Odolnost, ale i citlivost prosím pěkně
Rozhovor s ombudsmankou Univerzity Karlovy Kateřinou Šámalovou
Jak zjistíte, co je a co není nevhodné chování na vysoké škole nebo na akademickém pracovišti? Máte pocit, že se vám děje něco nepravého, ale nevíte, jak to popsat a zda je to „dost závažné“? Víte, na koho se obrátit? Má akademická hierarchie nějaké meze? Hovoříme s ombudsmankou Univerzity Karlovy.
LB: Paní Šámalová, jste první ombudsmanka Univerzity Karlovy, ve funkci působíte čtvrtý rok. Obecně je v českém vysokém školství tato pozice poměrně nová. Jsou české vysoké školy sociálně bezpečné?
KŠ: Nemůžu se vyjadřovat ke všem vysokým školám. Myslím, že za posledních tři až pět let jsme v této oblasti ušli významný kus cesty. Studující a zaměstnanci se mnohde mají na koho obracet, s kým řešit své nepříznivé zkušenosti. Už možnost podat stížnost je velký krok a postupně narůstá silná etická infrastruktura, která umožňuje určovat, co je v prostředí vysokých škol nevhodné a nepatřičné chování. Každá vysoká škola je na tom trochu jinak. Menší školy zpravidla poznají přínosy těchto opatření mnohem dříve než kolosy typu Univerzita Karlova či Masarykova univerzita, kde chvíli trvá, než veškerý servis etické infrastruktury pronikne do všech pracovišť a organizačních struktur.
LB: Jak se mění podmínky pro vás?
KŠ: Začínala jsem tady v roce 2023 osamoceně. Pak vznikaly podobné pozice na fakultách, přibyla moje kolegyně, tvoříme tým, kolegyním na fakultách a jejích součástech poskytujeme metodickou podporu, vzdělávání a supervizi, část agendy je podpořena evropským projektem. Podmínky práce ombudsmanů a ombudsmanek ale závisí i na tom, nakolik je vedení škol skutečně přesvědčeno o nezbytnosti této dimenze vzdělávání. Pokud vedení školy tematiku sociálního bezpečí chápe jen jako doplňkovou či tolerovanou, rychle se to v možnostech naší práce zobrazí. Většina podnětů, které řešíme, nese negativní obsah, jenž se může dotýkat lidí vysoce postavených, exponovaných, s širokou sférou vlivu. Máte-li se kriticky vyjadřovat vůči někomu, kdo má moc, chce to velké odhodlání ze strany vedení škol postavit se k věci čelem.
LB: Proč se u nás ombudsmani na vysokých školách objevují až v posledních pěti letech?
KŠ: U nás je jiná tradice než třeba ve Velké Británii, kde jsou tyto pozice odpradávna pevnou součástí kultury. Kdo chodil na hodiny angličtiny, ví, že jeden z povinných psaných textů je stížnost. To je základ, Britové jsou na řešení stížností a procesy kolem nich mistři.
LB: To je hodně jiná kultura.
KŠ: My jsme také „stížnostní“ národ, ale už nemáme vyvinuté kultivované procesy, jak se stížnostmi dál nakládat. První ombudsmanské pozice na vysokých školách se u nás objevily roku 2020, třeba na pražské FAMU nebo na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Na celouniverzitní úrovni vznikla tato pozice v roce 2023 na Univerzitě Karlově a Masarykově univerzitě, dnes mají tyto posty už mnohé vysoké školy. To načasování jednoznačně souvisí s lidskoprávním děním, s kulturou nediskriminace a antioprese. Zákon o veřejném ochránci práv začal platit už v roce 2000, přinesl revoluční myšlenku nezávislého arbitra, jenž posuzuje negativní zkušenosti občanů s nerovným zacházením. Ovšem náš první antidiskriminační zákon byl přijat až roku 2009, pět let po vstupu do Evropské unie. Pozice nezávislých ochránců práv jsme poznávali v řadě evropských institucí, postupně se tyto figury objevovaly v byznysové sféře i v jednotlivých tuzemských institucích včetně vysokých škol.
LB: Vzory v zahraničí a jistou domácí prehistorii máte, ale stejně na Univerzitě Karlově vytváříte úřad ombudsmanky na zelené louce. Jak to probíhá?
