Jste to, co jíte
Byzantská verze hodiny stolování
Už jste obědvali? Večeřeli? Jídlo je něco, čemu se (snad) věnujeme každý den, ale přemýšleli jste někdy o tom, jak jíte? Jedli jste sami, s přáteli, rodinou, či ve formálním prostředí? Jaký druh jídla jste měli, z jakého nádobí a jakým náčiním jste jedli? Jídlo je tělesná činnost, nabíráme materiál a vkládáme ho do svého těla, hraje skutečně významnou roli v našem sebepojetí.
Další význam mu pak dodává ritualizace: stolování v určitém čase a místě (někdy určeném jen pro tento účel), formalizovaný soubor úkonů, jako jsou servírování, nalévání nápojů, přidávání si, úklid nebo placení účtu. Při těchto rituálech přicházíme do interakce s celou sadou souvisejících předmětů: talíři, nádobím, příbory, ubrousky nebo ubrusy. (Příprava jídla má samozřejmě svůj vlastní soubor souvisejících rituálů a předmětů.)
KOLOBĚH VOLBY A SPOTŘEBY
Lidé kolem sebe budují světy předmětů, všech těch věcí, které během svých dnů používáme, dotýkáme se jich, odhazujeme je. Předměty, které jsou nám (někdy doslova) nejbližší, bývají také díky našemu spotřebnímu chování spjaty s naším pocitem sebe sama. Třeba naše oblečení, nábytek a nádobí v našich bytech o nás vypovídají. Dostupné možnosti jsou formovány kulturou, náklady a tržními silami, ale co se nakonec ocitne v našem osobním světě předmětů, je často projekcí, někdy nevědomou, toho, jak se rozhodneme vnímat sami sebe a jak si přejeme být viděni. A předměty, jimiž se obklopujeme, naše sebepojetí dále utvářejí, což následně opět určuje, jaké věci si pořizujeme, a tak dál. Je to koloběh volby a spotřeby řízený identitou. Vytváříme své světy předmětů a ty zase pomáhají vytvářet nás. Když piju pivo z půllitrů, nebo z červeného plastového kelímku, vysílám tím sobě i ostatním dva zcela odlišné signály o tom, kdo jsem. V širším měřítku je to součást procesů, které v průběhu času utvářejí kulturu. Věci pomáhají vytvářet pocit identity a identita orientuje tvorbu věcí.
Jídlo je tedy komplexní činnost, zahrnující nesčetné množství specializovaných předmětů, které slouží mimo jiné jako sociální zprostředkovatelé: předávají představy o bohatství, třídě, moci, původu a mnohém dalším. Tyto informace jsou v nich zakódovány kulturním kontextem. Vzpomeňte si třeba, kdy jste byli naposledy u někoho doma na večeři. Bylo vám jídlo servírováno na plastových talířích, nebo na jemném porcelánu? Jedli jste kovovým příborem, nebo dřevěnými hůlkami? Co a z čeho jste pili? Sada nádobí může v některých případech vypovídat o nárocích na postavení, světáctví nebo třeba výstřednost stejně výmluvně jako oblečení.
ČÍNSKÝ PORCELÁN V KREDENCI, NEBO VE VITRÍNĚ
Jako archeolog se zabývám věcmi, světy osobních předmětů všedních lidí, které jsou staré stovky, ne-li tisíce let. Často jsou tyto předměty to jediné, co po člověku zůstalo, vše, co dokládá, že kdy žil. Existují samozřejmě osobně laděné dobové texty, které vypovídají o autorových myšlenkách, pocitech a hodnotách, ale ty byly nejčastěji psány elitou, nepatrnou částí populace. Abychom se dozvěděli, co motivovalo a zajímalo většinu lidí, musíme se spolehnout na archeologii, což znamená předměty. Výše zmíněný teoretický rámec identity a spotřeby je jedním ze způsobů, jak můžeme začít interpretovat nalezený materiál, abychom se mohli začít zabývat lidmi, kteří za věcmi stojí. Převážnou většinu materiálu vykopávanou archeology v mnoha částech světa tvoří keramika, pozůstatky předmětů spojených s vařením a stolováním. V minulosti určité typy hrnců a misek posloužily k pojmenování a identifikaci celých skupin lidí, například „kultury zvoncovitých pohárů“ ve střední a západní Evropě ve starší době bronzové. Dnes víme, že takové pojmenovávání je příliš zjednodušující a nepostihuje komplexní, kontextuální využití různých typů hmotné kultury. Zamyslete se například nad tím, k čemu vám může sloužit skandinávský nábytek nebo italský oblek. Jak bylo řečeno, mohou demonstrovat, jak se vidíte, ale nedělají z vás Skandinávce nebo Itala (pokud jste jím už nebyli). Nicméně, když používané (konzumované) věci zjevně pocházejí odjinud, mohou k nim být vzhledem k jejich cizosti připojeny zřetelné informace, znaky. Ty fungují jako přístupový bod, místo, kde se můžeme začít ptát, jak lidé s tímto materiálem nakládají a co může znamenat pro jejich pocit vlastního já.
