Nuance
Příběh katedrály ve Farasu, kolonialismus a zjizvené dějiny Polska
Když jsem na konci roku 2023 poprvé v Národním muzeu ve Varšavě vstoupil do sekce věnované katedrále Faras, byl jsem v šoku. V moderně designované expozici visely desítky maleb stržených v chrámu v dnešním Súdánu. Naprosto neznalý kontextu jsem se nemohl ubránit pocitu, že zažívám něco podobného jako při návštěvě Britského muzea v Londýně, kde se nachází aténský Parthenón, nebo při prohlídce sbírky egyptského umění v Louvru.
Tedy že se dívám na výsledky západoevropského drancování památek „těch ostatních“, které se staly normou v průběhu novověku a jsou spojené s evropským pocitem nadřazenosti nad ostatními kulturami, jenž dosáhl jednoho ze svých tragických vrcholů v období kolonialismu devatenáctého století. Na první pohled by tedy i ve Varšavě bylo možné mluvit o vykradení budovy a celkově o odsouzeníhodném koloniálním přístupu k památkám Afriky a evropské badatele by bylo lze označit za drancující bílé muže s pomyslnou koloniální přilbou na hlavě. První pocit mi ale pochopitelně nestačil a rozhodl jsem se podívat na věc trochu zblízka: vztah mezi Polskem a kolonialismem mi totiž nedával spát. Zjistil jsem, že příběh Farasu začíná v roce 1961, kdy se polská výprava pod vedením egyptologa Kazimierze Michałowského (1901–1981) vydala na archeologickou misi na hranici Súdánu a Egypta. Archeologové doufali v nález nevykradené hrobky egyptského faraona, plné zlata a mumií. Proto se, jak bylo v té době běžné, před začátkem vykopávek dohodli se súdánskou vládou, že nálezy se rozdělí rovným dílem mezi Varšavu a Súdánské národní muzeum v Chartúmu.
K úžasu všech zúčastněných však archeologové v podezřele vypadajícím pahorku v lokalitě Faras vykopali nikoli egyptské pohřebiště, nýbrž křesťanský chrám vybudovaný v roce 707 a využívaný až do čtrnáctého století. V něm překvapení evropští archeologové spatřili dechberoucí nástěnné malby. Ihned po odkrytí malby strhli a rozdělili – jelikož žádný poklad nenalezli, „kořistí“ se stala výzdoba chrámu. Z baziliky odebrali také kamenné dekorace, a dokonce i výplně oken.
Dohoda o dělení objevu vyjednaná archeology se súdánskou vládou je problematická. Samotné stržení maleb však nebylo aktem drancování, jak by se mohlo zdát, naopak proběhlo v rámci záchranných archeologických vykopávek. Polské archeology do oblasti povolala místní vláda, aby pod záštitou UNESCO pomohli region zdokumentovat, než ho zaplaví velké vodní dílo – na Nilu budovaná Vysoká asuánská přehrada financovaná Sovětským svazem. Poláci tedy doslova zachránili kulturní dědictví historické Núbie, které by bez jejich přispění zmizelo navěky. Příběh katedrály ve Farasu se postupně začínal rýsovat jako mnoho‐ vrstevnatější. Přestože koloniální přístup Západu k Súdánu (a sousednímu Egyptu) je neoddiskutovatelný, nelze jej aplikovat plošně. Je to navíc příběh, který krom Afriky odkrývá i rány střední Evropy.
ARCHEOLOG Z VÝCHODNÍHO BLOKU
Mnohovrstevnatý je totiž také příběh Kazimierze Michałowského, jenž akci ve Farasu velel. Ačkoliv vyrůstal v období, kdy byla nadřazenost evropské kultury považována za samozřejmost, nepocházel z prostředí, které by v něm utvrzovalo pocit koloniální převahy. Narodil se v roce 1901 v Ternopilu, na území dnešní Ukrajiny, tehdy ještě součásti Rakouska‐Uherska. V roce 1918 toto území připadlo Polsku, a i proto se Michałowski mohl začít formovat na tehdejší polské univerzitě Jana Kazimierze ve Lvově. Po získání doktorátu obdržel několikaleté stipendium polské vlády, které mu umožnilo studovat na univerzitách v Berlíně a Heidelbergu. Následovaly pobyty v Paříži, Římě a na École Française d’Athènes. Ve třicátých letech začal Michałowski působit ve Varšavě. Proto ho po druhé světové válce, kterou jako polský důstojník prožil celou v německém zajetí, na rozdíl od drtivé většiny lidí z jeho rodného kraje nečekalo vystěhování. Významná část dnešní západní Ukrajiny do této doby patřící k Polsku se totiž po válce stala součástí SSSR a tamní Poláci si museli hledat nový domov po celém Polsku, především ale v jeho západní části, odkud byli naopak odsunuti původní němečtí obyvatelé.
