Povoluje se
Cenzurní aféra jako počátek českého národního obrození?
Nečekaně nafouknutý příběh málem zakázaného vydání jedné rozpravy, jejíž název zná každý tuzemský maturant, se stal pro některé historiky symbolickým milníkem českých dějin. Na celé patálii z roku 1775 je krásně vidět, že jen s černobílým pohledem (třeba na zlé konzervativní úředníky z Vídně a domácí osvícence) nevystačíme a že v cenzurní dynamice je vždy mnohem víc nejednoznačných hráčů, než se zdá.
Byla to vskutku podivuhodná souhra okolností ve zjitřené době. Počátkem dubna 1775, kdy vzbouření sedláci stáli před Prahou a kdy padly první výstražné rozsudky smrti a guberniální prezident Karl Egon Fürstenberg nocoval v kanceláři, aby mohl řešit akutní situaci, přišla na zemskou vládu (pražské gubernium) další znepokojující zpráva z Vídně. U pražského nakladatele Feliciena Mangolda prý vyšel pobuřující tisk! Gubernium má okamžitě prověřit okolnosti a cíle jeho vydání, jakož i spis samotný.
Fürstenberg byl jistě překvapen a možná se mu i ulevilo, když pochopil, že jde pouze o edici sto let starého, latinsky psaného a dosud nevydaného rukopisu o stavu české řeči od jezuitského historika Bohuslava Balbína. Šlo původně o čistě soukromý dopis Tomáši Pešinovi z Čechorodu. Editor, historik František Martin Pelcl, odevzdal rukopis k vydání už v lednu, takže koincidence s povstáním byla čistě náhodná. (Rukopis nicméně předložil pod změněným názvem Bohuslai Balbini Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica, tedy Bohuslava Balbína obrana jazyka slovanského, obzvláště českého či Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Použít původní název, De regni Bohemiae felicei uondam, nunc calamitoso statu, tedy O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu Království českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého, čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jejich věcech k tomu příslušejících, si netroufl).
Nářek nad úpadkem Českého království a české řeči se v textu zakládá na srovnání „současné“ situace, tedy osmdesátých let 17. století, s dobou předbělohorskou, kdy česky hovořila nejen všechna města, městečka i vesnice, ale i úřady a soudy. Oproti tomu „dnes“ již je velká část země poněmčena a sami rodilí Češi se za svou řeč stydí. A zatímco Češi, dle Balbína zpravidla nadaní na jazyky, si němčinu rychle osvojují, Němci se češtinu neučí a českým obyvatelstvem pohrdají. V důsledku pak i Češi svůj jazyk zanedbávají a často se za něj stydí, protože „lepší“ lidé mluví německy a čeština je považována za jazyk plebsu, spodiny. Pro šlechtu je Čech synonymum rebela a kacíře, stěžuje si Balbín.
Vydání takového tisku právě v polovině sedmdesátých let 18. let bylo nutně víc než edicí. Již načasování a také původní název v sobě nesly jinotajný charakter. Sto let po Balbínovi, v časech sílící centralizace a německé byrokratizované komunikace, v době sílící kritiky vysávání českých zemí Vídní, nota bene v krizovém roce, kdy se na českém venkově zvedaly vlny nevole, muselo už samotné vydání takového titulu působit přinejmenším jako provokace. Pelcl zjevně spoléhal také na benevolenci a možná i na nedostatek času pražské cenzurní komise, což se skutečně stalo.
Svatoušek udavačem?
Cenzurní praxe v habsburské monarchii tereziánské epochy prošla dynamickými změnami. Již v roce 1749 byly cenzurní záležitosti vyňaty z pravomocí církve, jíž byla ponechána pouze část agendy, a v „provinciích“ monarchie byli ustanoveni i cenzoři světští. (V Čechách, kde dosud v čele cenzury stál konzervativní pražský arcibiskup, se na prahu šedesátých let stal světským cenzorem mladý vzdělaný právník, osvícenec a také zednář Franz Karl Kressel von Qualtenberg, s jehož podporou začala mimo jiné vycházet i kritická edice latinského vydání Hájkovy kroniky z pera pražského piaristického historika Gelasia Dobnera – dílo považované za počátek kritického dějepisectví v našich zemích). K roku 1771 pak byla cenzura postátněna zcela a v Čechách tehdy zůstal cenzorem krátce Kressel, než jej Marie Terezie povolala do Vídně, kde se stal členem vlivné Státní rady. Cenzura tehdy připadla nově jmenovanému guberniálnímu prezidentovi Karlu Egonu von Fürstenberg, který se rovněž jasně profiloval jako liberálně smýšlející osvícenec. Po jeho boku zasedl mezi přísedícími pražské cenzury také oblíbený profesor Karl Heinrich Seibt, který studenty seznamoval se soudobou osvícenskou literaturou německou, ale i francouzskou a anglickou. A právě on Pelclově edici Balbína udělil už na počátku roku 1775 své admittitur. Jenomže Pelcl ani Seibt nemohli tušit, že v době, kdy se kniha ocitne na prodejních pultech, budou před branami Prahy stát vzbouření čeští sedláci.
