Ararat
O jedné příliš dlouhé cestě
Cesta ke středověkému arménskému chrámu Achtamar, který leží na území dnešního Turecka, vede kolem Araratu. Vyhlížím z okénka maršrutky, překvapuje mě, jak rozdílně Ararat působí při pohledu z Arménie a z Turecka. V Turecku je z něj najednou obyčejná hora s půvabným zasněženým vrcholkem. Avšak v Jerevanu, kde už pět měsíců žiji, si na Ararat pořád nemůžu zvyknout, jeho majestátnost a síla mě pokaždé znovu ohromí. Nedávno mi v arménském parku jeden opilý muž dlouze vyprávěl svůj smutný životní příběh a zakončil ho tím, že se každé ráno dívá ze svého bytu na Ararat a prosí horu o odpuštění...
Když z Jerevanu člověk vzhlíží na Ararat, výškový rozdíl je tak obrovský, že hora skutečně dominuje celé městské krajině. Ovšem turecká silnice, po níž se suneme k chrámu, se vine mnohem výš a hora už z ní nevypadá ani velká, ani mocná. Cesta zpátky z Achtamaru do Jerevanu mi zabrala víc než den a noc – dvanáct hodin z Turecka do gruzínského města Kutaisi, pět hodin z Kutaisi do Tbilisi a nakonec jízda nočním vlakem Tbilisi–Jerevan. A přitom přímá cesta z Jerevanu do Achtamaru by mi trvala tři hodiny. Od roku 1921 však musí každý, kdo v Arménii zatouží podívat se na Ararat zblízka, absolvovat stejnou pouť jako já. A pokud má arménský pas, je nucen si obstarat i turecké vízum. Abychom pochopili, proč se tehdy délka trasy tak radikálně změnila, musíme se vrátit ještě o pár let zpátky.
Po revoluci v roce 1917 se Ruské impérium, jehož součástí už téměř sto let byla i Arménie, rozpadlo. Jistou dobu se zdálo, že Arménie nakonec získá vytouženou svobodu, ale nestalo se tak. Nezávislá Arménská republika existovala krátce, po pouhých dvou letech bolševici upevnili své pozice v zemi a započali politiku sovětizace zemí bývalé Ruské říše. Arménie (jako ostatně celé Zakavkazsko) hrála významnou roli v plánovaném ekonomickém systému sovětského státu, proto si bolševická politika vytyčila její připojení za jeden z hlavních cílů.
Od konce roku 1920 se osud Arménie ocitl plně v rukou aparátu ústředního výboru strany, konkrétně v rukou Lenina, Stalina a Ordžonikidzeho. Dne 16. března 1921 byla v Moskvě podepsána dohoda mezi Ruskou sovětskou federativní socialistickou republikou (RSFSR) a kemalistickým Tureckem, podle níž vládu nad částí arménské půdy převzalo Turecko. Bolševici Turecko považovali v záležitosti světové revoluce za silnějšího a užitečněj‐ šího spolubojovníka než sovětizovanou Arménii. Představitelé Arménie se na jednání o úmluvě vůbec nepodíleli. Celý proces však byl završen už s jejich účastí – 13. října byla v Karsu podepsána druhá dohoda mezi Arménií a Tureckem, čímž se Ararat, Kars, Ardahan a Surmalu staly oficiálně tureckým územím. Celá „dohoda o přátelství“ se jeví ještě cyničtější, když si uvědomíme, že o šest let dříve na těchto místech našly útočiště tisíce Arménů ze západní části země, kteří uprchli před genocidou. Nyní museli utíkat podruhé. Dva roky poté přišla Arménie o další svou část. V roce 1923 byl Náhorní Karabach přidělen Ázerbájdžánu a důsledky otřásají Arménií dodnes. Rozhodnutí o Náhorním Karabachu nutí k zamyšlení, zda Stalin a další lídři bolševické strany skutečně viděli ve spojenectví s Tureckem jen výhodný nástroj pro naplňování „velkých“ cílů, nebo zda zároveň neprováděli cílenou politiku marginalizace Arménie.
Necelé půlstoletí po výše popsaných událostech byl v centru Jerevanu postaven monumentální komplex zvaný Kaskády, z něhož se dle architektova záměru otevírá nejkrásnější výhled na Ararat. Když jsem vystoupala na poslední, 740. stupeň velkolepého schodiště, oddechovala a shlížela na město, zaslechla jsem rozhovor vnuka s dědou. Starý muž chlapce káral – asi za cosi, co kluk provedl ve škole. Bylo špatné počasí a celá hora mizela v mlze. A muž chlapci rozzlobeně vysvětloval, že hora se ukazuje jen hodným lidem a dnes se rozhodla, že si to chlapec nezaslouží.
Přestože se hora fyzicky nachází v Turecku, stejně patří Arménům. Název Ararat tu najdete všude: na koňaku, bonbónech, cigaretách, vodě i sýru. Historik umění Hans Belting jednou řekl, že knihy nepatří těm, kdo si je koupili, nýbrž těm, kdo je přečetli. A tak je to i s Araratem. •
Autorka je studentka dějin umění.