Tělák
Večerní výtvarná práce mezi vzpomínkami na tělocvičnu
Tělák je divadelní výstava, kulisy paměti, vzpomínek na školní tělocvičny, kde si svou tělesnost uvědomujeme nejpalčivěji. Místo herců tady znějí útržky skutečných příběhů dospívajících a dospělých lidí, kteří jsou posuzování podle toho, jak vypadají, co cítí a kým jsou. Jsou to příběhy represe a vyloučení, ale i nalezení sebe sama, oslavy svobody, respektu, podpory a přijetí. Výstava vznikla na námět spolku Prague Pride (Tereza Kadlecová, Aleš Rumpel), instalace je dílem tria Broněk Stratil, Sodja Lotker, Tadeáš Říha; k vidění je v Hlavní budově Muzea Prahy, do 9. 8. 2026.
Pročítám si přes padesát osobních zpovědí pro výstavu, která shromažďuje vzpomínky na tělocvik, na tělo. Nejistota, strach, šikana jsou opakující se témata. Opouštím bezpečnost papíru formátu A3 a ocitám se před dřevotřískovou deskou. Za mnou stojí architekti a produkční výstavy, a když olejovým fixem na tagy napíšu „TĚLÁK“, ozve se: „Takhle bych to nikdy nesvedl, kdyby mě někdo pozoroval.“ Sama jsem překvapená. Malá míra performance mě vzrušuje. Zjišťuju, že tahle tvorba tělesnou aktivitu vyžaduje.
Pracuji v podvečer. Muzeum Prahy bývá prázdné. Pouštím si jedno popové album za druhým. Tančím a mezi prsty střídám spreje, uhly, fixy, olejové pastely, šablony, samolepky, štětce, akryly. Pohyb mě uvolňuje a já se rozpřahuju. Co si říkají muži z ochranky, když pozorují bezpečnostní kamery?
Stojím před stěnou a přemýšlím. Svoje tělo řeším každej den, svou pubertu na terapii, a když myslím na tělák, teleportuju se zpět na základku do zasmrádlé šatny. Nadechnu se. Vracím se zpět. Zatřesu boky, udělám si několik selfíček a napíšu: „Nikdo nemůže přehlídnout tu tvoji druhou bradu.“ •
