Kdo je tady kapitán
O filmu Trojúhelník smutku Rubena Östlunda
V posledních letech se na filmových plátnech objevilo několik divácky velmi úspěšných snímků, které pojednávají o životním stylu nejbohatších lidí světa a zároveň ukazují ty, kteří bohatým slouží (často za cenu ztráty vlastní důstojnosti), aby měli z čeho žít.
Vedle legendárního staršího snímku Vlk z Wall Street (2013) Martina Scorseseho, oscarového překvapení Parazit (2019) Ponga Džun-Hoa či film Romana Polańského Hotel Palace (2023) není možné přehlédnout také poslední dílo Rubena Östlunda, Trojúhelník smutku, satirickou černou komedii, jež získala hlavní cenu Zlatá palma festivalu v Cannes v roce 2022.
Mluvit o penězích není sexy
Švédský filmový režisér a střihač Ruben Östlund (Zlatou palmu získal už za svůj film Čtverec) v Trojúhelníku rozvíjí téma vztahu privilegovaných a vykořisťovaných ve třech kapitolách. V první rozvíjí hádku partnerů Yayi a Carla – krásných, mladých a úspěšných influencerů, kteří pracují jako modelka a model – o to, kdo zaplatí večeři v restauraci. V téměř etudové scénce partnerské neshody, která slouží jako prolog, autor ukazuje, nakolik peníze zasahují do vztahu, komplikují komunikaci a v konečném důsledku redukují vztah na utilitární. S touto situací se ale Carl nechce smířit a na Yayino tvrzení, že ačkoliv je jim spolu dobře, nemá jejich vztah budoucnost, protože ona se stane trofejní manželkou boháče, což Carl není, odpovídá sázkou, že se do něj Yaya opravdu zamiluje a na své plány vdát se za boháče zapomene.
Jednorožce? Yes, Sir!
Druhá kapitola začíná motivačním proslovem šéfky obsluhujícího personálu na luxusní jachtě: „Na vše odpovídejte Ano! Ano, pane. Ano, paní. Cokoliv budou chtít. Nelegální látky? Jednorožce? Ano, pane!“
V téže chvíli přilétá vrtulník přivážející tři sklenice nutelly a na záběru vidíme osoby na kolenou, které drhnou palubu. Úvodní sekvence střihů tak ukazuje, že hlavními stranami konfliktu budou tři skupiny lidí: nejnižší pracovníci sídlící v podpalubí, kteří s hosty téměř nepřijdou do styku; obsluhující personál, jenž musí plnit veškerá přání klientů; a pak klienti, kteří platí a zaplatí si cokoliv. Na lodi se setkáváme také s Carlem a Yayou, kterým cestu daroval sponzor a kteří do žádné z těchto skupin nepatří.
Klientela na Östlundově jachtě nevyvolává žádné sympatie: z dobrosrdečného páru se vyklubou prodejci zbraní, starý mládenec se hystericky chlubí penězi, žena ruského boháče káže obsluhujícím, že nemají ztrácet život prací, a pak na se na její rozkaz celá posádka musí koupat a „užít si to“.
Při slavnostní večeři přichází bouře, luxusní jídla servírovaná na drahém nádobí končí jako zvratky snad všude kolem. Klientela s mořskou nemocí odchází do kajut, zatímco uklízečky pocházející z chudého globálního Jihu vycházejí z podpalubí, uklízejí a drhnou znečištěné koberce. Bouře sílí, loď se zmítá na vlnách. Vyděšení pasažéři se snaží ukrýt, jiní utíkají, padají a zůstávají ležet. Ze septiku vytékají splašky. Do apokalypsy zní dva opilé hlasy z lodního rozhlasu. Kapitán, Američan a socialista, spolu s ruským zbohatlickým kapitalistou čtou úryvky slavných autorů, kteří psali o (ne)rovnosti mezi lidmi. Po slovech Karla Marxe, Vladimira Iljiče Lenina, Margaret Thatcher, Edwarda Abbeye, Marka Twaina a dalších zaznívá kapitánova obžaloba amerického kapitalistického systému. Mimo jiné říká: „Moje vláda zavraždila Martina Luthera Kinga, Malcolma X… Válka se stala naším nejvýnosnějším průmyslem. Na každé shozené bombě někdo vydělá milion dolarů. Když Wall Street řekne válka, média taky řeknou válka.“
Beznaděj
Poslední kapitola filmu se odehrává na ostrově, na nějž se po ztroskotání uchýlilo několik postav včetně Carla a Yayi. Rozložení sil se zde radikálně mění. Bohatí ztrácejí moc a otěže pevně třímá uklízečka záchodů Abigail.
Abigial umí rozdělat oheň, ulovit a upéct rybu; jako jediná se dokáže postarat o přežití skupiny. Vzepře se rozkazu šéfky posádky a větší část jídla si ponechá pro sebe, její požadavek, aby byla respektována coby „kapitán“, zní logicky. Abigail okamžitě začne moc zneužívat a ostatní ponižovat. Aby Carl dostal jídlo, je nucen stát se jejím milencem. Stejně jako na jachtě klientela připravovala o důstojnost personál, Abigail připravuje o důstojnost ostatní trosečníky, kteří se jí podvolují a pochlebují jí.
Östlund tak v poslední kapitole přechází od kritiky kapitalistického systému ke kritice prosté lidské touhy po moci a ovládání ostatních. Film, v jehož první části jsme viděli mladého muže doufajícího v opravdovou lásku nezávislou na penězích a v druhé jsme se mohli pohoršit či zasmát nad absurdními přáními boháčů, vyvolává v poslední části beznaděj. Nedočkáme se katarze. Naopak, Östlund ukazuje utlačované, kteří se sami stávají utlačiteli, jakmile získají moc. Namísto smíření přichází vražda.
Divačky a diváky tak snadno napadne otázka: Copak spravedlivější společnost opravdu není možná? •
Autor vystudoval filmovou vědu.
Z ruštiny přeložila Karolina Foletti.