Nadávat u piva nestačí
Říjnové re:vize míří podle mého soudu přímo k jádru problému, dotýkají se toho, co je pro odolnost (nebo dokonce pro přežití) naší společnosti nejdůležitější ze všeho: školství. Pestrá mozaika příběhů od středověku do dneška, jež naši autoři vyprávějí, ukazuje, že kvalitní vzdělávání bylo naprosto klíčovou otázkou v různých dobách i místech, šlo o základ pro lepší svět. Vyjevuje také, že je-li školství uchopené špatně, stává se z něj nástroj sebedestrukce společnosti.
A jaká je aktuální situace u nás? Brilantní a potměšilý pozorovatel Jaroslav Hašek psal satirické texty o školách v končícím Rakousku-Uhersku a upřímně řečeno by nebylo nijak obtížné se s nemenším gustem strefovat do situace současné. Věčně podfinancovaný a marginalizovaný resort se nedočkal renesance za žádné z polistopadových vlád. Výuka má tak často rysy tradice, kterou ve svých pamětech Svět včerejška popsal Stefan Zweig: cílem školství není naučit, nebo nedej bože nadchnout, ale zlomit, naučit „držet hubu a krok“, jak se bude říkat později. Studující jsou často demotivováni, i na „prestižních“ školách jsou nezřídka talenty zadupávány do země a tam, kde by se mělo učit kriticky myslet, se učí spíš nekonečně se nudit. Jen knihy pod lavicí nahradily chytré telefony, jež studujícím umožňují být zároveň tady a zároveň tam (co to dělá s jejich schopností se soustředit, je věc jiná). O problematické kondici českého školství svědčí také neutěšená praxe dlouhodobě a jednoznačně diskriminující romské děti – a k tomu nyní Lex Ukrajina 7 připravuje (přes důrazné varování ombudsmana) terén k systematické diskriminaci také ukrajinských dětí. Pro dokreslení pesimistického obrázku lze upozornit na slova analytičky Niny Fabšíkové, která ukazuje, jak obtížný je přístup ke vzdělání pro děti ze sociálně slabších rodin, a jelikož v české společnosti chudoba v posledních letech bohužel kvete, zní to opravdu depresivně. A tak bychom si s Karlem Krylem mohli zabroukat: „Brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky.“ K optimismu nenapomáhá ani pohled globální: školství bylo a stále je nástrojem koloniálního násilí a diskriminace. To, co by mělo pojit, tak často dělí!
To je však situace, s níž se naši autoři (stejně jako redakce) smířit nemohou a nechtějí! Napříč celým číslem se znovu a znovu ukazuje, že již po staletí – a především od konce 18. století – se opakují pokusy (které jsou do jisté míry úspěšné) udělat ze škol místo, kde se z dětí stávají dobří občané, kde se lidé mohou nehledě na původ dostat z pastí chudoby a kde se pluralita názorů stává nástrojem pro pochopení toho druhého. Školy mohou být místem, kde se generace navzájem učí, že jedna jediná pravda neexistuje, že žádná věda ji není schopna přesně pojmenovat a že zjednodušování je třeba se bát jako čert kříže. Dialog v rámci školních lavic, vzájemný nesouhlas, ale také schopnost najít kompromis jsou pak zásadní nástroje pro demokratickou společnost. Čím dál víc by totiž školy měly být bezpečným místem, kde se lidé z různých světů učí jeden druhé či druhému naslouchat. Jsou tato slova utopická? Věřím, že nikoliv, a nové re:vize to dokazují. •