O cestách náboženství napříč Atlantikem

Lenka Philippová a Míla Janišová. Foto © Centrum raně středověkých studií MUNI (Petr Janiš) 2024

Rozhovor s religionistkou Lenkou Philippovou

Jak se duchovní tradice přenášely z Afriky do Nového světa, ale i nazpět a různými dalšími směry, co jsou černé církve, jak se projevoval rasismus bílých církví v Americe? Které momenty a události globální historie vysvětlují naši dobu možná lépe než čtyřicet let komunismu? A jak mluvit s dětmi v naší společnosti, která stále nevnímá rasismus jako strukturální problém, o každodenních rasisticky podmíněných mikroagresích? Ptali jsme se religionistky Lenky Philippové.

MJ: Lenko, vystudovala jsi religionistiku, zajímáš se o transfery náboženství, zejména o to, jak se v důsledku kolonialismu a otrokářství přenášela náboženství z Afriky do jiných částí světa. V doktorském studiu ses věnovala rastafariánům. Vzpomínáš na chvíli, kdy sis uvědomila, že tohle bude předmět tvého zájmu?

LP: Už při studiu na religionistice jsem se věnovala tématům, která souvisela se vztahem kultury a náboženství. Jejich provázanost a otázky, co a jak vůbec koncept náboženství utvářelo, mi připadaly podnětné. K rastafariánům jsem se dostala spíš náhodou – překvapovalo mě, že na to, jak je u nás populární angličtina a reggae, se málo ví o rastafariánech jako náboženské kultuře, natož o čem zpívají nebo co volají z pódia na posluchače, kteří jim u nás neodpovídají adekvátně. To byl první impuls. Člověk ale musí nevyhnutelně vnímat kontext celé oblasti, jak se tu vůbec Afričané ocitli. Protože přítomnost lidí afrického původu na západní polokouli je vlastně strašlivě smutná, přestože kultura, kterou tam vytvořili, má radostný a vřelý charakter. Došlo tam k obrovskému násilí, které nikdy nebylo pořádně odhaleno, dokonce ani pojmenováno. Nejde studovat jamajské rastafariány a vyhnout se kolonialismu, rasizaci a rasismu, otázkám vztahu rasy a náboženství. Takže můj zájem se postupně rozšířil nejen na Karibik a Severní Ameriku, ale i zpátky na Evropu a Afriku. V té souvislosti psal v devadesátých letech britský historik Paul Gilroy o černém Atlantiku jako o kulturní formaci modernity, kterou charakterizují právě ty cesty lidí a myšlenek napříč Atlantikem.

MJ: A jak se vůbec dá putování náboženství, která lidi provázela, zmapovat? Existují nějaké zkoumatelné projevy?

LP: Víme o těch cestách docela hodně, známe údaje o atlantickém obchodu s otroky, počty lidí a lodí, máme dokumenty o obchodních kontaktech mezi africkými a evropskými otrokáři, ale vlastně známe jen velmi málo cestujících. O tom, co s sebou konkrétně přinášeli, co si mysleli, čemu věřili – to lze sledovat jen špatně. Afričané přivážení jako otroci do Nového světa byli během krátké doby úplně zbaveni práv, ani nebyli vnímaní jako lidé, nýbrž jako majetek. Takže ničemu z toho, co dělali, nebyla přisuzovaná žádná hodnota, nezasluhovalo si to pozornost. Dokonce nic, co z Afriky pocházelo, nebylo dlouhou dobu považováno za hodné intelektuálního nebo akademického zájmu, to se začalo měnit až v polovině 20. století.

MJ: Hraje v tom nějakou roli právě vztah náboženství a rasy?

LP: Rozhodně. Oba ty koncepty, rasa a náboženství, vznikaly jako samostatné diskurzy v 18. a 19. století, tedy ve zlaté éře kolonialismu. Oba vlastně sloužily k popisu odlišnosti Druhého, respektive k sebevymezení Evropy, Západu, a vzájemně se podporovaly. Dřív, před evropskou koloniální expanzí, se předsudky a diskriminace spojené s náboženstvím, etnicitou anebo fyzickými charakteristikami dost překrývaly, ukázkovým příkladem je antisemitismus. V Amerikách pak začíná proces konstrukce rozdílů a identit, kterým se později začalo říkat rasové. Ze začátku se ale otroctví ospravedlňovalo na základě kulturní a náboženské odlišnosti. Ne že by se tedy o tu odlišnost někdo blíž zajímal, prostě otroci neuměli číst a psát a nebyli křesťané, a navíc tam byli na práci. Ale postupně se i z barvy kůže stal právní fakt.