Uvedu jiný příklad. Předpokládejme, že nějaká osoba má doma skříň plnou zcela „normálního“ keramického nádobí a karaf. Mezi nimi však vyčnívá nádherná konvice na čaj čínského původu (jste-li Číňanka nebo Číňan, nahraďte si ji prosím výrazným kusem dobře vyrobeného zahraničního nádobí). Přítomnost tohoto předmětu může vypovídat o nárocích majitele domu na světovost a vkus. Ale pomyslete, jak by se toto sdělení změnilo, kdyby konvice nebyla umístěna ve skříni, připravena k použití, nýbrž byla by vystavena stranou, na odiv. Keramické umění Číny nese významný soubor přidružených významů a kontextová situace této konvice dále podporuje specifický soubor interpretací pro diváka nebo uživatele. Jako archeologové, s naší, pravda, nedokonalou pozicí v současnosti, se mimo jiné snažíme čerpat z této výměny informací a významů v minulosti.
POHLED DO STARÉHO ZRCADLA
Archeologové však nevykopávají minulost jen proto, aby se o ní něco dozvěděli. Děláme to proto, abychom změnili současnost. Lidé žijící po celém světě vymysleli za více než dvě stě tisíc let naší existence na této planetě závratnou škálu způsobů, jak komunikovat se svým okolím i mezi sebou navzájem. Dnes jsou na světě tisíce různých kultur, z nichž každá dělá mnoho věcí zcela jinak než všechny ostatní. Promítněte si tuto rozmanitost řešení, metod a inovací v kulturní činnosti do minulosti a získáte skutečně ohromující zdroj pro lidstvo. Zdroj, protože všechno, co děláme, nemusí být právě takové. U všeho, co považujeme za „přirozené“ nebo „normální“, lze v rozsáhlém katalogu lidské činnosti najít výjimky. To je důležité, protože jak můžeme bez možností a alternativ posoudit, zda děláme to nejlepší, co můžeme? Jak můžeme inovovat, když je naše vnímání alternativ značně omezené?
Vzhledem k tomu nabývají způsoby, jakými si lidé v minulosti prostřednictvím světů svých předmětů vytvářeli pocit sebe sama, nového významu. Přístup, jakým se vztahovali k hmotným statkům, jakým si přisuzovali hodnotu a jak se snažili onen pocit hodnoty předat ostatním, nás může hodně naučit o tom, jak to děláme my. Minulost funguje jako zrcadlo, které můžeme nastavit sami sobě a svému chování. Na čem záleželo dávným lidem? Čemu dávali přednost při výběru nádobí a pohárů pro ztělesňující činnost jídla a pití a v jakých souvislostech? Kdybyste stolovali v Římě, použili byste perský pohár? Na hostině, nebo v soukromí? Co by to mohlo znamenat a proč? Pokud perské poháry byly snadno dostupné, změnilo by to jejich význam? Kdyby bylo módní mít cizí pohár, bylo by použití staré dobré římské nádoby na pití jiným signálem? To jsou otázky, které v nás rezonují, a podobnost či rozdílnost odpovědí vytvářejí srovnávací bod, na jehož základě můžeme začít mluvit o vytváření významu a identity v naší vlastní kultuře.