Práce je však (s výjimkou titulu) psána latinsky, takže na oněch pultech mohla stěží působit jako nepřehlédnutelný pobuřující pamflet slibující širokou čtenářskou odezvu. Už proto historikové jako Jaroslav Prokeš či Josef Johanides vyvodili, že upozornění na tento tisk musel do Vídně (a to přímo na osobní sekretariát panovnice!) zaslat nějaký latinsky velmi dobře vzdělaný člověk z Prahy. Tento udavačský výkon připisovali zpravidla iniciativě prezidenta apelačního soudu Království českého, konzervativního hraběte Františka Xavera Věžníka, který vstoupil do dějin českého osvícenství s nepříliš lichotivou pověstí. „Svatoušek a pedant první třídy“ – takový pomník mu vystavěl sám Pelcl. I jméno (a hlavně jeho německý přepis, který sám používal) Wieschnik odvozoval Pelcl ironicky od slovesa „věšet“.
Horlivost, loajalita a zákaz jako reklama
Každopádně Karl Egon Fürstenberg ihned na Květnou neděli 9. dubna 1775 (v den, kdy Marie Terezie podepisovala milost vzbouřeným sedlákům) zadal svému sekretáři, též přednímu pražskému osvícenci, J. F. Opizovi, provést rozbor edice Balbínova spisu a najít závadná místa. A Opiz se skutečně snažil, našel jich hodně. A rozdělil je do tří kategorií: 1. proti Němcům a vážnosti jazyka, 2. proti vážnosti vlády a 3. proti dvoru. Taková horlivost u dvou přesvědčených osvícenců možná překvapí. Fürstenberg i Opiz měli zřejmě obavy, že situace je vážná, a přišlo jim strategičtější z vlastní vůle zasáhnout proti edici dávno zemřelého autora a prokázat tím efektivitu a loajalitu než riskovat nějakou zevrubnější kontrolu svého úřadu.
Opiz nicméně zašel dále, než jeho úřad žádal: upozorňoval, že vydavatel Pelcl, zaměstnaný u hraběte F. A. Nostice, známého proticentralistickým (a zčásti i protireformním) smýšlením, „nemyslí zcela podle přání dvora“. Tyto okolnosti vedly Opize k formulování domněnky, že tisk „je snad dokonce tiskem novým, jenž byl sepsán s buřičskými úmysly a jenom proto, aby se jeho novost skryla, bylo toto dílo připsáno už v minulém století zemřelému slavnému jezuitovi B. Balbínovi“. Proti „obrozenci“ Pelclovi zde tak nestojí žádný konzervativec typu Věžníka, nýbrž poměrně radikální pražský osvícenec.
Dílo bylo mezitím prozkoumáváno i ve Vídni, kde následovala rychlá korespondenční výměna mezi nejvyšším úřadem, Česko-rakouskou dvorskou kanceláří, a Dvorskou cenzurní komisí. Dvorská kancelář se nakonec spokojila s tím, že nechala prověřit srovnání Pelclovy edice s originálem. Přestože odchylek zjistila minimum, a to zcela nezávadného charakteru, dávala kancelář k uvážení (spíše symbolický) trest za „útoky proti dvoru“. Ovšem dvorská cenzurní komise prohlásila, že dílo psané latinsky je dostupné jen omezenému počtu (vzdělaných) čtenářů, a jeho společenská nebezpečnost je tedy nízká. A varovala před přehnaným postihem: „Zákazem by byli na knihu upozorněni ti, kteří by ji jinak nečetli, a zákaz by se vykládal jako následek narážek knihy na současné poměry.“ Represe by tudíž vzbudila jen zbytečný rozruch, dílu by učinila nežádoucí reklamu, a v důsledku by tak napáchala víc škody než užitku. Cenzurní komise tedy vyzvala toliko ke zničení vydaných exemplářů; nakonec se však záležitost uzavřela pouhým zákazem nového vydání.
Česko-rakouská dvorská kancelář i Dvorská cenzurní komise se shodly, že dílo neobsahuje žádné protináboženské prvky ani nepobuřuje mravně; nejzávažnější je jeho zaměření politické, očividně směřované proti vládě; k současné edici díla ovšem vedly editora – „jistého Pelcla“ – důvody ryze ušlechtilé a cenzurní povolení přišlo ještě dříve než povstání, takže tyto události jsou zcela bez souvislosti.