Po druhé světové válce se z Michałowského stala vůdčí osobnost polské archeologie: byl zakladatelem učených společností a postupně se věnoval klíčovým památkám východního Středomoří a Afriky. Jeho kolegové vzpomínali, že za svou misi považoval vzdělávání společnosti, s láskou přednášel široké veřejnosti (za války i v zajateckém táboře svým spoluvězňům). V dostupné literatuře se mi nepodařilo zjistit, jakým způsobem se Michałowski vyrovnával s komunistickým režimem v Polsku. Soudě podle důležitých funkcí, které od čtyřicátých let dále zastával, muselo jít o jistou formu vzájemné tolerance. Příběh tohoto badate‐ le tak do velké míry ilustruje rány střední a východní Evropy, včetně válek, totalit a vyhánění původních obyvatel. Michałowski vyšel ze studií jako specialista na umění starověkého Řecka, o křesťanské umění středověké Núbie (a Egypta) velký zájem nejevil. Objevení katedrály ve Farasu mu však bez nadsázky změnilo život: rozhodl se tomuto umění věnovat, a stal se dokonce jedním ze zakladatelů křesťanské nubiologie (archeologie Súdánu), významného oboru pro studium východoafrické kultury. V jeho textech nacházíme na svou dobu běžná klišé o „exotické“ kultuře, ale také již méně běžný důraz na vnímání núbijské kultury jako součásti sdíleného dědictví lidstva. Významný vliv na celou situaci kolem chrámu ve Farasu měla též role, kterou ve stavbě Vysoké asuánské přehrady hrál východní blok vedený SSSR. Vodní dílo totiž mělo být původně financováno z USA a Velké Británie. Po vleklých sporech se však tyto mocnosti rozhodly od iniciativy ustoupit a dokončena mohla být jen díky významné finanční participaci Sovětského svazu. Objevení Farasu je tak potřeba vnímat i v kontextu studené války: jako snahu východního bloku získat na svou stranu země jižní polokoule. Logická byla volba polských archeologů i dohoda o „dělení“ nalezených artefaktů. Třebaže to tak dnes nemusí vypadat, jednalo se ve skutečnosti o velmi neobvyklý a „štědrý“ přístup ze strany polské delegace, který měl napomoci naklonit si vlády regionu.
Příběh Kazimierze Michałowského je pozoruhodný a komplexní: je to příběh muže, který se narodil v regionu decimovaném ruským, sovětským a nacistickým koloniálním imperialismem, vědce, který se účastnil výzkumů v Africe, jež nesly charakteristiky evropského kolonialismu, ale také soupeření mezi USA a SSSR, člověka, který se do umění Núbie zamiloval a věnoval mu svůj profesní život.
TVÁŘÍ V TVÁŘ JINAKOSTI
Samotné nástěnné malby nalezené ve Farasu vyprávějí příběh neméně zajímavý a neméně komplexní. Od počátku osmého století se zde jako na palimpsestu překrývají malby velké kvality a expresivity. Světci, Maria či sám Kristus jsou zobrazeni tak, aby očním kontaktem vstupovali do vztahu s divákem. Upřený pohled na pozorovatele a schopnost vyvolávat silné emoce lze pozorovat například u andělské gardy, která měla prostor metaforicky chránit před zlem. Archanděl Michael jako strážce nebeského světa, datovaný do počátku jedenáctého století, je zde vyobrazen v naprosto unikátní poloze – z pochvy povytahuje meč, aby bylo každému návštěvníku jasné, co ho potká, pakliže naruší rajskou atmosféru chrámu. Jeho naléhavý výraz tváře jako by se diváka tázal, zda vstupuje do chrámu s čistým srdcem.
