Práce na obrazu Čech
Politické strategie Jiřího z Poděbrad
V čele poselstva, které v chladných dnech po svátku sv. Kateřiny léta Páně 1465 opouštělo Prahu, stál pan Lev z Rožmitálu. Jméno krále zvířat nenosil náhodou, patřil k nejmocnějším pánům v českém království, a svou sestru dokonce provdal za českého krále Jiřího z Poděbrad. Právě v jeho službách vyrážel na cestu, která jej po řadě zastávek v předních říšských městech dovedla 22. ledna následujícího roku před bruselské hradby.
Za nimi čekala na českou delegaci četná překvapení. Prohlídka radnice s rozsáhlou obrazárnou, ve které se nacházely mistrovské kusy flanderského malířství, notně zapůsobila na návštěvníky uvyklé střízlivější výzdobě městských i šlechtických interiérů, a co teprve výhled, který se jim naskytl po výstupu na radniční věž, jejíž ochoz se vznášel ve vzduchu vysoko nad Bruselem a rovinatou brabantskou krajinou. V nepravidelném oválu město obkružoval prstenec hradeb, uvnitř se klikatily početné ulice lemované výstavnými domy, které jako by se předháněly ve snaze přiblížit se výstavností a výškou četným věžím vypínajícím se nad jejich střechami. Jejich snahu odkazovaly do řádných mezí zvonice kostelů a vznosné palácové budovy vévodského hradu v jihovýchodní části města. Tam byl pan Lev s nejbližšími průvodci vpuštěn k audienci u burgundského vévody Filipa Dobrého teprve týden po svém příjezdu.
Pokud byli ohromeni nádherou a výstavností města, při vstupu do palácových komnat takřka ztratili řeč. Burgundský dvůr, ač nebyl dvorem královským, ale „pouze“ vévodským, představoval základní hlas v polyfonii dvorské kultury pozdního středověku. Zdi rozlehlých a prosvětlených místností pokrývaly tapisérie z proslulých dílen v Tournai, Arrasu, Lille či samotného Bruselu s rozličnými světskými výjevy, dveře strážily desítky ozbrojenců v livrejích se znaky a devizami vévodského rodu, vybrané pokrmy a nápoje se podávaly vzácným hostům na jemně dekorovaném stolním náčiní z dílen bruselských zlatníků a konvářů. Uvedení poslů před vévodský stolec předvedlo rafinovanosti dvorského ceremoniálu, nezbytný turnaj a zápasnické hry daly příležitost vyniknout před početnými diváky těm nejobratnějším a nejsilnějším soupeřům z obou stran, noční cesty městskými ulicemi se odehrávaly bez obav ze tmy, neboť cesta k hradu byla lemována nepřetržitou řadou světel. Na závěr pobytu stanul pan Lev před vyloženým bohatstvím vévodské klenotnice s výzvou, aby si vybral kterýkoli ze šperků či rouch zdobených perlami a výšivkami. Ač byli čeští návštěvníci konfrontováni s nejvyspělejší úrovní evropské dvorské kultury, obstáli a odjížděli z Bruselu s ujištěním o přátelských citech, které k nim vévoda a jeho dvořané a přátelé chovají. Proč to bylo důležité? Protože přicházeli ze země husitských kacířů a i jejich král byl exkomunikovaný kacíř.
V zaujetí Jiřím z Poděbrad jako prvním „národním“ králem snadno zanikají evropské souřadnice jeho politického působení. Uvážíme-li, že pocházel z rodu, který nepatřil k nejpřednějším mezi panskými vývody a až do sklonku husitských válek se pohyboval takřka bezvýhradně na domácím kolbišti, je Jiřího schopnost obsáhnout rozsáhlé pole evropské politiky a vnést do ní trajektorii vlastních zájmů bezesporu obdivuhodná. Vrozený talent formovaly dramatické poměry v Českém království právě v letech, kdy si dospívající muž hledá vzory i kriticky pozoruje nedostatky otcovské generace. Neustále opakovaná údajná účast Jiřího v bitvě u Lipan je pochybnou marginálií dějin, podstatnější jsou kroky, jimž ho na politickém parketu učil jeho starší přítel Hynce Ptáček z Pirkštejna. Smrt nechtěného, ale legitimního krále Albrechta Habsburského v roce 1439 otevřela stavidla, ze kterých se vyvalily proudy protichůdných zájmů. Nelze je převést na jednoduchý střet katolické a kališnické strany. Léta bez otěží třímaných pevnou královskou rukou dala vyrůst moci četných lokálních pánů, k nimž se během husitských válek připojila i města prosazující své oprávněné zájmy. Zrod stavovské společnosti provázely četné porodní bolesti chaosu a nepokojů v zemi.