KŠ: Troufám si tvrdit, že začátky máme za sebou. Museli jsme nastavit hlavní činnosti. Tou základní je případová práce, tedy řešení stížností, ale vedle toho a na základě toho vznikala řada jiných úkolů. Na celouniverzitní úrovni je to vytváření systémových opatření, podle toho, co má v kauzách závažný charakter, co se dotýká hodně lidí, co vzniká podle nějakého vzorce. Vezměte si třeba vlastní tematiku sociálního bezpečí. Lidé se neorientovali v tom, co je a co není nevhodné chování na vysoké škole, nevěděli, na koho se případně obrátit, tak jsme ve spolupráci s Masarykovou univerzitou vytvořili povinné školení v oblasti sociálního bezpečí pro všechny zaměstnance obou univerzit. To je systémové opatření. A dneska už se nám často stává, že noví podavatelé podnětů zmiňují, že prošli naším skolením a díku tomu si uvědomili, že něco není v pořádku.
LB: Které téma se často opakovalo?
KŠ: V případových praxích jsme se já i kolegyně Eva Janovičová z Masarykovy univerzity setkávaly s problémy vzniklými na podkladě blízkých vztahů v akademických prostředích. A to je úplně nové, třaskavé, kontroverzní téma, protože narušuje zvyklosti, zavedené pořádky. Rozhodly jsme se proto společně zpracovávat a uveřejňovat (třeba na webu univerzity) takzvaná velká stanoviska ke kriticky složitým věcem. Nejde o návody, jde o identifikaci problému, varování před riziky, doporučení do praxe a možnosti prevence. Blízké vztahy je průřezové téma, projevuje se napříč vzděláváním, výukou, prací, je prostě všude. Nechceme odrazovat lidi od toho, aby se mezi sebou kamarádili nebo navazovali vztahy, ale už vnímáme jako rizikové, když se ty vztahy navazují v mocenské asymetrii, se silnou emoční intenzitou a silným vztahem závislosti, což je třeba vztah vyučující a studující.
LB: Třeba v té Británii už toto mají ošetřené?
KŠ: Mají, ale záleží taky na konkrétní vysoké škole. Ty nejprestižnější, Oxford a Cambridge, jdou cestou naprostých zákazů velmi asymetrických vztahů. Teď v únoru se na britské ambasádě v Praze odehrálo setkání k tématu rizik blízkých vztahů, hovořila tam o hloubce toho problému třeba kolegyně z univerzity v Yorku. V terénu se s tím i v Británii budou pravděpodobně utkávat dál, ale možná budou schopni lépe reagovat. U nás by bylo potřeba promítnout tuto problematiku třeba do celouniverzitního etického kodexu. Některé fakulty, jako třeba naše matematicko-fyzikální, to ve svém etickém kodexu mají. Ovšem etický kodex univerzity je prevence vedená seshora dolů, jakýsi deštník, který by měl zadržet nevhodné chování různorodého charakteru. To neznamená, že se ustanovení etických kodexů automaticky propíší do konkrétních vztahů, do chování kolektivů, způsobů řízení. Jde tedy o úsilí vedené seshora dolů, ale současně také o úsilí, jež vyvěrá z běžné akademické každodennosti, z konkrétních vztahů, od konkrétních lidí.
LB: Na kterém dalším tématu pracujete?
Například vzdělávání studentstva v oblasti sociálního bezpečí. Už jsme školeními ošetřili zaměstnance, ale na Karlovce máme pětkrát více studentů, a ti vlastně systematicky informováni nejsou. Opět ve spolupráci s brněnskou univerzitou dokončujeme obšírný text, proč je důležité studující v téhle oblasti vzdělávat; odpovědnost za prostředí na škole je kolektivní. Současně řešíme, jak studující informovat, uvádíme příklady dobré praxe. Loni u nás probíhala Kampaň prevence nevhodného chování pod heslem Nejste na to sami. Postovali jsme čtyři videa na sociálních sítích, vydali jsme komiks, animovaný spot, placky a další propagační materiály. To je ale jen jeden způsob, jak studentskou a obecně akademickou populaci zcitlivovat pro otázky sociálního bezpečí.
