Příběhy obrazů a emigrace

Portrét Herberta Leona Kesslera © Centrum raně středověkých studií MUNI (Jana Černocká) Řím 2024

Rozhovor s historikem umění Herbertem Leonem Kesslerem

Příběhy vyprávěné malbami na zdech středověkých kostelů Středomoří čerpají z východních i západních kořenů a vždy nesou politickou stopu. O nich, o zobrazování Boha i o dětství v americké židovské rodině hovoříme s medievalistou profesorem Kesslerem.

IF: Herberte, jsi jedním z nejvýznamnějších medievalistů posledních čtyřiceti let. Já bych rád náš hovor začal jedním z tvých životních badatelských témat – středověkou bazilikou svatého Petra v Římě a příběhy, které byly kdysi zobrazeny na jejích zdech. Podle tvého bádání se ony příběhy v průběhu staletí z baziliky šířily dál po Itálii a pak i mimo ni. Můžeme to považovat za velmi úspěšnou operaci vizuální propagandy?

HLK: Skutečnost, že se narativní cykly, nacházející se v interiéru kostela od konce 11. a začátku 12. století, kopírovaly, byla zcela jistě politická. Opakování potvrdilo význam a prvenství papežské církve v Římě jakožto zdroje všech ostatních církví. Bylo to úzce spojené s gregoriánskou reformou, jež zdůraznila dvě věci. První byla myšlenka obnovení původní církve a druhá souvisela s tím, aby se tak dělo pod vedením papeže, pod jeho vládou.

IF: Takže obrazy a příběhy se v jistém smyslu staly nástrojem prosazování papežské svrchovanosti a zároveň byly systematicky šířeny po celé Evropě?

HLK: Ano, určitě po celé Itálii. Každý z kostelů si „program“ svatého Petra přizpůsoboval vlastním potřebám, takže nešlo čistě o mechanickou reprodukci. Nejlepším příkladem je kostel svatého Františka v Assisi – jedna z největších staveb 13. století –, který byl také papežským kostelem. Malby připojily centrum tohoto nového řádu františkánů k Římu – opět v době reforem a konfliktů v církvi –, aby svatého Františka integrovaly do zavedené církve.

IF: Myšlenka vyprávění dlouhých příběhů je charakteristická pro celý středomořský prostor? Známe ji už z pozdněantické doby, a to jak na Východě, tak na Západě. Do jaké míry můžeme v případě Středomoří hovořit o sjednoceném jazyce?

HLK: Záleží na tom, kde a kdy. Myšlenka narativů v kostelech je méně obvyklá v Byzanci a na Východě, kde se pozornost soustřeďuje na jednotlivé světce a na to, co se obecně nazývá ikony. Ale podíváte-li se na stěžejní kostel, který spojuje Východ a Západ – na baziliku svatého Marka v Benátkách –, uvidíte velmi dobrý příklad, kde interiér následuje byzantskou tradici. Celému prostoru dominuje jedna biblická událost: nanebevstoupení Ježíše Krista. Jde tedy o vyprávění, nikoli však o vyprávění cyklické. Pokud však pohlédnete na atrium, najdete tam asi sto deset scén ze Starého zákona, což je západní prvek.

IF: Takže můžeme říct, že příběhy jsou sice svým způsobem odlišné, ale zároveň jsou součástí budování křesťanské identity založené na dějinách?

HLK: Ano. V případě San Marca je to velmi složité, protože na jedné straně je dokonce starozákonní příběh založen na řeckém rukopisu, takže se obrací na Východ, ovšem scény uspořádává opravdu pozoruhodným způsobem. Začíná stvořením světa, ale tomu předcházejí dvě byzantské ikony, které zdůrazňují význam Panny Marie jako naplnění starozákonního příběhu. Marie je klíčová. Byla to mladá židovská žena, která pak porodila Krista. A celý cyklus má ukázat, jak jsou příběhy z Genesis a Exodu vlastně důkazem Kristova vtělení. Začíná ikonou Panny Marie s dítětem na jižním průčelí, známém jako Porta da Mar, a končí zobrazením Miriam, která tančí po překročení Rudého moře, vedle Porta dei Fiori.

IF: Kristovo vtělení a jeho obrazy patří mezi další tvoje výzkumné zájmy. Věnoval ses otázce legitimity zobrazování Boha, křesťanského Boha. Jak tento problém řešili západní intelektuálové ve středověku a jaké jsou výsledky těchto diskusí?