MJ: To jsme trochu utekly od otázky, z jakých pramenů je možné duchovní tradice lidí převážených z Afriky na západní polokouli zkoumat…

LP: Ano, nějaké záznamy přece jen máme, a nejen ty úřední nebo církevní, máme také deníky, dopisy a jiné texty lidí, kteří žili nebo pobývali v koloniích a psali o nich. I tam se objevují místa odhalující, co ti zotročení lidé na moři a na pevnině dělali nebo co říkali, někdy i v podobě citací. Spousta z toho je však schovaná v archivech, navíc organizovaných podle úplně jiných kritérií. To se ale v posledních letech začíná měnit v souvislosti s digitalizací, v Karibiku a Amerikách je to poměrně úspěšné, protože tropické podnebí zachování hmotných pramenů zrovna nepomáhá.

MJ: A dá se říct, že se situace otroků a otrokyň bez jakéhokoliv práva trochu změnila, když začali přijímat křesťanství a stali se součástí křesťanské církve? Mám na mysli křesťanskou rovnost před Bohem…

LP: Ne, to moc ne. I když tady musíme rozlišovat – jinak to vypadalo v katolických koloniích a jinak v protestantských. V katolických byli otroci hned po příjezdu pokřtěni, určitá míra rovnosti lidí před Bohem tak byla zachována i na úrovni zákonů: i pro otroky platilo svěcení neděle jako dne odpočinku, podporu měly manželské svazky. Prakticky ale byly všechny zákoníky drakonické a drastické. První z nich, francouzský Code noir (Černý zákoník) z roku 1685, byl inspirací pro mnoho dalších. V britských koloniích byla situace jiná, anglikánská církev neměla zájem na masové christianizaci otroků ani později svobodných černochů a plošně nekřtila. Angličané v podstatě nepovažovali černochy za intelektuálně schopné obsáhnout něco tak složitého. Křesťanství přinášely otrokům až v té době radikální protestantské skupiny jako baptisté. V Karibiku si je ale koloniální správa dost hlídala, takže například na Jamajku křesťanství otrokům a svobodným černochům přinesl jeden z prvních severoamerických černošských baptistických kazatelů George Liele. V Severní Americe byla situace rozmanitá, ale postupně většina kolonií přijala zákony, které určovaly, že křest na statusu otroka nic nemění.

MJ: Vraťme se ještě k migraci duchovních tradic. Jak jejich putování můžeme popsat?

LP: Putování zní moc dobrovolně, evokuje mi to náboženskou nebo duchovní pouť. Tahle ale dobrovolná nebyla a nikdo na ni nebyl připraven. Zotročení Afričané si s sebou nesli kulturu, zvyky, rituály, příběhy, ale ty byly předávány ústně a člověk si je osvojoval celý život, vrůstal do nich nebo do nich byl zasvěcován. Nositeli náboženského vědění tedy byli ti starší a zpravidla měli určitou specializaci (mytologie, hudební nebo taneční části obřadů, obětiny, léčení…). Ovšem otrokáři si logicky na afrických trzích vybírali silné, zdravé mladé muže a ženy, nikoliv starce. Ti sice měli nějakou zkušenost, dnes bychom řekli spíše uživatelskou, ale ne nějaké ucelenější náboženské vědění. K tomu přidejme fakt, že ani západní Afrika není jeden stát nebo nějak homogenní region, naopak disponuje a vždy disponovala obrovskou rozmanitostí.

MJ: Takže i z kulturního a náboženského hlediska docházelo k obrovskému mísení, a to později ovlivnilo podobu rituálů v Novém světě?

LP: Byl to opravdu tvůrčí proces. Představme si situaci na lodi, která převážela otroky z různých etnik. Jste v situaci, v níž před vámi ještě nikdo nebyl, nemáte s ní žádnou, ani sdílenou, zkušenost. Je vás hodně a každý jste odjinud, jediné, co vás spojuje, je strašlivý osud. A v tom někdo třeba zemře. Nebo se narodí dvojčata. Cítíte, že je potřeba něco udělat, že by takovou událost měl doprovázet rituál. Nevíte sice přesně jaký, taky není snadné se na tom s ostatními dohodnout, protože mluvíte různými jazyky. Tak improvizujete. V naprosto dehumanizovaném prostředí, kde na vás nikdo nepohlíží jako na člověka, můžete mít společenství jen mezi sebou. Pak je dobrá každá ruka, každá myšlenka, každá vzpomínka. V Novém světě pravděpodobně začaly vznikat nové podoby náboženské praxe, důležité k tomu, aby ti lidé přežili a mohli společně doufat a vzpomínat, nebo taky bojovat. Na druhou stranu, na Karibských ostrovech panovaly tak otřesné podmínky, že se populace otroků neobnovovala přirozeným přírůstkem, ale dalšími dovozy, většina lidí brzy zemřela a vlastně nebylo komu co předávat. O náboženské praxi otroků a svobodných černochů tak víme více až z období kolem emancipace. A i pak zůstávala často nelegální. V Severní Americe to bylo jiné, na plantážích a farmách pracovaly daleko menší skupiny otroků, prostorově dost izolované, takže tam nějaké kolektivní tradice ani vznikat nemohly.