LB: V současné době probíhají nejen v Česku pokusy o jakýsi konzervativní převrat, jsme svědky třeba podrývání institucí, jež fungují jako demokratické pojistky. Zažíváte nějaké tlaky v tomhle směru?
KŠ: To nemůžu říct. Zažívám samozřejmě silné tlaky vedené různými směry, ale beru je jako specifikum té pozice. Prostě pracujete v zaminovaném poli, ne vždycky víte, kde je ta mina na vás nachystaná. V případové práci pracujete dennodenně s konfliktem, s nesvářenými stranami. I když svou práci odvedete sebelíp, vždycky minimálně jedna strana bude nespokojená. Některé věci jsou tak složité, že prostě nejde najít řešení či pravdu, po které lidé volají, takže na vás jako na úřad budou útočit.
To se týká i naší systémové práce. Když svými stanovisky někomu berete karty z ruky nasvěcujete ty temné chodby, v nichž se dotyční celý život pohybovali, tak se pak zlobí, kopou kolem sebe, čím jsou vlivnější a mocnější, tím bývá jejich nespokojenost silnější. Taky je ombudsman často vnímaný jako aktivista, jako někdo, kdo nepřiměřeně alarmuje a varuje před něčím, co neexistuje. Aby tohle vše nebylo pro náš úřad zcela záhubné, je klíčové mít v těchto situacích pevná záda. Je potřeba mít za sebou přesvědčené vedení univerzity. Jinak by se těmto tlakům dalo lehce poddat.
LB: Už se to někde stalo?
KŠ: To jistě, ale v Česku ne, pokud vím. Zde úřady ombudsmanů neexistují příliš dlouho. Některé kolegyně nebo kolegové mohou z funkce odejít, to se na fakultách děje a je to v pořádku. Obsazení a fungování této pozice je i otázka osobní důvěry mezi ombudsmankou či ombudsmanem a vedením dané školy. Někde si nerozumějí, mají jiné představy, jiná očekávání. Je důležité, aby vedení, které do svého středu ombudsmana zve, bylo připraveno na účinky jeho práce. Bývají konfrontační, náročné, ale je nutné se s nimi učit pracovat a využívat je pro kultivaci prostředí a vztahů. To se musí dít case by case, je potřeba mluvit o obsahu případů jazykem instituce, aby jim odpovědné osoby dobře porozuměly. Kupříkladu budete-li používat nějaký ultra genderově neutrální jazyk, militantně upozorňovat na riziko, existuje nebezpečí, že role ombudsmana zůstane vzdálená a nepochopená.
LB: Setkala jste se s nějakým nečekaným způsobem odporu v některé kauze?
KŠ: V každém podnětu, který šetříme, se setkáváme s určitým, větším či menším, odporem, a to z jakékoli strany. Je to přirozené a jsme na to připraveni. Někdy dokonce máme pocit, že vlivem odporu stojíme nebo přešlapujeme na místě. Ale v pozici ombudsmanské je zázrakem i malý pohyb, malý vývoj, jsme totiž součástí dlouhodobých procesů. To je nutné přijmout jako defaultní nastavení našich pozic.
LB: Jedno z hlavních témat re:vizí je společenská resilience. Co si myslíte o otázce odolnosti u studujících nebo zaměstnanců?
KŠ: Skutečně existují situace, v nichž potřebujeme odolnost, ale my potřebujeme minimálně stejnou měrou také citlivost. Ta nám umožňuje všímavost, starostlivost, laskavost, pomoc. Když dochází k nevhodnému chování, pak skutečně potřebujeme lidi uschopněné (to je asi lepší slovo než odolné), kteří podají oznámení, budou chtít svou zkušenost sdílet a budou ochotní projít procesem šetření. Každý případ má účinek, který ho přesahuje; můžeme třeba číst opakující se vzorce chování a reagovat na případy, které je vykazují, systémově. A tam už je třeba veliké odolnosti lidí, kteří se na nás obracejí; pravidelně je o všem informujeme, přenášíme na ně roli takzvaných režisérů situace, protože my neuděláme nic, k čemu od nich nemáme svolení. Pokud nám řeknou, tohle je pro nás příliš ohrožující strategie, vymýšlíme jinou nebo čekáme, zda uschopnění k pomyslné akci získají vlivem něčeho jiného. Snažíme se třeba najít podobně dotčené osoby, které by mohly rozšířit jejich dosud individuální zkušenost s nevhodným chováním. Takže odolnost ano, ale i citlivost prosím pěkně.
