Co zůstane, když vezmou všechno
O Zdeňku Dvořáčkovi
Příběh muže, který ve schizoidních dobách a v kaskádách útoků moci hledal důstojnost a způsoby odporu, malíře, jenž vytvářel díla svébytného řádu a sám se stal obětí záměrného brutálního chaosu, není ohraničenou, uzavřenou kapitolou historie či dějin umění. A naší reakcí na něj by neměla být jen sklíčenost.
„Potkal jsem několikerá slunce, světelná i černá, sálající i chladná. Viděl jsem oblost krajiny, hláď stolu, pichlavost cesty, sráz končiny. Přesouvaly se vlaky; za rohem, v průjezdu, tiskařská vůně. Tam a nejinde potkal jsem Zdeňka Dvořáčka. Pod paží měl zelenou a oranžovou. Radoval jsem se z té naděje i z té vášně, on však byl laskavě smutný.“
Ludvík Kundera
Zdeněk Dvořáček se narodil 24. října 1929 ve Šlapanicích u Brna do rodiny, jejíž osudy zrcadlily proměny i zánik první československé republiky. Jeho otec původně provozoval autodopravu na trase mezi Prací a Ponětovicemi, avšak v polovině třicátých let se těžiště rodinného života přesunulo k drobnému obchodu – manželé začali spravovat obchod se smíšeným zbožím. Prostředí živnostenského stavu, založené na každodenní pracovitosti, osobní odpovědnosti a úzkém sepětí s místní komunitou, mělo velký vliv na Dvořáčkovo hodnotové ukotvení.
Po šlapanické obecné škole Zdeněk studoval na reálném gymnáziu v Brně, maturoval v přelomovém roce 1948. Únorový převrat vložil absolutní moc do rukou komunistické strany a zahájil neúprosný proces sovětizace všech složek společnosti. Pro Dvořáčkovu rodinu měly tyto dějinné pohyby bezprostřední a tíživé důsledky: jen rok po komunistickém puči Zdeněk ztratil otce a ovdovělá matka byla pod tlakem nastupující kolektivizace nucena vzdát se rodinného podniku. Živnost, kterou s manželem budovala, pohltilo komunální družstvo, což pro rodinu znamenalo ztrátu majetku i dosavadního životního stylu.
Intelektuální ostrov v Bratislavě
Navzdory nepřízni doby a svému kádrovému původu započal Zdeněk v tomto bouřlivém období vysokoškolská studia: nejprve na Pedagogické fakultě brněnské Masarykovy univerzity, avšak jeho silný sklon k estetice a touha po tvůrčím vyjádření jej brzy nasměrovaly jinam. V roce 1950 přestoupil do Bratislavy na Vysokou školu výtvarných umění – v době, kdy se nad svobodnou tvorbou začínala stahovat mračna socialistického realismu. Bratislavská akademie však tehdy působila jako vzácný intelektuální ostrov. Zásadní podíl na tom měl profesor Willi Nowak, do jehož ateliéru Dvořáček nastoupil. Nowak, malíř evropského významu, s sebou do učeben přinášel étos předválečné moderny a kosmopolitního ducha. Jeho osobní vazby na velikány světového umění, jako byli Oskar Kokoschka či Paul Klee, a jeho sounáležitost s členy expresionistické skupiny Die Brücke, tvořily most k hodnotám, které se tehdejší režim snažil vymazat z kulturní paměti.
Podle teoretika Zdeňka Čubrdy sehrálo právě toto pedagogické zázemí klíčovou roli v utváření Dvořáčkova výtvarného názoru. Malíř se už v počátcích nesnažil o pouhou mimetickou reprodukci skutečnosti, nýbrž o nalezení adekvátního výtvarného jazyka pro sdělení hlubších myšlenek: „Proto ovládl krajinu kubizující, nebo přesněji geometrizující systém barevných rozhraní, která apriori vyloučila iluzívně prostorové vztahy v obrazové ploše, již autor vždy jen jako plochu chápe.“ Tento stylizovaný přístup předznamenal Dvořáčkův další vývoj. S postupujícími lety začaly konkrétní krajinné motivy z jeho pláten ustupovat a uvolňovaly místo ryze výtvarným znakům a symbolům, skrze něž autor reflektoval základní existenciální otázky lidského bytí.