Její Veličenstvo náhoda
Celá věc skončila smířlivě: cenzoru Seibtovi byla nakonec udělena jenom důtka a dočasně mu byl odňat úřad přísedícího guberniální cenzurní komise. Nakladatel Mangold ani vydavatel Pelcl potrestáni nebyli, ba oba na aféře nakonec paradoxně vydělali. V důsledku rozruchu, jemuž se nedalo zabránit, se celý náklad problematického díla rozprodal, a to za dvojnásobnou cenu. Část výtisků díky Mangoldově prozíravosti dávno doputovala do Lipska: jistě, nabízet knihu jakéhosi rakouského jezuity na největším protestantském knižním trhu nedává smysl, ale nabízet tam dílo, které rakouská cenzura málem zakázala, to už logiku dává. Z Lipska se pak po uklidnění situace zbytek nákladu pašoval zase zpět do Prahy, kde se rozprodal s velikou slávou a Mangold mohl nasadit ještě vyšší cenu, jak si později F. M. Pelcl liboval ve svých Pamětech.
Jak dokládá z kombinace dostupných pramenů Pelclův životopisec Josef Johanides, je nanejvýš pravděpodobné, že na smírném vyústění ve Vídni měl lví podíl předseda dvorské studijní komise a bývalý předseda pražské cenzury, baron Kressel z Qualtenbergu, který z inkriminované knihy osobně předčítal Marii Terezii a i ve vídeňském dvorském prostředí zřejmě držel nad pražským osvícenstvím ochrannou ruku. Kressela poutaly přátelské vazby jak k Seibtovi, tak k Pelclovi: sám F. M. Pelcl v jednom z dopisů Josefu Dobrovskému z roku 1787 zmiňuje, že Kressel byl v prostředí „vlasteneckého“ salonu hraběte Nostice jediný, kdo s ním hovořil česky. A Kressel nechtěl, aby na rodící se pražský osvícenský svět bylo vrženo nepříznivé světlo, natož aby se tím vytvářel prostor pro nepřátelské síly. Ani otázka „obrany“ českého jazyka mu nebyla lhostejná, neměl zájem, aby se z ní vyvozovaly závěry o její politické škodlivosti.
Centrální vídeňské úřady tak na věc nahlížely poměrně střízlivě a postihy byly ve skutečnosti spíše symbolické. V sociálně vyhrocené době nechtěly dráždit veřejné mínění a je pravděpodobné, že kdyby v Čechách nedošlo souhrou okolností k povstání, nebyla by „politická“ složka aféry hrála takovou roli. A ještě pravděpodobnější je, že by k žádnému vyšetřování ani postihu ze strany vídeňských orgánů nedošlo, pokud nepřišel impuls z Prahy, který z úřední povinnosti přešetřit zkrátka musely.
Obrůstání „konfliktu“
Věc měla ale ještě jedno důležité vyústění, jakkoli souvislost není dodnes zcela zjevná: v témže roce 1775 byla na vídeňské univerzitě z iniciativy studijní komise vedené Kresselem založena katedra českého jazyka. Návrh předložil Moravan Josef Valentin Zlobický, jazykovědec a právník, tehdy vyučoval češtinu na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě a překládal úřední texty. Byla to opět jen souhra okolností, nebo spolu vydání Balbínovy Obrany a založení katedry češtiny souviselo? Vždyť Kressel a Pelcl byli přátelé a známí „vlastenci“... Nevíme. (Praha si na svou katedru češtiny počká ještě téměř dvě desetiletí: v roce 1792/3 se prvním profesorem češtiny na pražské filozofické fakultě stane František Martin Pelcl sám.)
Cenzurní aféra s Obranou, která koincidovala se selským povstáním i se založením vídeňské katedry češtiny, se tak stala pomyslným milníkem: historik Jaroslav Prokeš ji ve dvacátých letech 20. století považoval za první v podstatě „politické“ vystoupení české vlastenecké fronty; o půl století později otvírá touto událostí Josef Kočí svou obsáhlou monografii České národní obrození (1978).
Nešlo nutně o konflikt s vídeňskými úřady, jak to někdy může vypadat, spíše o boj s domácími, pražskými „odpůrci“. Nešlo však ani o pouhý konflikt s konzervativní frontou, nýbrž naopak s reformně naladěnými osvícenci, jimž zkrátka starý latinský jezuitský spis přišel přinejmenším zbytečný. „Konflikt“ každopádně vyvolal veřejný zájem, publicita mu přidala další politický rozměr – a symbolický „počátek“ „národního obrození“ byl na světě a stal se symbolem zápasu proti protivníkovi, který v něm „protivníkem“ tak úplně nebyl… •
Autorka je historička.