Sexuologie, experimenty, zákony
Averzivní terapie homosexuality v Československu
Poprvé v historii světové medicíny proběhly klinické experimenty averzivní terapie homosexuality v Československu, a to v krátkém, ale intenzivním období mezi roky 1950 a 1962. Averzivní terapie byla forma psychologické léčby postavené v podstatě na principu podmíněného reflexu, kdy byl pacient vystaven stimulu a současně podroben jistému druhu diskomfortu.
Cílem asociování stimulu s nepříjemnými pocity bylo potlačit sledovanou – v tomto případě homosexuální – touhu a chování. U homosexuálních mužů experimenty spočívaly konkrétně ve sledování filmů zobrazujících muže za podání medikamentů vyvolávajících nevolnost a u filmů zobrazujících ženy jim byl injekčně aplikován testosteron.
Averzivní terapie se objevila za studené války: geopolitická polarizace se projevila také v rámci psychologické medicíny, kde proti sobě stály teorie ruského a sovětského experimentálního neurologa a fyziologa Ivana Pavlova a rakouského neurologa a zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Pavlovova teorie charakterizovaná (materialistickým) psychofyziologickým chápáním duševních chorob se stala vůdčí doktrínou ve východním bloku v roce 1949 a později ji převzali také terapeuti ze západních zemí, kteří byli kritičtí k psychoanalýze a hledali „vědečtější“ diagnostické a terapeutické metody zaměřené na empirická data a léčbu aktuálních symptomů. Rozhodující roli v tom, jak averzivní terapii používali, však často hrál jejich (negativní) přístup k homosexualitě. Přestože badatelé z Československa upozorňovali na nízkou úspěšnost této terapie, většina jejich anglofonních kolegů výsledky československých vědců ignorovala nebo zkreslovala a pouze oslavovala jednotlivé „úspěšné“ případy, v nichž se podařilo „abnormální“ sexuální orientaci „napravit“.
V historii queer sexuality a její patologizace zůstává behaviorální averzivní terapie, tak jak byla vyvinuta v Československu a později přenesena na Západ, opomenutá. Ve své době však pozornost vzbudila a povědomí o jejím postavení v kontextu evropské medicíny nám pomáhá decentralizovat západní pohled na sexualitu a poukazuje na falešnou představu o vyspělosti západní sexuologie a zaostalosti té východní.
MÁME NĚKOLIK PROBLÉMŮ, KOLEGOVÉ
Literatura o averzivní terapii cestovala z Československa nejprve do východního Německa a pak překročila hranici mezi Východem a Západem. V roce 1960 vyšel v Británii článek československého psychiatra a sexuologa Kurta Freunda Some Problems in the Treatment of Homosexuality (Několik problémů v léčbě homosexuality). Jednalo se o zkrácenou kapitolu z Freundovy připravované knihy Homosexualita u muže, v níž prezentoval výsledky z déle než dekádu trvajícího klinického výzkumu.
Freundův obsáhlý projekt, někdy nazývaný Pražský experiment, probíhal od roku 1950 do počátku šedesátých v rámci takzvané druhé vlny používání averzivní terapie jako relativně nenásilné léčebné metody „sexuálních genderových deviací“. Zatímco během první vlny ve dvacátých a třicátých letech měly experimenty spíše vědeckou než terapeutickou povahu (například používaní elektrošoků aplikovaných při současné prezentaci stimulu), druhá vlna představovala největší a metodologicky nejpokročilejší terapeutickou klinickou studii homosexuality provedenou v raně poválečné Evropě, včetně pravděpodobně vůbec prvních zaznamenaných reakcí pacientů na léčbu. Kurt Freund, který působil na Psychiatrické klinice Univerzity Karlovy a spolupracoval se Sexuologickým ústavem, navštívil se svým týmem v letech 1950–1957 více než 270 pacientů, z nichž 67 (většinou dobrovolně) averzivní terapii homosexuality podstoupilo, a během pěti let po léčbě skrze rozhovory a dotazníky sbíral jejich výpovědi. Tak získal rozsáhlý materiál a výsledky svých výzkumů publikoval v sérii odborných článků mezi lety 1953 a 1961 v češtině, němčině, ruštině a angličtině. Výsledná monografie Homosexualita u muže vyšla v Československu v roce 1962 a v roce 1963 v autorově vlastním překladu do němčiny v NDR a stala se průkopnickým dílem v rozvoji behaviorismu v poválečné psychologické medicíně. Bod zlomu v anglofonní psychiatrii ohlašoval již zmíněný Freundův článek z roku 1960, na nějž v Commonwealthu v letech 1962 až 1975 navázalo další dynamické období klinických experimentů.
V Československu byl článek naopak pomyslnou tečkou za obdobím klinických experimentů, které měly konkrétní a významný praktický dopad. Díky politické angažovanosti Freunda a jeho kolegů, kteří svým výzkumem dospěli k závěru, že homosexuální chování nemůže být změněno, bylo v Československu (a v Maďarsku) v roce 1961 sexuální chování mezi osobami stejného pohlaví dekriminalizováno. •
Autorka je historička dějin umění.