Odbojová činnost, dokumentace eroze
Dvořáčkovo politické uvědomění se formovalo již bezprostředně po druhé světové válce, v době poválečné obnovy a ideového hledání. Vstoupil do řad mládežnické organizace Československé strany národně socialistické, kde v duchu demokratických tradic první republiky hledal alternativu k sílícímu sovětskému vlivu. Souběžně působil ve Svazu české mládeže, kde se podle vlastních pozdějších výpovědí snažil prosazovat a hájit politickou linii národních socialistů. Zlomový rok 1948 pro něj znamenal zásadní morální dilema, které vyřešil odmítnutím vstupu do „obrozené“ strany, jejíž program vnímal jako pouhou ideologickou subordinaci vůči Komunistické straně Československa. Ono rozhodnutí bylo výchozím bodem pro aktivní odpor vůči nastupujícímu komunistickému režimu. Mezi lety 1949 a 1951 se Dvořáček spolu se svou přítelkyní zapojil do nebezpečného podniku výroby a distribuce ilegálních tiskovin Plamen a Hlas svobodné republiky. Tyto materiály, jež byly v očích režimu důkazem trestného činu velezrady, doručoval středoškolskému učiteli z Velkých Bílovic, vystudovanému sociologovi Miroslavu Káňovi. Ten je s citem pro budoucí historická svědectví pečlivě ukládal do svého archivu, kde je později nalezli příslušníci Státní bezpečnosti.
Do svého odhalení rozvíjela skupina utvořená kolem Miroslava Káni a charismatického právníka Zdeňka Kesslera a sdružující bývalého vězeňského dozorce Vladimíra Káňu, právníka Lubomíra Kostrhuna, lékaře Jindřicha Leitgeba a historičku Evu Mádrovou poměrně rozsáhlou a záběrem neobvyklou formu odbojové činnosti. Její aktivity zdaleka nepokrývaly pouze kolportáž ilegálních tiskovin. Členové skupiny, disponující formálním i neformálním vzděláním v humanitních oborech, se ujali úkolu takřka vědeckého: systematicky dokumentovali a analyzovali ekonomickou a sociální erozi poválečného Československa. Zprávy, které se pokoušeli zasílat do zahraničí, nabízely břitkou reflexi doby a postihovaly širokou škálu témat od otevřených projevů občanského odporu až po šedou každodennost života v socialismu. Detailně rozkrývali mechanismy rigidního kádrování na vysokých školách, bezprecedentní náboženský útlak i chronické selhávání centrálně plánovaného hospodářství, které se projevovalo tristním nedostatkem základních surovin. Dvořáček přispíval především v oblastech, které odpovídaly jeho odbornému zájmu – školství a vizuální kultuře.
Ve svých úvahách dospěl mladý umělec k hlubokému přesvědčení o vnitřní slabosti totalitárního systému: „Stejně jako fašismus, i komunismus byl a je ve své podstatě velmi chatrný, potřeboval a potřebuje i umění k tomu, aby agitovalo v jeho prospěch, aby mu upevňovalo základnu. Umění, kterému se poroučí, co má dělat a jak má dělat, umění (může-li se tak nazvat), které naturalist. kýčem bojuje za ‚nový socialistický zítřek‘.“ Přestože export sovětského kulturního modelu zasáhl prakticky všechny oblasti života, přetrvávala určitá naděje, že systém se jednou zhroutí. Dvořáček a jeho souputníci byli přesvědčeni, že v boji s režimem není klíčem ozbrojený střet (který pro ně nikdy nebyl východiskem), nýbrž vytrvalý intelektuální zápas o pravdu; věřili, že důsledné pojmenovávání věcí pravými jmény a obrana významu slov mohou postupně nahlodat zdánlivou skálopevnost moci, která si uzurpovala výhradní právo definovat hranici mezi pravdou a lží.
Dá se vůbec někomu věřit?
Podmínky pro vznik kulturní opozice se však každým dnem zhoršovaly. Vedle strukturálních nerovností ve vzdělávání, jež ilustroval příklady politicky motivovaného omezování studijních příležitostí, poukazoval Dvořáček rovněž na systematickou marginalizaci kulturních elit. Jako emblematický příklad uváděl osud dirigenta Václava Talicha, jehož profesní dráha byla zásadně narušena politickými zásahy, a to navzdory jeho mezinárodnímu renomé. Komunisté prováděli čistky a uvězňovali své odpůrce za mřížemi, odkud byli v nemalém počtu případů posíláni do pracovních táborů, nebo rovnou na popraviště. Tajná policie disponovala rozsáhlou sítí informátorů a dokázala proniknout i do malých, uzavřených skupin. Bylo vůbec možné někomu skutečně důvěřovat?
