Ani stéblo!
Svanetské středověké památky pod náporem
Osmdesátiletý muž opatrně stoupá po rozbahněné lesní pěšině do prudkého kopce. Kameny po dešti kloužou, někde se člověk musí přidržet větve. Po téhle trase chodí stařec tam a zpět každý den. Jeho rodina po staletí opatruje klíče od středověkého pravoslavného chrámu a předává si je z otce na syna.
Zhruba po půl hodině je kostel Lagurka na dosah. Výhled z vrcholu kopce, na němž nevelká podélná stavba kostela stojí, je dechberoucí. Horské svahy jsou tady ve Svaneti, severozápadní části Gruzie, pokryty hustými listnatými lesy, které teď v polovině září začínají zlátnout. „Okolní lesy jsou posvátné. Stromy, jejich větve ani listí, nesmí být znesvěceny neopatrným zacházením lidských rukou. Nesmí se trhat ani stébla trávy,“ dozvídáme se. Před vstupem do kostela pak klíčník odříká krátkou modlitbu a zapálí svíčku, kterou nalepí na zeď kousek ode dveří (ta je díky tomuto rituálu už notně zčernalá). Teprve poté můžeme vejít. Interiér kostela září. Těsná místnost je pokladnicí posvátných obrazů ze zlata a stříbra, oku cizince je však dovoleno na nich spočinout jen na pár minut. Klíčník trochu nervózně přešlapuje v rohu blízko dveří, dokud skupině nenaznačí, že je načase odejít. Starobylé ikony úzkostlivě chrání. A patrně dobře ví proč.
V roce 2013 prořízla svahy svanských hor asfaltová silnice. Dosud izolovaný horský region, oddělující jako mohutná neprostupná hradba jižní Kavkaz a současnou Ruskou federaci, tak byl zpřístupněn pozemní motorové dopravě a spolu s ní i výdobytkům západní civilizace. Mestia, hlavní město Svaneti, za posledních deset let zažila neřízený růst. Na okolních kopcích vyrostla lyžařská střediska. Centrum města prošpikovaly restaurace, hotely a mezinárodní obchodní řetězce, jež mají obsloužit stále narůstající příliv zahraničních turistů mířících za zimními sporty i vysokohorskou turistikou.
Síť asfaltových silnic, která každý rok prorůstá do stále odlehlejších vesnic regionu Svaneti, měla být jedním z nástrojů bývalého gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho k otevírání přírodního i kulturního dědictví země západnímu turismu, což mělo Gruzii posunout vstříc členství v EU a NATO. Cílem bylo nejen transformovat zemi v neoliberální tržní ekonomiku, ale také propojit gruzínský průmysl s evropským a vytvořit tak ze země hospodářský uzel spojující Západ a Východ. Jakkoli se tato myšlenka zdá být součástí progresivistické vize jednoho z postsovětských prezidentů, v oficiální vládní rétorice měla navázat na předmoderní minulost regionu: Saakašvili se prezentoval jako pokračovatel tradice Hedvábné stezky, středověké obchodní sítě mezi Asií a Evropou. Na počátku 21. století ji chtěl obnovit ve formě ropné, plynárenské a dopravní infrastruktury, která ekonomicky sváže Gruzii se západními demokraciemi.
Rozvoj cestovního ruchu v regionu Svaneti v tomto procesu sehrál zásadní roli. V Saakašviliho mezinárodní politice měl manifestovat politickou stabilitu země, jejíž mezinárodní obraz byl po osetské krizi v letech 2006 až 2008 a s ní spojených vnitropolitických otřesech silně poškozen. Svérázná Svaneti kromě panenské přírody a sněhu, který tu vydrží po většinu roku, láká i na své kulturní dědictví. Na kamenné středověké věže, které dobře vypadají na fotkách, či malé nenápadné kostelíky ztracené v kopcích. Stala se tedy ideálním cílem pro turistický byznys plán.
Proto dnes Mestii kromě zmíněné silnice spojuje s gruzínským vnitrozemím i nová budova letiště Královny Tamar, projektovaná německým architektem Jurgenem Mayerem, jehož výrazné stavby za Saakašviliho mandátu programově vyrostly na místech, kde chtěl prezident demonstrovat nové ekonomické směřování země. Europeizace gruzínského průmyslu a hospodářství je tak doprovázena jednotnou vizuální reprezentací: pomocí architektury, která je vsazována do prostorů, kam esteticky vůbec nezapadá.
I skleněná věž letištní budovy působí v krajině jako mimozemský objekt. Z okolních kopců k ní shlížejí svanské věže, které sice nepřekonává výškou, ale dominuje jim svou agresivní jinakostí. Zatímco ona je symbolem nového kapitálu hromaděného v rukou vlastníků hotelů a lyžařských středisek, středověké věže zastupují svět, jehož živá podstata se pomalu, ale jistě rozpadá. Saakašviliho proevropskou orientaci je v kontextu událostí posledních desetiletí jen stěží možné kritizovat, je však naprosto zásadní upozorňovat na křehkost jedinečného kulturně-společenského ekosystému svanského regionu, jenž je necitlivými kroky této politiky zásadně ohrožován.
Narušení původního krajinného rázu však není jediným problémem, který tento způsob europeizace regionu Svaneti přinesl. Památky samotné se vlivem turistického ruchu dostávají do ambivalentní situace. Z pohledu ochrany kulturního dědictví jsou státem naprosto ignorovány – a to navzdory zařazení některých lokalit na seznam UNESCO. Zato čelí nekontrolovanému zájmu fotoaparátů nejen turistů, ale i vědců studujících unikátně zakonzervované interiéry středověkých svanských staveb. I tyto ušlechtilé záměry však ve výsledku vedou k objektifikaci posvátna, které je ve Svaneti stále živé. Je totiž třeba mít na paměti, že zatímco v Evropě se výsledkem sekularizace ze sakrálních památek částečně staly objekty muzeálního charakteru, v izolované Svaneti je posvátno do jisté míry stále integrální součástí běžného života, a kostely proto nejsou chápány jako památky, které je možné si prohlížet a fotit, nýbrž jako prostory, které zprostředkovávají věřícímu kontakt se sakrální dimenzí.
V tomto smyslu je Svaneti jedinečnou výzvou k zamyšlení nad tím, jak se vztahovat k dědictví, které je stále součástí živého ekosystému. Jak studovat svanské památky, aniž bychom je umrtvili muzealizačním procesem? Jak jezdit do regionu jako turisté, aniž bychom ho tím proměnili v „Disneyland“? Dědictví Svaneti je křehké jako plátky zlata nalepené na dřevě. Je třeba k němu přistupovat pomalu, opatrně a s respektem. Strávit zde co nejvíce času. Navázat vztahy. Neutrhnout ani stéblo trávy. •
Autorka je studentka dějin umění.