Nejsme jenom čísla
Bylo to navečer a všichni tři byli na konci sil. Dítě, žena i muž. Šli už dlouho a měli toho za sebou hodně. Dítě bylo vlastně na cestě celý život: narodilo se ve stodole a od té doby pořád někam utíkali. Lidé si o nich mysleli, že jdou za lepším životem, ale oni prchali před zlobou. Byli pronásledováni, oficiálně z náboženských důvodů, ale kdo ví, jak to opravdu bylo. A tak zamířili daleko od domova, do země, jejíž jazyk neznali a kde na ně nikdo nečekal s otevřenou náručí.
Měli strach. Přesně nevím, jak byli v emigraci přijati ani jak se tam potloukali. Nějak to ale zvládli, protože po změně poměrů doma se mohli vrátit. Otázkou zůstává, jaký na ně emigrace měla vliv, zvlášť na dítě. Tomu totiž říkali Ježíš a v dějinách naší civilizace hraje roli, kterou lze jen stěží zpochybnit…
Jak moc například v Egyptě zažili Maria, Josef i malý Ježíš diskriminaci na základě původu? Víme, že moderní rasismus ještě neexistoval, ale xenofobie je podle všeho – jak dokazuje výzkum Ladislava Kesnera a jeho týmu – vepsaná do fungování našeho mozku ještě v předkulturní fázi. Mohlo to mít dopad na to, že Ježíš později prosazoval sociální rovnost a bratrství nehledě na původ? I taková úvaha může čtenáři vytanout na mysli při vysvětlování Lenky Philippové, proč se afroameričtí hiphopeři v USA oslovují brother. Je možné, že v Egyptě na tom byli Josef a Maria ekonomicky špatně? To by mohlo vysvětlil, proč Ježíš v dospělosti kladl takový důraz na pomoc slabým, chudým a zranitelným (a občas se nebál opřít do bohatých). S trochou nadsázky bychom mohli říct, že dějiny křesťanství možná vycházejí z jednoho příběhu migrace a že tím pádem máme do svého kulturního DNA vetkán příběh zranitelnosti a slabosti, který je s migrací často spojen.
Pohled na aktuální číslo re:vizí však naznačuje, že této podstatné části našeho příběhu ne vždy odpovídá způsob, jímž se k problému migrace jako společnost stavíme. Příběh migrujících Čechů a Slováků posledních století známe, avšak těch ostatních se většinou bojíme. Po roce 2015 bylo v tuzemském veřejném prostoru možné říct, že do naší země nepřijmeme ani jednoho válečného utečence (ani jedno dítě), a protiimigrační strany (a nálady) hrají v českém prostředí důležitou roli dál. Naše přijímání uprchlíků v souvislosti s ofenzívou na Ukrajině by se dalo vnímat jako úspěšný reparát, ale pohled na situaci mnohých z nich, jimž špatně napsaná legislativa znepříjemňuje život, už tak optimisticky nevyznívá. A tak nejedna utečenka z Ukrajiny vykonává ve velmi obtížné situaci práci hluboko pod svou kvalifikaci. A to se děje v zemi, kde kvalifikované pracovní síly potřebujeme jako sůl. Ač demografové ukazují, že vymíráme, tedy že bez imigrace to nemůžeme zvládnout (i kdybychom si všichni na penzi ušetřili miliony, někdo se o nás bude muset starat, a děti nemáme), strach z uprchlíků je stále přiživován.
Jak re:vize ukazují, emigrace může být vnímána jako problém a vyvolávat strach. V takovém případě jsou migranti prezentováni jako čísla, anonymní, zato jednoznačné nebezpečí. Alternativou je podívat se na potenciál, který v sobě každá přicházející lidská bytost má. Schopnost vidět jedinečnost každého člověka a jeho kultury je pro komunity, kam přichází, příležitostí, aby se samy mohly rozvíjet. Je na každém z nás, který příběh budeme vytvářet (i s vědomím, jak nelehké to může být), jako historik však rád připomínám, že nikdy nevíme, kdy se vše otočí a najednou budeme my zase „jenom čísla“. •