Cesta aktivního vzdoru a dokumentování pravdy, kterou si skupina zvolila, naneštěstí skončila ještě předtím, než vyšlo najevo, že ji ze zahraničí ve skutečnosti řídí agent Státní bezpečnosti. Dne 17. prosince 1953 byl zadržen i Zdeněk Dvořáček.
Trauma
V pochmurných kulisách brněnského Justičního paláce se ve dnech 18. a 19. května 1954 odehrálo hlavní líčení politického procesu se skupinou Zdeněk Kessler a spol., které zásadním způsobem zasáhlo do osudu Zdeňka Dvořáčka. Spolu se svými přáteli čelil vykonstruovanému obvinění z protistátní činnosti, kvalifikované jako trestné činy velezrady a vyzvědačství. Soudní proces, vedený v duchu stalinské represivní logiky, neměl za cíl nalézt spravedlnost, nýbrž exemplárně potrestat ty, kteří se odmítli bezvýhradně podřídit nastolenému režimu. Verdikt soudu byl neúprosný: všichni obžalovaní byli shledáni vinnými v celém rozsahu obžaloby. Nejhůře dopadl Zdeněk Kessler, jenž byl odsouzen k sedmnácti letům vězení. Dvořáčkovi byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, doplněný o ztrátu čestných občanských práv na tutéž dobu, konfiskaci poloviny majetku a peněžitý trest ve výši 1000 Kčs.
Nespravedlivý rozsudek byl jen vyvrcholením měsíců psychického nátlaku. Dvořáček, zlomen metodami vyšetřovatelů, podle jejich očekávání doznal svou „vinu“. Kutou odměnou za vynucené doznání mu byla izolace v cele brněnské káznice na Cejlu a následně roky lopotné práce v nelidských podmínkách jáchymovských uranových dolů. Jedinou útěchou mu v té době mohlo být vědomí, že se mu během výslechů podařilo utajit účast své přítelkyně, kterou by v opačném případě čekal obdobně tvrdý trest. Pobyt v těžkém žaláři se tak brzy začal vážně podepisovat na jeho psychickém i fyzickém zdraví. Oldřich Klobas, člen odbojové skupiny SODAN, vzpomínal, že se s Dvořáčkem setkal nejprve na Cejlu a o dva roky později i v pracovním táboře Rovnost: „Tam již se mohl alespoň částečně věnovat po práci malování, přesněji řečeno kresbě. Vytvářel drobné kolorované obrázky, návrhy na ilustrace. Mám z té doby malou pérovku nazvanou Oněgin píše Taťáně.“ Už předtím si ale všiml, že malíř je „povahy vážnější než většina z nás“.
Život s cejchem
Když se Dvořáček na konci roku 1958 konečně dočkal propuštění, stal se občanem druhé kategorie. Neměl možnost se vrátit ke studiím ani k dřívějšímu způsobu života. Úlevu však nalezl v tvůrčí činnosti; umění se pro něj stalo prostředkem, jak překonat trauma z věznění a zachovat si lidskou integritu. Navzdory cejchu politického vězně svou výtvarnou práci po návratu zintenzivnil. Přestože byl nucen pracovat jako pomocný dělník, jeho výtvarné nadání mu nakonec otevřelo cestu do národního podniku Grafia v Brně. Zde vytvořil bezpočet návrhů firemních katalogů, plakátů a užitých předmětů, v nichž uplatňoval své schopnosti.
Teprve postupné uvolňování politických poměrů mu umožnilo vystoupit ze stínu. Stal se členem Svazu českých výtvarných umělců a spoluzakladatelem Sdružení Q Brno. V lednu a únoru 1972 představil svá díla veřejnosti na samostatné výstavě v brněnské Galerii Jaroslava Krále.
Básník a dramatik Ludvík Kundera ve Dvořáčkově díle rozpoznal schopnost transponovat vnitřní neklid do svébytného řádu. Později o jeho tvorbě napsal: „Ve věku mnohonásobně rozštěpovaném, rozervávaném, schizoidním – jsou tyto obrazy oázami, ostrůvky poklidného vážení hodnot, shluknutím malých radostí, hrou barev, jejich kolotání přitahuje i vtahuje.“ Zdá se, že alespoň během chvil u malířského plátna se Dvořáčkovi dařilo před stíny minulosti unikat. Vězeňská zkušenost mu však fatálně poničila i tělo, několik let po propuštění mu byla diagnostikována rakovina kůže, pravděpodobně v důsledku nezdravého prostředí uranových dolů. Dne 16. ledna 1988, ve věku osmapadesáti let, Zdeněk Dvořáček zemřel. •
Autor je historik umění.