Oblomov v zemi Descarta
Obrazy ruské duše v meziválečné Francii
„Pravdou je, že slovanské povaze chybí míra. Je schopna nejhorších excesů. Je to barometr, který se snadno poblázní. Prodloužený pobyt v zemi emigrace může jen ukáznit a harmonizovat tyto bohaté, ale snadno rozmarné charaktery plné rozporů. Mnozí z nich uznávají, že jsou dnes méně násilní, klidnější. (...) Jak skvělým usměrněním pro fantasmagorie slovanské duše jsou svobodně přijaté západní disciplíny! (...) Jasnější mysl, ryzejší, pevnější a stabilnější myšlenky, přísnější pojetí života a povinností, možná méně rezignace a méně pýchy, ale více opravdové síly – to je několik výhod, které Rusové mohou získat pobytem ve Francii. V zemi Descarta se učí, že je potřeba pohlížet na svět bez ješitné domýšlivosti, stejně jako bez falešné skromnosti.“
Tato slova píše v roce 1930 francouzský historik a publicista Charles Ledré v knize Les émigrés russes en France. Ce qu‘ils sont. Ce qu‘ils font. Ce qu‘ils pensent (Ruští emigranti ve Franci. Kdo jsou. Co dělají. Co si myslí). Obrací se v ní k francouzským čtenářům, kterým chce přiblížit – jak ukazuje název knihy – ruské emigranty, a zároveň své spoluobčany vyzývá ke shovívavosti a k tomu, aby Rusy neodsuzovali, ale snažili se je chápat. Do Francie, stejně jako do mnoha dalších zemí, uprchlo po bolševické revoluci v roce 1917 mnoho odpůrců či potencionálních obětí sovětského režimu. Zatímco v mladém Československu vláda v čele s T. G. Masarykem a Karlem Kramářem vítala příchozí jako slovanské bratry, ve Francii se přijetí odehrávalo v jiných kulisách. I tam přistupovali k emigrantům z velké části přátelsky a se soucitem, viděli v nich však především exotické postavy z divokého Východu. Na příchozí, z nichž mnozí patřili k nejvyšší elitě carské říše a nyní byli bezmocnými uprchlíky, se upnula pozornost veřejnosti a vzedmula se vlna takzvané ruské módy. Ta se projevovala doslova všude: mezi lety 1919 a 1939 byli Rusové a Rusky nejčastěji jmenovanou menšinou ve francouzském tisku a stali se hrdiny mnoha románů, v kině i divadle se uváděla ruská témata a vystupovali ruští herci a herečky, francouzské publikum zbožňovalo Sergeje Ďagileva a jeho baletní soubor. Zájem byl o ruské umění, o ruskou hudbu, o ruská řemesla, o parfémy s ruskou vůní (v roce 1921 Coco Chanel uvádí na trh pověstný parfém č. 5 vyvinutý Ernestem Beauxem, který působil jako výrobce parfému na carském dvoře), o ruské restaurace a recepty, o oděvy ruských módních domů, o cigarety „s ruskou příchutí“, o veřejné domy, v nichž ruské ženy svým klientům tvrdily, že jsou spřízněny s carskou rodinou.
Kořeny této módy sahaly do devatenáctého století, v meziválečném období se ale rozvinula v plné síle a otázky, jaká je ruská duše, jaká je ruská rasa, jaký je ruský národ, zaznívaly všude ve veřejném prostoru. Avšak francouzské publikum se těmito otázkami spíše bavilo, než že by se jimi zabývalo. Hledání odpovědí totiž povětšinou nešlo nijak do hloubky. Odpověď již byla hotová a spíše se sbíraly všemožné důkazy z nejrůznějších zdrojů a oblastí, které ji měly potvrdit a nabídnout Francouzům vzrušující a romantický obraz exotického Ruska. Zároveň, jak je zřejmé i z úvodního citátu od Charlese Ledrého, se v kontrastu ke stereotypnímu obrazu cizinců vyzdvihovaly taktéž stereotypní, ale pozitivní a hrdě přiznávané „typické francouzské“ vlastnosti – racionalita, umírněnost, zodpovědnost, demokracie. Klišé o cizincích tedy nesloužila jen ke vzbuzení senzace, ale také k sebepotvrzení a k upevňování představy o vyspělosti vlastní civilizace a o vlastní nadřazenosti.
Téma nevyváženého, apatického a/nebo násilného ruského charakteru se ve francouzském tisku objevovala při příležitosti vydání jakékoliv knihy na ruské téma. Když v roce 1925 vyšla kniha Slepí králové, v níž autoři popisují poslední dny carské vlády a zavraždění Rasputina a opakují přitom zažitá klišé, byla v tisku přijata s nadšením jako odhalení „ruské duše“:
„(Autoři) pronikli hluboko do tajemství ruské povahy a udělali to, co největší spisovatelé této země nikdy nedokázali, úzce spojili morální fenomén národa s fyzickým fenoménem obrovské země, v níž přírodní síly jako by dosáhly svého vrcholu. Rasputin (…) ztělesňuje velkolepé a hrozivé Rusko řek, plání, lesů a nerostného bohatství.“
A když v roce 1930 vyšel nový francouzský překlad Gončarovova Oblomova, většina recenzentů popisovala „oblomovský typ“ jako typicky ruský a i po sedmdesáti letech od sepsání originálu stále aktuální. Nejdále ve svém hodnocení zachází Gus Bofa, který spojuje ruskou duši s fyziologickou patologií a degenerací:
„Po tolika letech, co jsme v mnoha knihách hledali slovanskou duši a tolikrát si mysleli, že už jsme ji konečně přesně definovali, nám Gončarovova kniha pro tuhle slovanskou duši přináší nové, celistvé a fyziologické vysvětlení (…) Zaráží nás a zneklidňuje, že postavy ruského románu tento pro nás evidentně patologický případ sice považují za ojedinělý, ale nezdá se jim nenormální. Přívlastek, který se v jejich očích zdá být pro Oblomova nejvhodnější, by zněl „originální“, natolik v sobě nacházejí psychickou spřízněnost s tímto neschopným zdegenerovaným alkoholikem. (Oblomov) představuje skutečně tragickou a z fyziologického hlediska anomální postavu, která se nám zdá nepřijatelná.“
Vykreslování „ruské duše“ v meziválečné Francii nebylo nijak ojedinělou záležitostí. Naopak, tvořilo součást obecného hledání charakteristik národů a typických vlastností „ras“ – ruské, francouzské, italské, polské, německé, židovské, české… Povahy jednotlivých národů se běžně vysvětlovaly směsicí povětšinou smyšlených kulturních, přírodních, historických a biologických důvodů a ruku v ruce s charakteristikami šlo vytváření hierarchií mezi jednotlivými „dušemi“. A k jakým hrůzám vedlo o pár let později zavedení rasových teorií do praxe, víme. •