HLK: Na Západě tento problém nikdy nebyl tak naléhavý jako na Východě, kde byly v určitém období obrazy ničeny s argumentem, že zobrazují pouze lidskou přirozenost Krista, nikoli jeho božství, a tím pádem se de facto stávají herezí. Na Západě papež v době byzantského ikonoklastického sporu tuto myšlenku odmítl a přijal střední cestu, podle níž obrazy mohou zobrazovat pouze Krista tak, jak byl viditelný během svého života, od narození po nanebevstoupení, kdy ho mohli lidé spatřit. Ale vždy tu bylo napětí, nespadnete-li do jedné hereze, která teoreticky popírá Kristovu božskou podstatu, nebo druhé, když nemáte obrazy, popíráte jeho lidskou podstatu, což je hereze stejně nebezpečná.

IF: To je jeden z problémů křesťanství, že? Ani – ani. To je také název tvé knihy Ani Bůh, ani člověk.

HLK: Ale podtitul zní Ale obojí.

IF: Což mě přivádí k tomu, že bych rád bych mluvil také o tvém životě. Vyrostl jsi v Chicagu v praktikující židovské rodině. Takže v prostředí, které v podstatě odmítá obrazy Boha?

HLK: Ano.

IF: Do jaké míry ovlivnilo narození v židovské rodině tvé rozhodnutí stát se historikem umění zabývajícím se obrazy Boha?

HLK: Především to rozhodnutí bylo zcela zjevně součástí mého útěku od rodiny. Je tu ale zajímavá otázka, která přesahuje mou biografii – proč je tolik moderních medievalistů, historiků umění zaměřených na středověk, židovského původu? Můžete se vrátit k zakladatelům této disciplíny, jako byli Aby Warburg, Fritz Saxl, Erwin Panofsky, můžete jít i mimo Německo a vzpomenout si na lidi jako Enrico Castelnuovo v Itálii a k mnoha příkladům ve Francii a Rakousku… Mohl bych pokračovat dál a dál až k současníkům, například Jeffreymu F. Hamburgerovi, Elině Gertsman, Adamu S. Cohenovi. Ne všichni samozřejmě, ale mnoho z nich.

IF: Proč?

HLK: Přemýšlel jsem o tom a mohu samozřejmě mluvit jen za sebe. U mě je to jednoznačně spojeno s tím, že jsem studoval Talmud. Četl jsem Talmud soukromě se svým rabínem šest let. Zajímala mě exegeze, kladl jsem důraz na porozumění každému jednotlivému slovu svatého textu, abych zjistil, co skutečně znamená, co znamená Bůh. Snažíte se zjistit, jaký je skutečný význam textu nebo obrazu…

IF: Myslíš si tedy, že toto je ideální přístup pro akademické bádání?

HLK: Ano. Byl jsem nadšený, když jsem při práci na nedávném projektu na toto téma zjistil, že Fritz Saxl, jeden ze zakladatelů dějin umění, vyrůstal přesně jako já – v domácnosti s dědečkem, který každý den četl Talmud.

IF: Pokud se vrátíme k otázce rozhodnutí, jako teenagera mě fascinovala kniha Jmenuji se Ašer Lev od Chaima Potoka. Ašer Lev se stal umělcem a malířem v podstatě proti vůli své židovské rodiny a vůli komunity. Bylo to u tebe podobné? Stal ses profesorem křesťanského umění velmi mladý. Bylo to do určité míry přetržení vazeb s tvou původní komunitou?

HLK: Ano, zcela jistě.

IF: Cítil jsi, že už nejsi ortodoxní?

HLK: Ano, naprosto.

IF: A jak na to reagovali tvoji rodiče?

HLK: Moje matka byla umělkyně, myslím, že byla docela šťastná. Můj otec byl sám tak trochu heretik. I když naše domácnost striktně dodržovala stravovací pravidla, o sobotách, kdy mě otec měl na starosti, protože matka chodila ke kadeřníkovi nebo dělala jiné věci, mě bral na obědy, kde mě krmil krevetami nebo vepřovými kotletami. Ale žil s námi matčin otec, který byl ortodoxní. Takže to bylo složité.

IF: Narodil ses na začátku čtyřicátých let. Jaké to bylo, být židovským intelektuálem v Chicagu té doby? Jaké bylo prostředí, ve kterém ses učil přemýšlet a stával ses intelektuálem?

HLK: Chodil jsem do chicagských veřejných škol, žil jsem ve čtvrti, která byla téměř výhradně nežidovská. Moji přátelé byli většinou katolíci nebo protestanti. Ani bych neřekl, že to byla intelektuální komunita. Měl jsem velmi dobré školy, veřejné školy v Chicagu. Teprve na univerzitě jsem se stal intelektuálem.

IF: Univerzita sehrála svou roli. Joseph Roth ve své knize o Židech z východní Evropy tvrdí, že pokud navštívíte, samozřejmě před válkou, haličskou židovskou vesnici, zjistíte, že lidé tam pracují jako kdekoli jinde, s výjimkou jedné věci – všichni čtou, a všichni čtou Talmud. Tvrdil, že tamní lidé byli díky své kulturní příslušnosti k židovskému náboženství nějak připraveni stát se intelektuály.