„V naprosto dehumanizovaném prostředí, kde na vás nikdo nepohlíží jako na člověka, můžete mít společenství jen mezi sebou. Pak je dobrá každá ruka, každá myšlenka, každá vzpomínka.“

MJ: A místo toho tam byly černé církve? To je taky tvoje téma. Co to jsou černé církve?

 LP: Black church je označení církví a denominací s černošským vedením a organizací, ale hlavně s teologickými a liturgickými důrazy, které utvářela jejich historická zkušenost. První vznikaly krátce před americkou válkou za nezávislost, často v reakci na rasismus a segregaci ze strany bílých sborů, církví. I když je to složitější. Teď budu mluvit hlavně o americkém Jihu. Baptisté i metodisté do svých sborů černochy přijímali a podporovali misii k otrokům, například američtí metodisté se hned na jedné ze svých prvních konvencí rozhodli, že pro misii k otrokům budou ordinovat černošské misionáře, a později také podporovali vznik jejich samostatných církevních struktur. Vlastně tak segregovali od začátku. Ale aspoň vznikly ty samostatné struktury. Dnes jsou sice často vnímané jako konzervativní síla černé Ameriky, ale velmi dlouho, i po zrušení otroctví, představovaly vlastně téměř jedinou možnost legální organizace černochů. Když žijete někde, kam vaše předky odvezli násilím, a ani dnes vás tam neberou, tak mnohem kritičtěji zkoumáte, o čem vás poučují, a daleko raději si vytváříte vlastní společenství. A ještě bych dodala, že i když se v Severní Americe nestihla zachovat žádná kolektivní vzpomínka a paměť, která by se vztahovala k africkým náboženským kořenům, tak právě první černé církve, respektive sbory měly odkaz na Afriku přímo v názvu.

MJ: Mluvila jsi o rasismu bílých církví. Co si pod tím máme představit?

LP: K tomu často docházelo tam, kde sice přijímali svobodné černochy, výjimečně i otroky, do svých kongregací a církví, ale prakticky to zařídili tak, aby s nimi moc nepřišli do kontaktu – v kostele seděli jinde, jiné byly časy bohoslužeb, nedělní školy. A tuhle systémovou segregaci občas provázely nadávky, fyzické potyčky, když si někdo třeba dovolil sednout do části pro bělochy.

MJ: A můžeš přiblížit, co znamenají ty jiné liturgické a teologické důrazy?

LP: Bohoslužba vypadá, a hlavně zní jinak, vybírají si jiné části Bible… Zatímco bílí kazatelé, když kázali otrokům, preferovali části Pavlových epištol, kde jsou otroci nabádáni k tomu, aby poslouchali své pány, v černých církvích to byly spíš příběhy k posile, o osvobození, jako vyvedení Izraele z egyptského zajetí. A vůbec ta symbolická identifikace s biblickým lidem Božím je tu velmi silná. Nebo Ježíš jako ten, kdo vyzývá k radikálním věcem, včetně radikálního lidství. To jsou akcenty, které z kazatelen bílých sborů tolik nezaznívaly. Za zrušení otroctví byly všechny a ten rozpor mezi ideály křesťanství a americké revoluce a brutální realitou otroctví byl taky jedním z motorů abolicionistického hnutí. Později pak tuhle aktivistickou roli převzaly spíš sekulární organizace.

MJ: Krom toho, že vedeš na Husitské teologické fakultě UK kurzy, které se vztahují k našemu tématu, učíš také angličtinu na základní škole. Dají se ty dva světy skrze téma kolonialismu, rasismu, afroamerických komunit propojit?

