Cválat na hřbetech bezejmenných
Elity; aristokracie, oligarchové – slova, která evokují uzavřené (výlučné, „sociálně vyloučené“, jak nedávno vtipkovali autoři podcastu Škrty) světy. Světy bohatství, zvláštního druhu moci, a čím dál mizivější odpovědnosti. Snadno podlehneme iluzi, že mocenské elity jsou čímsi nevyhnutelným, soběstačným, ba věčným, že působí shůry, vklíněny do tradice a posilovány symboly. Ostatně na vytváření takového dojmu se vynakládají nemalé síly a prostředky.
Jenomže dějiny ukazují i něco jiného: jednak žádná elita nikdy nevládla bez zprostředkovatelů (církví, armád, politiků, škol, médií, umělců, právníků, úředníků a „pěšáků“, kteří uvěřili, že „to jinak nejde“), jednak nikdy nevládla bez „těch dole“. Bez jejich práce, loajality, obdivu, rezignace – i hlasu ve volbách.
V nynějších turbulencích politického paradigmatu (včetně pokusů o ničení institucí, a vůbec ohýbání demokracie) je kritický pohled na historii ustavování a udržování elit zásadní. „Charakteristikou západních států posledních dekád je rostoucí koncentrace bohatství a radikální odpojování životních možností deseti procent nejbohatších od zbylých devadesáti procent,“ píše ve své eseji Ondřej Slačálek. Nové elity digitálního věku ovládají data, kapitál i pozornost. Otázka, proč oligarchové vládnou, skrývá ještě jinou: Proč jim to umožňujeme? Některé texty dubnových re:vizí naznačují, že demokracie se začíná drolit ve chvíli, kdy se většina z nejrůznějších důvodů spokojí s rolí publika. Když se občané, kteří sami sebe vnímají jako neelitní, poddají frustraci, neboť jsou přesvědčeni, že na jejich názoru stejně nezáleží, jak zmiňuje v rozhovoru Ondřej Lánský.
Mocenské elity všech dob kromě ekonomické a sociální sféry potřebovaly a potřebují ovládat i sféru kulturní a symbolickou. Nechávají o sobě vyprávět příběhy, v nichž jejich postavení není výslednicí nerovnosti, násilí nebo náhody, nýbrž jen a pouze schopností a ctností. Takové příběhy jsou vytesány do portálů, vetkány do rituálů, opsány v rodových pamětech a dnes také rozptýleny v obrazech úspěchu, filantropie a mediální všudypřítomnosti. Například Rockefellerův Riverside Church, jak ukazuje článek Jany Černocké, působí jako chrám pro všechny: Einstein vedle Buddhy, inkluze vytesaná do kamene. Ve skutečnosti jde o mistrovský příklad, jak elity dokážou pluralitu vsát do vlastního příběhu a proměnit ji v legitimizační nástroj. Symboly, které mají spojovat, tady zároveň tiše vymezují a demonstrují, kdo určuje rámec. Podobné mechanismy známe z dávné Číny, ze středověké Evropy i dnešního dění. A známe je ostatně i z nižších úrovní boje o moc.
Ale elity netvoří jen záludní bohatci! Každé prostředí vytváří své vlastní, byť některé, jako například neprovdané šlechtičny na konci 19. století, zůstávají neviditelné. I elity, které oplývaly a oplývají hlavně sociálním a kulturním kapitálem nebo třeba vysokou mírou empatie, můžete, milé čtenářky, milí čtenáři, objevit v čísle re:vizí, které právě držíte v rukou.
redakce