HLK: Myslím, že to je pravda. Například jeden z bratrů mého otce už z Haliče odešel do Moskvy, aby se stal profesionálním účetním. Musel být schopen číst, předpokládám, že byl nejstarší z dětí, bylo jich sedm. Nikdo z ostatních vzdělání nezískal. Ale další úroveň byla, že po příchodu do Ameriky všechny děti z otcovy rodiny šly na univerzitu.

IF: Všichni šli na univerzitu. Myslíš, že to byla otázka společenského vzestupu?

HLK: V té generaci se považovalo za zvláštní, pokud jste byl dostatečně zámožný a nešel na univerzitu.

IF: Takže druhá generace imigrantů udělala svým způsobem velký krok. Mluvil jsi od malička anglicky, nebo jidiš? Jaký byl tvůj první jazyk doma?

HLK: Mým jediným jazykem byla angličtina, protože jidiš byl jazyk dospělých. Mohli si mezi sebou říkat sprosté vtipy, sdělovat si tajemství. Takže v jidiš umím jen sprostá slova.

IF: Působivé. V tvém příběhu můžeme číst příběh mnoha lidí z Evropy, kteří odešli do USA. Tvůj otec se narodil v Ruské říši a byl jedním z těch, co odešli. Mohl bys mi stručně říct, proč se to stalo? Jak tvůj otec opustil Rusko a kdy?

HLK: Odešel v roce 1922, ale v té době měl polský pas. Pokud vím, rodinný příběh je takový: Dva bratři odešli z Haliče, z města jménem Zolkiew, do Chicaga a založili obchod s nábytkem, který se jim podařilo dostatečně rozjet, aby mohli začít přivádět svou rodinu. Když začali, můj dědeček (jeden z těch bratrů) zemřel. Přivezli jeho sedm dětí a manželku – moji babičku. Měli dost finančních prostředků, aby můj otec mohl chodit do školy. Ale tento příběh není jen židovský.

IF: Je to klasický příběh imigrace. Dá se říci, že v tvém příběhu čteme příběh 20. století o chudých emigrantech z Východu, kteří přicházejí do USA, aby si splnili sen o bohatství, v určitém smyslu americký sen? Vidíš se jako produkt amerického snu?

HLK: Nejsem si jistý, zda to bylo nějaké bohatství. Myslím, že to byli obyčejní lidé. Měli obchod s nábytkem, stačilo to k životu a k tomu, aby mohli pomoci dalším členům rodiny. Ale neřekl bych, že to bylo bohatství. V tomto ohledu je zde chybějící článek, o kterém mnoho Evropanů neví a je velmi důležitý v současných podmínkách. Tehdy existovaly takzvané osidlovací domy provozované charitativními skupinami. Domy nebyly jen židovské, ale například i irské. Do těch míst imigranti přicházeli nejdříve. V těch osidlovacích domech byli přijati, ubytováni a dostávali jídlo, na rozdíl od dnešní doby, kdy jsou imigranti vnímáni jako hordy přicházejících lidí, které žijí na ulicích. Byly zde komunitní instituce, jež se o tyto chudé lidi staraly.

IF: Takže šlo o určitou formu systematického přijímání imigrantů, což je úplně jiné než Trumpova současná politika.

HLK: Ano. Takovým příkladem je jedna z prababiček mé ženy. Nejprve přišel do Států její otec. Myslím, že měli dvě děti a ona byla těhotná. Pak jí napsal: „Teď mám dost peněz. Můžete přijet.“ Přijeli lodí, ale on tam nebyl, nikdy nezjistili, jestli zemřel, nebo odešel. Neznají konec jeho příběhu, ale přijal je právě takový dům pro přistěhovalce, kde se o ně postarali, dali jim nějaké peníze, na chvíli je ubytovali a našli jim práci.

IF: Takže to byla do jisté míry úplně jiná Amerika než dnes. Amerika z počátku 20. století, zhruba kolem roku 1910 nebo na začátku dvacátých let, byla mnohem otevřenější k přijímání imigrantů.

HLK: Ne, myslím, že ne tak úplně. Existuje samozřejmě známý případ senátora Bilba z Mississippi, který prosadil kvótovou legislativu.

IF: Četl jsem v The New York Times z roku 1921 článek, v němž se píše: „Už nechceme tyto východní špinavé Židy.“ Takhle to bylo řečeno. Ale pak přišla druhá fáze, kdy lidé začali pomáhat a starat se, a to je něco, co teď chybí.

