Ve vyšších příčkách pyramidy
Report, jak se dnes může učit minulost
Ještě donedávna byli učitelé a učitelky nositeli vědění a pro žáky často jediným spolehlivým zdrojem informací. Z tohoto předpokladu vzešel i způsob výuky minulosti plný memorování faktů, jmen a letopočtů. Poznání naší minulosti je v takovém pojetí bohužel v podstatě bezbřehé.
Není pak výjimkou situace, kdy se žáci ztrácejí v nepřeberném množství vědomostí a ve snaze zapamatovat si vše, co jejich učitel považuje za důležité, přestávají (v horším případě ani nezačínají) přemýšlet o významu, o smyslu toho, co se učí. Navíc si každý žák už většinu věcí dokáže spolehlivě a velmi rychle vyhledat na malém zařízení ve své kapse. Je tedy otázka, do jaké míry je takové předávání informací v dnešní době ještě užitečné.
Odpovíme-li si, že je minimálně nedostatečné, a poohlédneme-li se po školách a vyučujících, kteří se s ním nespokojují, najdeme spoustu jiných přístupů k výuce dějepisu, které dokážou nabídnout mnohem více.
Zapamatovat, rozumět, aplikovat, analyzovat, hodnotit, tvořit
Inovativní způsoby výuky jsou rozličné, mají však jedno společné: učitelky a učitelé jimi usilují o to, aby žáky vybavili nejen poznatky, ale především dovednostmi spojenými s rozvojem a kultivací myšlení. Natrénovat takové dovednosti samozřejmě zabere spoustu času, učitelka či učitel tedy nemůže jako dříve naučit „úplně všechno“. V praxi tedy většinou vybírá pouze některé dějepisné kapitoly či jejich části. V proslulé Bloomově taxonomii vzdělávacích cílů (příručka amerického psychologa Benjamina Blooma vyšla v roce 1956 a v devadesátých letech prošla revizí) se však tito vyučující snaží posunout do vyšších příček pomyslné pyramidy, tedy od základní dovednosti zapamatovat si k dovednostem rozumět, aplikovat, analyzovat, hodnotit a případně i tvořit. Pokud se žáci naučí rozumně a objektivně hodnotit, mají nejlepší předpoklad, aby se dokázali také rozumně a zodpovědně rozhodovat a uplatnit se v dnešním světě.
Inovativní přístupy k výuce dějepisu též předpokládají, že způsoby přemýšlení nebo dovednosti, které si žáci osvojí, mívají zpravidla mnohem delší trvání než zapamatovaná fakta a rozhodně se nedají vygooglit. Rozvíjejí praktický způsob uvažování a další dovednosti mladých lidí uplatnitelné v dnešním světě, a to i mimo oblast poznávání minulosti. Pojďme si představit některé z nich.
Sám výzkumníkem
U takzvané badatelské výuky žák či žákyně rozvíjeli své znalosti, dovednosti i postoje na základě vlastního výzkumu. Na začátku je jim nabídnuta badatelská otázka nebo hypotéza, na niž mají s dopomocí vyučujících sami hledat odpověď. V dějepise má tento způsob výuky několik úrovní. Na té nejvyšší mohou jít žáci ověřit pravdivost hypotézy třeba do oblastního archivu (například hypotézy „Žádný československý dobový tisk neinformoval veřejnost o havárii v Černobylu“), na nižší úrovni si například přečtou text, historický pramen či zhlédnou video a na základě získaných informací pak formulují odpověď na badatelskou otázku, třeba: Jakým způsobem byl kult svatého Václava využíván totalitními režimy v naší historii?
