Leckdo ovšem shledal, že se podžil
Doba zvýšené ostražitosti a zbytnělé nedůvěry ve veřejném prostoru trvá už docela dlouho, učíme se v balastu kluzkých vjemů ne přežívat, ani podžívat, ale žít. Mezi fejkovým videem, kde se tuleň zamiluje do kozy, sestřihy šílených politických „vizí“ a floskulemi „umělé“ „inteligence“ hledáme pevné body. V re:vizích autorky a autoři většinou demaskují záludnosti jazyka vizuálního, březnové číslo ovšem vrací pozornost ke slovům.
Společenské a humanitní vědy mimo jiné ukazují, jak se významy slov mění, čím obrostly, že některé se dají neuvěřitelně rychle zakalit nebo třeba proměnit v obušek. Naprostým základem debaty, společenského a politického působení i zacházení s mocí je tedy zpřesňování definic. Zvlášť je to vidět na používání slov zatížených nezměrným utrpením. Kromě rozhovoru s německým sociologem Peterem Ullrichem o potížích současného výzkumu antisemitismu nebo štiplavé poznámky Vojtěcha Šaršeho na účet pavilonu v pražské zoo (kde se „domov“ goril nížinných evokuje vskutku zvláštním způsobem) nabízejí březnové re:vize především pozoruhodné pohledy na slovesná díla.
Skandinávský bohemista Roar Lishaugen vyhlásil pátrání po českých čtenářských denících padesátých a šedesátých let a tuto epizodu celého fenoménu nastiňuje coby překvapivě barevnou. Německá církevní historička Marie-Elisabeth Hennings se po přestěhování do Finska setkala s nevykořenitelným mýtem o vraždě na zamrzlém jezeře, který (ne kterou) objasnila díky učebnicím z 19. století. A značně doporučujeme i text komparatistky Barbory Vackové o africké queer literatuře a osudech minoritního autorstva.
Přinášíme výsledky nikoli přežívání či podžívání (titulek editorialu tvoří nadčasový verš Franze Wurma v překladu Věry Koubové) v době postliterární, nýbrž zvídavého života živeného citlivostí ke slovům. A snad pár pevných bodů. Mimochodem, vizuální stránku jsme přesto neošidili, posuďte sami.
redakce