HLK: Ano, známým příkladem domu pro přistěhovalce, který mnozí znají, je dům vedený Jane Adams v Chicagu. Tato žena řídila obrovskou instituci. Nebyla Židovka a myslím, že dům nesloužil výhradně Židům. Šlo o běžnou charitativní praxi, která pomáhala lidem usadit se.

IF: Tvůj příběh je vlastně série příběhů. A tohle je příběh o interakci mezi Amerikou a Evropou, o tom, jak lidé, kteří byli v Evropě ve velmi obtížné situaci, šli do Ameriky. Ale je to také otázka aškenázských komunit, které opustily Evropu a zamířily do Ameriky. Takže jsi naprosto Američan, a zároveň jsi naprosto aškenázský a celá tvoje rodina i rodina tvé manželky Johanny pochází také z Evropy? Jak to vše propojuješ ve své identitě, ve svém životním příběhu?

HLK: K tomu se můžeme vrátit, ale ještě bych tě rád přerušil. Je totiž ještě jedna fáze, na kterou jsi mě přiměl si vzpomenout – a to ta, kdy jsem se během studia setkával s uprchlíky z nacistického Německa. Nejdůležitějším učitelem mého života byl muž jménem Karl Joachim Weintraub, který byl napůl Žid a který okupaci Nizozemska strávil doslova mezi dvěma zdmi, podobně jako Anne Frank. Popsal to. A pak po válce přišel do Spojených států, což je opět americký příběh – vystudoval a stal se profesorem na Chicagské univerzitě. Učil mě a učil mnoho dalších lidí, byl to nejpozoruhodnější učitel.

IF: A tvůj další učitel, Kurt Weitzmann, měl podobný příběh, jen s tím rozdílem, že nebyl Žid, ale také utekl z Německa?

HLK: Ne, on neutekl z Německa. A je to zajímavý příběh. Tady máme Kurta Weitzmanna, který nebyl Žid, ale byl studentem Žida Adolfa Goldschmidta, pravděpodobně největšího medievalisty, nebo určitě jednoho z největších. Goldschmidt byl Žid a profesor v Berlíně. Když byl Weitzmann jako čerstvý doktorand pozván do Berlína, přivítali ho tam slovy: „Nechceme tady žádné Goldschmidtovy studenty.“ Stalo se to ale v rané fázi nacistické éry, kdy ještě mohl získat místo v Německém archeologickém ústavu v Istanbulu, kde strávil dva roky jako státní zaměstnanec. Pak dostal v jednom týdnu dva dopisy. V jednom se psalo: „Chtěl byste přijet na roční stáž na Institute for Advanced Study v Princetonu?“ A v druhém: „Musíte se hlásit na vojenském úřadě v Kasselu k odvodu do wehrmachtu.“ Nevzpomínám si, který to byl rok – možná 1935, asi tak. Weitzmann stále cítil, že je Němec, a měl povinnost přihlásit se k vojenské službě. Šel do Kasselu a požádal o roční odklad. Bylo to dost brzy, takže mu ho dali, a on odjel do Princetonu a pak se ukázalo, že by se neměl vracet.

IF: Abych se vrátil k otázce tvé identity, k rodině, oženil ses tedy s ženou z rodiny emigrantů…

HLK: Ne, moje žena nebyla z emigrantské rodiny. Tři nebo čtyři její prarodiče se narodili v USA a byli úplně sekulární.

IF: Takže ortodoxní i neortodoxní rodina. Ale jak se v tom všem definuješ? Myslím, že jsi čistý Američan, ale s naprosto evropskými kořeny, svým způsobem.

HLK: Ale to je Amerika. Má nejen evropské, ale také africké a asijské kořeny. Každý, kromě původních Američanů, což je malý procentuální podíl – myslím, že tři procenta, možná ani to ne –, pochází odjinud.

IF: Takže jsi Američan, ale máš pocit, že tvoje kořeny sahají daleko?

HLK: Znám své kořeny. Jenže záleží na politickém klimatu v USA. Takže za George Bushe, když jsme masakrovali nevinné lidi na Středním východě, moje sestra zjistila, že pokud máte jednoho prarodiče narozeného v zemích dnešní Evropské unie, můžete si zažádat o občanství EU. A vážně uvažovala o tom, že by opustila Ameriku a vrátila se.

IF: A ty?

HLK: Ne tak úplně, záleželo na tom, jak se situace vyvine.

IF: Nikdy jsi nepocítil touhu stát se Evropanem?

HLK: Ne. Ale poté, co byl prezidentem zvolen nebezpečný a odpudivý Donald Trump, mi možnost emigrace opět přišla na mysl. •

Dvojportrét Herberta Leona Kesslera a Ivana Foletti © Centrum raně středověkých studií MUNI (Jana Černocká) Řím 2024 

dějiny uměnímigracestředověkUSA