Úsilí mé vyšlo nazmar a bída má po léta trvá
Stesky byzantského intelektuála
„Mé dítě, všechnu svou péči svěř studiu, zasvěť se knihám, moudrost si oblíbit musíš, učit se ovládat slova. To tě učiní dobrým i šťastným v pozemském světě, bohatství získáš a přátelé prospěch z tebe mít budou.“
Takto údajně nabádal jeden starostlivý otec svého malého synka někdy v prvním desetiletí 12. století uvnitř bzučícího úlu největšího města tehdejší Evropy, Konstantinopole. Alespoň podle jedné z literárních památek, z nichž se dozvídáme, jak bylo v dávných dobách vnímáno vzdělání. Tento konkrétní otec tak ovšem učinil až poté, co důkladně zvážil jiné kariérní možnosti své ratolesti:
Vojenský úbor je pro muže chloubou, to nemohu popřít. Tvé paže, Theodore, však pro válku příliš jsou slabé, ty štít by unesly stěží. Tvé ruce sotva by zvládly potřásat mečem. Těžko tvé holeně chrániče z bronzu by nesly, soupeři stěží bys čelil ve zbroji těžké. Nezdá se ani, že mohl bys uspět co švec nebo tkadlec, i coby kovotepec bys dělal mi jedině hanbu.
Poslušný Theo ctil otcovu moudrost a dobrosrdečné radě se nevzpíral:
Tehdy jsem s učením začal, pak všechen čas studiem trávil, po celé dny a noci nad knihami únavou klesal, rychlý jak vítr jsem ovládal rozum i celou svou duši. Mluvnice široké moře, jež bez hranic, bez konce zdá se, nejprve zdárně jsem přeplul – vždyť vanul mi příznivý vítr. Nato pak úžinou řečnictví též jsem se propletl šťastně, dostal se bezpečně ven, byť rozličné proudy v ní táhnou, vody v ní sem a tam plynou a stále se dokola točí. Oceán filozofie mě potom, poutníka, přijal, oceán zabírá plochu větší než určena souši, tento však vodami svými zemi zaplavil celou, nadto i celé nebe a všechno ostatní také pojímá, všemu řád dává – jak úchvatné zkoumat ten zázrak!
Theovi muselo být něco mezi šesti a deseti lety, když nastoupil na první stupeň byzantské školy, kde ho učitel (grammatistés) naučil číst a psát. Na dalším stupni jej převzal do péče grammatikos. U něj chlapec studoval klasickou literaturu včetně vybraných pasáží z Homérových básní a některých starořeckých tragédií a učenou psanou řečtinu, která se v dané době již výrazně lišila od řečtiny mluvené. Kolem patnáctého roku, možná dříve, protože náš Theo byl dítě skutečně nadané, přešel k rétorovi. Ten žáky učil vyjadřovat se jasně, elegantně a přesvědčivě, opět podle klasických vzorů. Nadstavbovou čtvrtou fází pak bylo vzdělání filozofické, založené na četbě a výkladu Platóna či Aristotela. To je ten zázrak prozření, nad nímž se Theo-básník na konci výše citovaného úryvku a pak ještě v několika následujících verších rozplývá.
Že byl Theo žákem vskutku excelentním, dokládají uvedené ladně plynoucí hexametry, jež byly sepsané v nefalšované (aspoň podle byzantských měřítek) homérské řečtině a které vznikly přibližně třicet let potom, co se chlapec pod vlivem otcovských rad dal na studia. Báseň věnoval samotné Anně Komneně (1083–1148), dceři jednoho z nejvýznamnějších byzantských císařů Alexia, která se sama pyšnila vynikajícím vzděláním a je jedinou známou byzantskou autorkou historiografického díla. Do češtiny ho pod názvem Paměti byzantské princezny přeložila v roce 1996 Růžena Dostálová.
Vraťme se ale k Theodorově básni. O kousek níže v ní totiž dochází k zásadnímu zvratu. Asi čtyřicetiletý básník zklamaně konstatuje, že otcova rada byla špatná a jeho nezměrné úsilí vyšlo nazmar:
Klamnými, lživými slovy mě otec můj spletl a zmámil, netušil nebo mi tajil, že rozumný jinam by vyplul. Bylo by k užitku, paní, kdybych se řemeslu učil, zručnost a znalosti získal, jež pro život dobře se hodí. […]
Bylo by krásné být pastýřem stáda úhledných ovcí, či kypré kravičky den co den dojit – pak i já sám bych mohl se opít mlékem a nasytit chutného masa. Jaký však zisk mi nakonec veškeré studium nese? Jaký as prospěch mi vzdělání dává, vím-li, že aithér pátý je element nebo že po cestě bez konce slunce obíhá neúnavně a cesta ta věčně se stáčí, že země pevně stojí bez hnutí ve středu všeho?