Kritické myšlení a čtení
Abychom žactvo naučili kriticky posuzovat, hodnotit a racionálně se rozhodovat, můžeme použít metody kritického myšlení a čtení, tedy soubor technik k rozvíjení schopnosti analyzovat informace, tvrzení a argumenty. Metod je celá řada, některé jsou velmi jednoduché, ale i ty složitější se většinou dají ve výuce dějepisu využít velmi dobře. Patří sem například metoda volného psaní, metoda INSERT, ale třeba i známější myšlenkové mapy. Mně se v dějepise dobře osvědčuje čtení s předvídáním, kdy dám žákům k dispozici text, který začíná popisem historické situace, dejme tomu ve Francii ve druhé polovině 18. století. Pak dostanou za úkol zkusit předpovědět, co podle nich nastane, případně jak se situace dále vyvine. Podaří-li se žáky do situace opravdu vtáhnout, mají pak větší motivaci dozvědět se, co se odehrálo ve skutečnosti.
Dalším velmi účinným nástrojem dějepisářky je hledání klíčových slov a pojmů. Ideální je při práci s textem, ale skvěle poslouží i jako reflexe tématu a umožňuje efektivně trénovat oddělování důležitých informací od nepodstatných.
Není jednoduchá odpověď
Využití diskusí v dějepisu se přímo nabízí. Lze tak dobře ukázat, že na některé otázky neexistuje jednoznačná ani jednoduchá odpověď. Nebo že se naše odpověď může lišit podle podmínek, ve kterých žijeme, či podle našich hodnot. Aby debata byla co nejživější a mladé lidi vskutku zaujala, je dobré vybrat nějaké kontroverzní tvrzení, jež vzbudí emoce. Možné je také například nechat žáky obhajovat daný postoj, s nímž sami nesouhlasí. Druhá strana se pak zadaný postoj snaží naopak vyvrátit. Tento způsob zadání, ostatně známý třeba ze středověkých disputací, může žákům pomoci vcítit se do aktérů událostí a naučit se dívat se na věci z vícero úhlů pohledu. Mám-li přinést nějaké příklady tvrzení vhodných pro školní diskusi, zde jsou: válečné konflikty posouvají civilizaci vpřed; náboženství dělá společnost silnější; kapitalismus je nespravedlivý; demokracie je nejlepším systémem vlády. Pokud bychom chtěli diskusi ještě více rozvinout, mohou žáci obhajovat či vyvracet tvrzení z pohledu různých osobností, aktérů či sociálních skupin a zohlednit tak potřeby běžných, obyčejných lidí stojících na pozadí velkých dějin.
Otázky k zamyšlení
Dávat podnětné a otevřené otázky je v učitelské praxi ohromně důležité. Můžeme jimi témata začínat a výuku na nich přímo postavit nebo nám otázky pomohou při diskusi i při shrnutí a reflexi větších tematických bloků. Vhodné otázky k zamyšlení, jež poslouží i jako zadání pro psaní eseje, jsou například:
Jaké ponaučení si můžeme vzít z dějin starověkého Říma?
Které věci se ukazují jako klíčové pro fungování demokracie?
Jaké společné rysy měly státy vznikající v raně středověké Evropě?
Jakým způsobem vznikaly státy v průběhu 20. století?
Jakým způsobem mění ekonomická situace rozhodování lidí?
Jak se tyto změny mohou propsat do politického uspořádání státu?
Které věci vedly v minulosti k válečným konfliktům?
Které z nich mohou vést k válce i dnes?
Co je zapotřebí k tomu, aby mohl být svržen autoritativní režim?
Kde se můžeme v dnešním světě setkat s projevy propagandy?
Jak se liší a co mají společné s propagandou nacistického/komunistického režimu?
O minulosti lze učit mnoha různými způsoby – inovativně, tradičně, kombinovaně či ještě jinak. Je jen na učiteli, který způsob si zvolí. Zásadní je učit s ohledem na potřeby dnešní doby. Žáci dnes nepotřebují učitele, aby získali informace, potřebují člověka, který je naučí se ve spletitém množství informací zorientovat a nacházet souvislosti a vybaví je k tomu potřebnými dovednostmi a metodami. Informace se dají zapomenout, překrucovat, nebo dokonce falšovat, úroveň myšlení však zůstává. •
Autorka je gymnaziální učitelka.