Do Ruska za prací
Švýcarské vychovatelky v carské říši
Švýcarsko dnes patří k evropským zemím s největším podílem cizích státních příslušníků na svém území – dvacet pět procent z devíti milionů obyvatel. Kdo by si pomyslel, že po dlouhou dobu bylo Švýcarsko zemí, z níž lidé odjížděli? Emigranti směřovali především do Ruska, kde mezi lety 1700 a 1917 žilo padesát až šedesát tisíc Švýcarů, značnou část z nich tvořily ženy.
Vše začíná v 18. století, kdy je Švýcarsko chudou zemí. Nejen že třetinu jeho malého území nelze obdělávat, ale chybí mu také nerostné suroviny. Švýcaři vidí v carském Rusku možnost zlepšit svůj úděl, nebo dokonce dosáhnout společenského vzestupu. V téže době totiž ruští monarchové hledají kvalifikovaný personál v různých odvětvích, která se snaží rozvíjet: architekty, aby zkrášlili hlavní město, vědce pro novou Akademii věd, vojenské důstojníky i vyučující. Francouzština je oblíbená v Rusku i jinde v Evropě a vzdělávání v tomto jazyce vzkvétá. Je pravda, že rozhodnutí získat pro své děti zahraniční vychovatelky a domácí učitele se týká jen úzké poevropštěné menšiny ruské společnosti. Ale vezmeme-li v potaz velikost říše a center jako Petrohrad, Moskva a později Oděsa (založená v roce 1794) a velmi malou rozlohu frankofonní části Švýcarska, je trh čítající několik tisíc rodin ve skutečnosti obrovský.
Carevna Kateřina II. jde příkladem a pro každé z osmi vnoučat najímá švýcarského vychovatele. A Švýcarům se v té chvíli začnou připisovat nejrůznější pozitivní vlastnosti. Jako příslušníci malé země bez agresivní zahraniční politiky unikají nevraživosti, která v závislosti na proměnách mezinárodní politické situace může být namířena vůči Francouzům. A po francouzské revoluci v roce 1789 se Švýcaři zdají mnohem důvěryhodnější než jejich bouřliví sousedé. Těží taktéž z malebného obrazu své země – udržovaného dodnes –, který zprostředkovává Jean-Jacques Rousseau v Nové Heloise a který šíří cestopisná literatura: obraz bukolického Švýcarska, idylické přírody a společenského života obyvatel žijících ve starobylé prostotě. A rozhodnutí najmout vyučující mimo ruské prostředí má ještě jeden důvod – umožňuje rodinám žáků vyhnout se tlaku jiných ruských aristokratických rodin, obzvláště těch vlivných.
Esther Monod a Jeanne Huc-Mazelet jsou najaty jako guvernantky sester budoucího cara Alexandra I., sedmileté velkovévodkyně Jeleny a pětileté Marie Pavlovny. Opouštějí Švýcarsko v červnu 1790 ve věku pětadvaceti let. První pochází z vyšší měšťanské rodiny, druhá je dcerou lékárníka z městečka Morges v kantonu Vaud. Doba jejich působení není pevně určena: skončí, až se jejich žákyně vdají, což je zatím těžko předvídatelné datum. Obě ženy mají slíbeno uhrazení výdajů za cestu, 1 500 rublů ročního platu, tedy dvojnásobek toho, co může vydělat učitelka ve Švýcarsku, a také stravu, ubytování i transport, když budou doprovázet své žákyně.
Než se dostanou do cíle, musejí projet polovinu Evropy. A jejich cesta vyžaduje různá opatření. Především je vyloučeno, aby ženy cestovaly samy. Na pomoc je povolán bratranec, který je doprovází až do Petrohradu. Na radu jistého Švýcara žijícího v ruském hlavním městě jedou ženy v lehkém, ale solidním odpruženém kočáře, vystlaném tlustým kobercem a medvědí kůží, s dveřmi lemovanými kožešinou z téhož zvířete. Doporučující dopisy od krajanů jim v hlavních etapách celé jejich cesty – v Berlíně, Gdaňsku, Klaipedě, Rize, Tartu a Narvě – zajišťují ubytování ve spolehlivých domech s nejlepší pověstí.
Když po asi dvou měsících dorazí na místo, začíná oběma Švýcarkám práce, kterou objevují teprve za chodu, protože přístup ke studiím je v té době vyhrazen mužskému pohlaví a až do počátku 19. století neexistuje pro učitelky odborné vzdělání. Na rozdíl od preceptorů, kteří vyučují v pevně stanovených hodinách, guvernantky doprovázejí své žákyně od probuzení po ukládání ke spánku, učí je uvažovat, mluvit, číst a psát, co nejvíce ve francouzštině, opravují jejich korespondenci, deníky či zápisky z četby. Taktéž se účastní hodin, které jejich žákyním dávají preceptoři, a následně s nimi látku opakují.
Musejí také dohlížet na to, aby si velkovévodkyně osvojily pravidla chování v rodině i ve společnosti. To je pro mladé ženy, které jsou v zemi i na carském dvoře cizinkami, opravdová výzva. Zaměstnání je náročné, přesto však nabízí mladým ženám vzácnou příležitost: žít ze své práce jinak než jako služebná nebo pomocnice v domácnosti a být do jisté míry nezávislá na rodině. Jeanne Huc-Mazelet to jasně prohlašuje v jednom z dopisů bratrovi: „Moc bych chtěla být bohatá a nezávislá, nebo spíše bohatá, a tím dosáhnu nezávislosti.“
Krásný dům, který si koupila po návratu z Ruska, dokazuje, že se jí podařilo záměr uskutečnit. Avšak ne vždy tomu tak bylo: „švýcarské homes“ pro guvernantky v zahraničí, založené v 19. století, přijaly a repatriovaly mnoho Švýcarek v nesnázích, které zaměstnavatelé vykořisťovali či propustili.
„Misionářky vzdělání“ zůstávaly dlouho neviditelnými, protože nesepsaly své životní příběhy, zanechaly jen málo archivních materiálů nebo jejich potomci archivy zničili. Stále více se však o ně zajímají badatelé humanitních věd, a to nejen pro individuální příběhy a úspěchy či neúspěchy. Uprostřed ruských šlechtických rodin totiž švýcarské guvernantky objevily jiný způsob života a snažily se mu porozumět a zároveň předávaly znalosti o své zemi, městě či vesnici. Často navázaly trvalé osobní vztahy. V některých případech za nimi jejich žáci, už jako dospělí, přijížděli na návštěvu do Švýcarska a posílali za nimi své krajany. A také svým rodinám a přátelům guvernantky zprostředkovávaly v carské říši užitečné kontakty. V době, kdy Švýcarsko ještě nemělo profesionální diplomaty, přispěly tyto ženy k vytváření vazeb mezi oběma zeměmi – vzdálenými tisíce kilometrů –, které se lišily vším: na jedné straně byla obrovská autokratická říše pravoslavného vyznání a na druhé malá konfederace katolických a protestantských kantonálních republik. •
Autorka je historička.
Z francouzštiny přeložila Karolina Foletti.