LB: Vaše povolání má očividně hodně vrstev, psychologickou, mediátorskou, právní…
KŠ: Pro mě jsou nejpodstatnější dovednosti a znalosti, které potřebuji pro vedení náročné případové práce, při níž jsme v intenzivním kontaktu s účastníky řízení a současně plánujeme postup a o veškerém průběhu strany informujeme. Tady mi velice pomáhá moje odbornost a zkušenost v sociální práci a také velká pokora, která je v pomáhající profesi značně zastoupena. Musíte umět vytvářet bezpečný prostor, být empatická. Učím se každým dalším rozhovorem, každým dalším novým podnětem, který je nám k šetření svěřen.
LB: Můžu vám napsat nebo k vám přijít, i když mám jenom takový pocit, že se mnou někdo na škole nezachází fér, a neumím to dobře pojmenovat?
KŠ: Ano, to bývá běžná součást první konzultace. Často se nám ozývají lidé, kteří vědí, že se jim něco přihodilo, vyvolává to v nich nějaké dotčení, napětí, nejistotu, ale nevědí, jak to nazvat a jestli je to dostatečně závažné, aby se to řešilo z pozice našeho úřadu. My je v tom provázíme. Hodně se ptáme. Co to je, jak to vzniklo, jak dlouho to trvá, jak si poradili doteď, co udělali, co neudělali. Ve většině případů dospíváme k tomu, že to, co popisují, k nám spadá. Někdy se ale setkáme i se situacemi, kdy přijdou lidé bytostně přesvědčení, že se jim na univerzitě stalo něco šíleného, a když to rozklíčujete, jde spíš o interpretaci osobního charakteru. Spíše ale převládají případy, v nichž lidé ze sebezáchovných důvodů bagatelizují, co se jim přihodilo, a až na základě konzultace se dozvídají, že byli vystaveni vysoce závažnému nevhodnému chování.
LB: Co se děje pak?
KŠ: Dalším krokem je poskytnout dotyčné osobě orientaci. Mluvíme o možných řešeních, o jejich rizicích. Většina oznamovatelů a oznamovatelek požaduje nějakou ochranu své osoby, především prostřednictvím zachování anonymity, což nejsme schopni ovšem vždy naplnit. Můžeme chránit jméno a identifikační údaje, ale specifičnost situace, do které se dostali, je obvykle ztotožňuje. Snažíme se proto rozšiřovat okruh osob, které mají podobnou zkušenost, aby to nestálo na jediném člověku a nepokračovalo to nějakou odvetou.
LB: Mstu tedy někdy pozorujete?
KŠ: Odvetné chování v našich řízeních máme zakázáno vnitřním předpisem, ale někdy se bohužel děje. V průběhu případů i v závěrečných stanoviscích vedeme zúčastněné strany, aby se veškerého odvetného chování zdržely. I v případech, kdy obě strany považují příběh té druhé za účelově vykonstruovaný, všechny odrazujeme od eskalace problému dalšími aktivitami, které záležitost, vztah mezi nimi, učiní úplně neřešitelnou.
LB: Máte zkušenost se sebereflexí viníků či agresorů? Váš kolega ze Západočeské univerzity mluvil o nizozemské zkušenosti, kde situaci pomůže nejlépe pedagog nebo vedoucí ochotný mluvit o tom, že udělal chybu.
KŠ: Takových lidí je minimum. Čím více jsou takzvaní původci nevhodného chování exponovanější osoby a osobnosti, tím je jejich vůle k sebereflexi a k přiznávání nedostatků v průměru nižší. Těch, kteří nějakou sebereflexi prokážou, je pět, maximálně deset procent. A to samozřejmě v situaci, v níž se cítí natolik bezpečně, že se k takovému přiznání odhodlají.
LB: Setkala jste se s pokusem o zneužití svého úřadu? Třeba tím, že už samým podnětem poškodím nepohodlnou akademičku?