PŘEKVAPIVÁ BYZANTSKÁ LEKCE
Ve své práci se zabývám oblastí na hranicích pozdní římské říše, nazývané také Byzanc, v bouřlivém 7. až 10. století po Kristu (či našeho letopočtu, chcete-li). Ve 4. století n. l. se římská říše rozdělila na dvě poloviny, a zatímco západořímská říše se rozpadla a padla zhruba o století později, východořímská s hlavním sídlem v Konstantinopoli (dnešním Istanbulu) vydržela. Uvažujeme-li o minulosti jako o zrcadle, je podle mého názoru Byzanc dobrým příkladem k zamyšlení. Jednalo se o společnost na státní úrovni, s centralizovanou byrokracií a státní správou, profesionální armádou a po většinu své historie s vysokou mírou monetizace a složitými ekonomickými institucemi. Měla také staletou kulturní kontinuitu a silný pocit identity, nazývaný Romanitas. Jak vidíte, existuje řada paralel s naší společností. V 7. století však Byzanc nezažívala dobré časy. Na Blízkém východě se objevil islám jako silně motivovaný vyzyvatel křesťanství, které bylo náboženstvím Byzance od 4. století, a během několika málo desetiletí byla polovina říše dobyta vznikající islámskou říší. V 8. století už Byzanc bojovala o život.
V této souvislosti mě zajímalo, jak se se svým pocitem identity vyrovnávají lidé na velkých ostrovech východního Středomoří, na Krétě a Kypru, kteří se nyní ocitli ve sporném moři v těsné blízkosti svých nových sousedů. Změnily se předměty, které používali k budování svého sebepojetí, zejména při jídle a pití, a jak? Na Blízkém východě stále panuje vážné kulturní a náboženské napětí, a tak mě napadlo, že by nám archeologie mohla nastavit užitečné zrcadlo. To, co jsem zjistil, mě překvapilo. Očekával jsem, že potřeby každodenního života na vyšší úrovni zvítězí nad politickými, či dokonce náboženskými konflikty. Myslel jsem si, že dojde k velkému prolínání kultur, jak je obvyklé na hranicích po celém světě. Archeologie skutečně ukázala, že navzdory napětí a častým válečným konfliktům pokračoval obchod na místní úrovni stejně jako dříve. Přepravní nádoby, zvané amfory, se nadále relativně nerušeně pohybovaly mezi ostrovy a oblastmi nově pod islámskou nadvládou, převážely se v nich obilí, víno i olivový olej. Co mě však překvapilo, byla vysoká míra konzervativnosti v oblasti jídelního a kuchyňského nádobí. I když továrny vyrábějící „římské“ talíře a nádobí s červeným povrchem přestaly fungovat, zdá se, že existovala soustředěná snaha o zachování starších forem stolování. Částečně to lze vysvětlit tím, že nově islámské oblasti měnily vlastní jídelní nádobí jen velmi pomalu. Talíře a nádobí v „islámském“ stylu se objevily až po téměř dvou staletích a ani poté se nezdá, že by o ně ostrované měli zvláštní zájem.
Mezitím v Konstantinopoli se situace změnila a do módy se dostal nový druh glazovaného nádobí. Římské nádobí s červeným sklem bylo nyní passé. Nové glazované nádobí se na ostrovech objevuje, ale jen na velmi vybraných místech, v elitních domech nebo v zákristiích velkých katedrál, což je v rozporu s homogenním vzorem, který platil dříve. Zdá se, že elita se snažila upozornit na své spojení s hlavním městem. Ukazovala své bohatství a přístup způsobem, jakým jedla a pila, v ostrém kontrastu s běžnými lidmi. Nedlouho poté se v textech objevují první zmínky o ostrovanech jako o lidech s vlastní, odlišnou, neřímskou identitou.
Můj archeologický průzkum tedy místo toho, aby nastavil zrcadlo současnému náboženskému a etnickému napětí, jako by byl odrazem vznikajícího třídního konfliktu. Minulost je v tomto směru zábavná. Tím vším chci říct, že až příště půjdete na jídlo, povečeřet s přáteli nebo uvidíte lidi jíst v televizi, zamyslete se nad talíři a nádobím. Odkud se vzaly a co říkají? Napijte se a možná zahlédněte svůj odraz ve sklenici. •
Autor je archeolog.
Z angličtiny přeložila Zuzana Urbanová.