pokračovat. Ovšem cenzoři již byli poučeni a pod svým jménem už Černyševskij nevydal nikdy nic. Byl umlčen a o dva roky později byl zrušen i časopis Sovremennik, v němž text vyšel. Stalo se tak na rozkaz samotného cara Alexandra II, a to za dramatických okolností.
V dubnu 1866 se totiž uskutečnil první neúspěšný atentát na tohoto panovníka. A u atentátníka Dmitrije Karakazova, člena ilegální revoluční skupiny, se našly mimo jiné výtisky Sovremenniku. V rozsudku nad Karakazovem a jeho komplici bylo pak řečeno doslova: „Román Co dělat? měl na mnohé z obviněných zhoubný vliv a probudil v nich nesmyslné protispolečenské myšlenky.“ Car si vyžádal podrobnou zprávu o autorovi textu a okolnostech jeho publikace a vydal rozkaz ke zrušení časopisu. Ovšem pokusy stáhnout z oběhu již vytištěný román byly marné.
Cenzura je nástrojem moci. Ovšem tlak vyvolává protitlak, a tak zákaz románu a kruté zacházení s autorem jen posílily zájem o knihu a odhodlání revoluční mládeže, jež vyústilo mimo jiné v několik (neúspěšných) pokusů o osvobození Černyševského ze sibiřského exilu.
O několik desítek let později jiná moc – sovětská – učinila z knihy povinnou literaturu a vyžadovala její obdiv. Dosáhla tím v lepším případě nezájmu, v horším znechucení. •