KŠ: Máme spíš zkušenosti, že se tyto jakési války dějí dlouhodobě v pomyslných zadních uličkách a někdo nás pak na nevhodné chování upozorní. Může jít o vlivné osobnosti, které spolu tímto způsobem komunikují a potom chtějí po našem úřadu, aby se přiklonil k jedné nebo druhé straně. V tom jakási snaha využít šetření k další eskalaci boje být může.
LB: Je univerzitní prostředí z pohledu ochrany práv specifické?
KŠ: Rozhodně. Jsou to státy ve státě, samosprávné organizace, které plní veřejnou roli a mají poměrně velkou autonomii, což je naprosto v pořádku, ale vytváří to specifické vztahové klima. Univerzitní prostředí je zatíženo a podmíněno obrovskou hierarchizací. Když se něco stane někomu z nižší úrovně té hierarchie, má úplně jinou možnost vyjednávat než ti nahoře. Jsou tu také samozřejmě různé ideologické tábory, které si mezi sebou více či méně kultivovaně vyměňují stanoviska. Máme tady dvě ohromné populace (studující a zaměstnané osoby) s úplně různými zájmy. A v neposlední řadě tu máme prostředí často deprivovaná, finančně i jinak, což může vést k vyjednávání si zdrojů a pozic.
LB: Jaké máte v takovém prostředí pravomoci?
KŠ: Na jednu stranu relativně široké a mocné, na druhou limitované. Máme pravomoc přijímat oznámení o nevhodném chování, včetně prvků trestně odpovědné činnosti. Jsem také pověřená osoba pro whistleblowing (ochranu oznamovatelů), to je úplně jiná kategorie pomoci. A současně máme nejvíce náročnou kompetenci při šetření: právo identifikovat nejrůznější aktéry. A oni mají dokonce povinnost nám poskytnout svá vyjádření. Ty procesy jsou dlouhé a složité, bývá v nich zahrnuto mnoho různorodých osob. Už jednotlivými setkáními a dotazováním ombudsman ovlivňuje nastavení celé řady jedinců. Mám pocit, že tahle cesta je mnohem mocnějším nástrojem naší práce než výsledek, ke kterému se tímto procesem dostáváme. Když se dobíráte k výsledku, analyzujete, jestli šlo o nevhodné chování, jaké účinky mohlo zanechat, navrhujete nápravná opatření. Všechna naše doporučení jsou nepovinná. Ne vždycky je strany respektují. Během celého šetření už strany trochu připravujeme, že vzniknou doporučení, která by situaci mohla řešit. Ale důležitější je celá ta složitá cesta předtím.
Ani po více než třech letech jsem si vlastně nezvykla na to, jak jednotlivé rozhovory, setkávání, dotazování lidem rozšiřují povědomí. Když vyzpovídáte třicet lidí z jednoho týmu, už tam není nikdo, kdo by nevěděl, kdo je ombudsman, že se stalo nějaké nevhodné chování. A i když se navrhovaná preventivní opatření nestanou, jelikož například vedení problému nevěnovalo dostatečnou pozornost, ten tým bude navždy mít zkušenost s ombudsmanskou prací. To je pro mě obrovský závazek, abych nezkazila chuť všem lidem, kteří potřebují nebo chtějí pomoci nebo někoho na naši pomoc odkazují. Samozřejmě těm, kteří jsou proti vám a priori, chuť zkazíte stoprocentně, ti ji měli zkaženou od samého počátku. Lidi, kteří jsou na cestě ke zcitlivování, potřebujete podpořit, aby si navzájem poskytovali pomoc a uměli najít zastání. Každé šetření má účinky kružnic, jako když hodíte kámen do vody. A to je velká moc. S tou se učím žít a přijímat ji s velkou pokorou. •
Kateřina Šámalová vystudovala sociální práci, doktorát má ze sociologie. Zabývá se podporou studia zranitelných skupin studentů a studentek, zkoumá také vytváření systémových opatření sociální ochrany u nás i v zahraničí. Od roku 2023 působí jako ombudsmanka Univerzity Karlovy. Je členkou evropské sítě ombudsmanek a ombudsmanů ve vysokém školství ENOHE.
Portrét Kateřiny Šámalové © Foto RE:CENT Centrum pro studium a popularizaci středověké vizuální kultury (Gajane Achverdjanová), 2026