Na přelomu desátého a jedenáctého století se zde také nechali zpodobnit místní hodnostáři, a to v životní velikosti a v doprovodu svatých a Marie, Matky Boží. Zatímco Maria a světci mají bílou kůži, tváře místních jsou pleti tmavé. Toto zobrazení je pozoruhodné, protože Maria, Kristus, andělé i svatí bývají například ve středověké Etiopii zobrazováni často akulturovaní – tedy přejímají podobu místních obyvatel. Máme tedy malby ve Farasu chápat jako fenoménem takzvané autokolonizace? Chtěli místní biskupové a vládci tím, že se nechají zobrazit v přítomností „bílých“ světců a „bílé“ Matky Boží, zvýšit své vlastní postavení a prestiž? Tento přístup je možné pozorovat v koloniích devatenáctého století, zde je však situace zcela odlišná. Barva pleti totiž v předmoderním středomoří neměla týž význam jako v novověku, kdy od šestnáctého století byla na základě údajné ekonomické, náboženské a pseudobiologické nadřazenosti Evropanů myšlenka rasové nadřazenosti „bílých“ postupně kanonizována. V jedenáctém století bylo vše jinak: nejenže Afrika té doby byla bohatým a mocným kontinentem – a africké země byly často bohatší než země evropské –, ale z dokumentů navíc víme, že tmavá kůže byla vnímána jako běžný jev, který v soudobém multikulturním Středomoří téměř nestál za hlubší komentář. Příznačný je v tomto smyslu text jednoho z otců západní filosofie Augustina, napsaný kolem roku 400, který ve svých Vyznáních jen mimoděk zmiňuje fakt, že je jeho kůže tmavá, či o sto let mladší portrét jednoho z neapolských biskupů. Propojení Afriky a Evropy ostatně dokládají také sicilské památky z dvanáctého století. O čilém a samozřejmém kulturním dialogu vypovídají i nápisy ve Farasu, kde se naprosto přirozeně kombinuje řečtina s koptštinou a núbijštinou.
RE:VIZE POHLEDŮ NA MINULOST?
Část euroatlantické vědecké obce prožívá bolestnou kocovinu z koloniální minulosti a těžce zpracovává tvrdost patriarchátu, který naši společnost zmrzačil a dále mrzačí. Postavit se otázkám minulosti tváří v tvář a nezakrývat, jakým způsobem se de facto celá Evropa účastnila vykrádání afrického kontinentu, je nejen potřebné, ale vzhledem k našemu aktuálnímu vztahu k africkým zemím klíčové. Chudoba, násilí a utrpení dnešní Afriky mají totiž často kořeny přímo v kolonialismu a navazujícím drancování tamějšího bohatství nadnárodními koncerny, které nezřídka ze zemí kolonizátorů pocházejí.
Příběh katedrály ve Farasu dnes opět ukazuje, nakolik je minulost a její interpretace zásadní pro utváření našeho světa. A historie faraského objevu zároveň ukazuje, jak složité někdy věci mohou být a jak zásadní je neučinit z žádných intelektuálních, metodologických, a dokonce ani morálních otázek ideologii. I postkoloniální pohled, nezbytný nejen pro vnímání minulosti, ale také pro věcný pohled na aktuální geopolitický stav, se může stát vyprázdněným ideologickým klišé. Příběh objevení, přenosu a analýzy katedrály ve Farasu není a asi ani nemůže být jednoznačný: koloniální předsudky se zde setkávají se snahou naklonit si země jižní polokoule v rámci studené války. Navíc postava Kazimierze Michałowského otevírá otázku, do jaké míry může člověk, který zažil na vlastní kůži kolonialismus nacistického Německa a SSSR, být sám kolonizátorem „západního střihu“. Komplexnost tohoto příběhu nám znovu připomíná, že svět nebyl a není černobílý, že názorová polarizace, do níž nás tlačí algoritmy ovládající sociální sítě, pokřivuje náš pohled a že to, co naopak potřebujeme jako sůl, je znovu a znovu si připomínat, jak rozhodující jsou nuance. •
Autor je historik umění.