Inu, žádný, neboť, jak běduje ještě o několik veršů níže, „úsilí mé vyšlo nazmar a bída má po léta trvá“. Báseň uzavírá explicitní žádostí o odměnu:
Už se dál nemohu živit plody naděje marné, od smrti dělí mě krůček, stojím už na prahu Hádu. Buď řekni, že moje báseň odměny jakés je hodna, nebo mě napospas supům a psicím divokým zanech. Vždyť svého života kormidlo tobě jsem do rukou vložil.
Autor této básně, Theodoros Prodromos (cca 1100–1165/70), jeden z nejvzdělanějších a nejplodnějších byzantských autorů 12. století, byl s největší pravděpodobností učitelem a zcela jistě profesionálním spisovatelem. Dochovala se od něj díla různých žánrů, od oslavných básní přes didaktickou poezii a milostný román až po satirické dialogy, nezřídka psaná na zakázku a za peníze. Že by opravdu v některých životních obdobích stál na pokraji smrti hladem, jak v básni pro Annu Komnenu píše, není příliš pravděpodobné. Literární postavu a autora (byť zdánlivě autobiografického díla) zkrátka nelze ztotožňovat, což platí obecně, středověkou tvorbu nevyjímaje.
Stížností na nuzný život učence najdeme v Prodromových dochovaných textech řadu. Některé z básní, které nouzi intelektuálů tematizují, jsou složeny vzletným stylem jako ta výše citovaná, jiné jsou naopak napsány jazykem inspirovaným hovorovou řečtinou, který se v byzantské literatuře objevuje až kolem poloviny 12. století, přičemž právě Prodromos je v tomto směru jedním z průkopníků. A téma hladovějícího intelektuála se vyskytuje i u jiných autorů té doby, jako třeba v dialogické básni Michaela Haplucheira Dramation, v níž se rozhoří spor o přízeň Štěstěny mezi Učencem a Sedlákem. Učenec Štěstěnu obviňuje, že straní Sedlákovi, a takto jí spílá:
Stařeno nesvatá, prastará špindíro, všech lidí smrtelných společná záhubo, rodičko všeho zla, odvěká špatnosti! Lžeš! Jistě, toužil jsem po umu řečnickém, ale ne po hrubém, ošklivém oděvu, tím míň po prázdnotě hrnců a talířů, kvůli níž musím žrát zelené lupení jak kanec kosmatý v hluboké houštině.
Díla Prodroma a Haplucheira, podobně jako roztroušené povzdechy na podobné téma u dalších soudobých autorů, třeba u Ioanna Tzetza (cca 1110–1180), nám poodhalují fenomén, který se v řecké společnosti objevil právě ve 12. století. Už od doby pozdní antiky, kdy se východní část Římské říše proměnila v křesťanské impérium s řečtinou jako úředním jazykem – dnes máme ve zvyku nazývat ho Byzantskou říší –, se v tomto prostředí vzdělání těšilo vysoké prestiži. O vzdělání svých dětí (ovšemže zejména synů) pečovaly samozřejmě především nejvyšší vrstvy společnosti, nicméně umožňovalo také určitou sociální mobilitu, tedy i chlapec z nepříliš dobře situované rodiny se mohl díky dobrému vzdělání dostat například k lukrativnímu úřednickému postu. Literární činnosti se ovšem po mnoho staletí věnovali téměř výhradně příslušníci nejvyšší společenské vrstvy a také mniši. Až právě ve 12. století se v byzantské společnosti objevuje skupina profesionálních spisovatelů, kteří si psaním vydělávají na živobytí. Shodou okolností se podobná sociální vrstva zformovala ve stejné době také v západní Evropě – jejími představiteli byli slavní vagantští básníci Archipoeta a Hugo Primas z Orléansu. I v jejich tvorbě se objevují žebravé básně obsahující stížnosti na hlad, zimu a nemoci.
Přes nastíněné paralely napříč středověkou Evropou nemůžeme tyto stesky a priori považovat za důkaz neúcty tehdejší společnosti ke vzdělání a nouze intelektuálů. Existence profesionálních literátů byla založena na přízni jiných (výše postavených) lidí, a proto šlo o živobytí značně nestabilní. Tak jako dnešní vědci s větším či menším nadšením popouštějí uzdu své literární fantazii při sepisování grantových přihlášek, ve vrcholném středověku byly stížnosti na hlad, nemoci, zimu či nedostatek ošacení jedním ze standardizovaných způsobů, jimiž autoři vyjadřovali nejistotu své materiální, umělecké a vůbec lidské existence. •
Autorka je literární historička.
Celou báseň Theodora Prodroma, stejně jako další básně ze stejné doby s podobnou tematikou, si můžete přečíst v knize K čertu ať táhne studium. Výbor z byzantské žebravé poezie. Překlad Markéta Kulhánková. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2011.
Překlad Dramatia Michaela Haplucheira a další dva byzantské pseudodramatické texty jsou obsaženy v knize Ať múzy promluví. Tři byzantská kvazidramata. Překlad Alena Sarkissian, Karolína Kvitová a Matouš Jaluška. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2012.