LP: Učím angličtinu a věnuju se anglofonnímu Karibiku a Severní Americe, tak je vlastně propojuju už jen tím jazykovým kontextem. Současně anglická slovní zásoba má v sobě spoustu slov taky z jiných jazyků, už jen proto se dá o globálních dějinách při hodinách angličtiny mluvit neustále. Jídlo je na to skvělé, cesty rostlin, receptů… Třeba rajčata – oblíbené italské pizzy a těstoviny s červenou omáčkou tu nebyly, dokud někdo nedovezl rajčata z Mexika. Ale když chcete říct jak a proč, tak často dojdete i k těm nechutným věcem. A je to myslím důležité, protože česká společnost se domnívá, že s kolonialismem a koloniálním myšlením nemá nic společného a není rasistická, taky jsme poměrně etnicky homogenní stát…

MJ: Což ale tak vždycky nebylo…

LP: Nebylo, a i dnes ve velkých městech pro spoustu lidí vidět černocha pořád znamená exotické dobrodružství. Nejsme zvyklí na kontakt s někým jiné barvy pleti a máme s tím spojené různé představy. Zároveň většina dětí zná hiphop, má ráda basket nebo zná současné hvězdy. A někdy to vypadá, že když už něco znají z americké kultury, tak spíš z té afroamerické. Při hodinách se k tomu dostaneš hned, stačí nadávky, písňové texty. Ať se nám to líbí, nebo ne, kolonialismus a rasismus patří k evropským dějinám a my potřebujeme vědět, jaké myšlenky, předsudky, koncepty historicky utvářely naši současnost. Vzdělání by mělo být více vztažené k tomu, co se dělo kolem nás – k dějinám Evropy, světa. Některé momenty a události globální historie vysvětlují naši dobu možná lépe než čtyřicet let komunismu.

MJ: Mělo by nás zajímat, co třeba v jiných částech západního světa vede k odstraňování pomníků, k protestům diskriminovaných skupin, například Black Lives Matter, sledovat debaty o vlivech dominance, o vztahu centra a periferie…

LP: Když jsi zmínila Black Lives Matter – u nás o tématu média referovala bez nějakého většího kontextu, občas to vypadalo, jako by to všechno začalo až vraždou George Floyda v roce 2020 a šlo jen o ty smrtelné tragédie. Přitom to už několik let bylo globální hnutí, a hlavně se netýkalo jen případů spojených s policejním násilím, ale i systémového rasismu. A to heslo bylo sice nové, ale říkalo totéž, za co černoši bojují v Americe téměř od začátku. Česká společnost pořád nevnímá rasismus jako strukturální problém, ale jako špatné chování, selhání jednotlivců, vůbec nám nedochází důsledky každodenních mikroagresí. Přitom ve škole to řešíme neustále – ve vztahu k vietnamským, ukrajinským, romským dětem. Hodně s dětmi mluvíme o tom, co to znamená, když někoho označují určitou nálepkou, nadávkou. Jak moc záleží na tom, komu, kde a kdy se to říká. Proč si třeba hiphopeři, respektive Afroameričani, říkají mezi sebou bratře (brother). Prostě proto, že je bílí mezi sebou nechtěli a jako své bratry je nebrali.

„Přitom ve škole to řešíme neustále – ve vztahu k vietnamským, ukrajinským, romským dětem. Hodně s dětmi mluvíme o tom, co to znamená, když někoho označují určitou nálepkou, nadávkou. Jak moc záleží na tom, komu, kde a kdy se to říká.“

MJ: A to odstraňování pomníků, které se poprvé začalo projevovat jako akt vzdoru v USA?

LP: To souvisí spíš se svědomím bílé Ameriky a s tím, jak se postupně seznamuje se svou historií. A neplatí to jen pro USA. Nemyslím si, že je nutné pomníky odstraňovat, ale měli bychom je otevřít – vědět, na čem stojí a co pošlapaly. A taky kdo a proč je vystavěl. Třeba jaké myšlenkové cesty, jaké konstrukty a zájmy vedly k tomu, že se Evropa masivně zapojila do dehumanizace velké části jednoho, navíc sousedního, kontinentu. Protože jak vidíme třeba z korespondence portugalských králů jejich africkým protějškům, zprvu kontakt nebyl zatížený předsudky kolem barvy pleti.

MJ: Obloukem se tedy vracíme k obohacujícímu potenciálu migrace…

LP: To je perspektiva, jakou se chci dívat na svět a která mě osobně posiluje. V minulosti se děly hrozné věci, které dodnes ovlivňují naše vnímání světa a druhých. Dost z nich kvůli tomu žije ve světě, kde je až moc násilí, už dlouho, v mnoha podobách. Nemůžou si být jistí, jak to dopadne s jejich dětmi, v jakém světě budou žít, a přece je chtějí vychovávat tak, aby z nich byli dobří lidé. A dál vysvětlují a vysvětlují, mluví celou tu dlouhou dobu. A já se snažím, abychom se je učili poslouchat. •

Lenka Philippová. Foto © Centrum raně středověkých studií MUNI (Petr Janiš) 2024

AfrikadějinymigracenáboženstvírasismusUSA