„Neustále opakovaná údajná účast Jiřího v bitvě u Lipan je pochybnou marginálií dějin, podstatnější jsou kroky, jimž ho na politickém parketu učil jeho starší přítel Hynce Ptáček z Pirkštejna.“
Jiří brzy pochopil, že domácí politika se nedělá jen v Čechách. Za obratnost, s jakou se pod záminkou tažení proti saskému vévodovi zmocnil koncem léta roku 1448 Prahy, by jej pochválil i Niccolò Machiavelli. Správný vladař skrývá své úmysly i před nejbližším okolím a pak rychle udeří na místě, kde to nikdo nečeká. Za hranice země jej vedla také jednání o budoucím králi, během nichž měl možnost zvažovat své vlastní naděje na svatováclavskou korunu. A protože Fortuna přeje těm, kdo ji ovládají pevnou rukou, stačilo deset let a koruna českých králů spočinu‑ la po předčasné smrti Ladislava Pohrobka na Jiřího hlavě. Cestu k ní lemovala obezřetnost při postupném rozšiřování moci, mnohé klamy, porušené sliby, ale i víra ve vlastní schopnosti a osobní charisma nového krále, jehož osoba se zdála být zárukou budoucího míru.
Snadnější je korunu na pomazanou hlavu vsadit než ji tam udržet. Pokud se „husitský král“, jak jej s národoveckou hrdostí označil Alois Jirásek, pohyboval dosud převážně v prostoru Českého království, nezbývalo mu nyní než rozehrát partii na evropské šachovnici. Bez váhání porušil smlouvy se svým zetěm, taktéž z domácího rodu vzešlým uherským králem Matyášem Korvínem, aby si připoutal mocnějšího spojence, římského císaře Friedricha III. To se mu později vymstilo, ale těžko předvídat budoucí kroky ve zvířených dobách. Jeho hlavní protivník však v ten čas i po časy další sídlil za alpskými hřebeny, ve věčném městě. Papežská kurie se nikdy natrvalo nesmířila s mírem s husitskými Čechami, a to ani v dobách, kdy na papežský stolec usedali někdejší představitelé basilejského koncilu, který vyjednal smírnou dohodu s husity v podobě basilejských kompaktát. Křehký svorník míru a nevraživé tolerance mezi kališníky a katolíky se rozpadl v roce 1462, když někdejší humanista, diplomat a autor řady rozverných textů Enea Silvio Piccolomini, nyní ale papež Pius II. kompaktáta zrušil.
Z řad domácí opozice pak zaznělo pár nesmělých hlasů proti kališnickému králi obojího lidu, Jiří je ale rychle potlačil a obratně přenesl těžiště dění na evropskou půdu. Pomáhali mu v tom rádci, kterými se obklopoval, ne z řad domácí šlechty, ale ze vzdělaných humanistických kruhů. Hlavní úloha v těchto letech připadla Antoniu Marinimu z Grenoblu, muži, který zanechal otisk svých schopností v Benátkách, v rakouských zemích, a nakonec i v Čechách. Nebyl první, kdo se pokusil ve vztahu k papežské kurii o překvapivé přeskupení mocenských poměrů. O století a půl dříve sepisoval jiný vzdělaný autor ve službách římského krále Ludvíka Bavora, Marsilius z Padovy, spis Defensor pacis (Obránce míru), kterým chtěl postavit hranice rozpínající se teokratické moci papežství a za vrcholný orgán správy církve prohlásil koncil, shromáždění světských vladařů, neboť moc je pouze světská. Evropou dvanáctého a třináctého století vítězně táhl znovuobjevený aristotelismus a zanechával za sebou trosky platónsko-augustinovského pojetí moci. Obránce míru je jedním z vrcholů aristotelské politické filosofie, jež přinášela řadu moderních myšlenek, a nelze vyloučit, že Marini jej znal. V souladu s hlavním vyzněním Obránce míru připravil návrh aliance evropských panovníků, který zcela opomíjel jakoukoli světskou moc, jež by papežství v novém evropském uspořádání náležela.
Mírový návrh z let 1462–1464 se sice zaklínal obranou křesťanské víry a tureckým nebezpečím, jeho obsah byl však ryze sekulární. Panovníci, kteří by alianci uzavřeli (v prvé řadě se počítalo s francouzským králem, římským králem a říšskými knížaty a benátským dóžetem, dveře však byly dokořán otevřeny pro další vládce), měli kolektivně vystupovat proti rušitelům míru, společně se zavázat k obraně Evropy, koordinovat fiskální politiku ve výběru peněz na vojsko a v případě vzájemných sporů přenést nesváry před jimi ustanovený soud. Fórem jednání měl být sbor vyslanců z jednotlivých zemí, pro nějž byla symbolicky a se zřetelným ostnem vůči papežské kurii zvolena na první pětiletí Basilej, kde ještě žili pamětníci zasedání slavného koncilu, jenž se chtěl podílet na správě církve, a ukrátit tak papežskou moc, na další pětiletá období se měl přesunout do vybraného města ve Francii, poté v Itálii atd. Marini vynaložil nesmírné diplomatické úsilí, avšak jako řada jiných nadějných plánů i tento ztroskotal na osobních ambicích vládců a neochotě vzdát se jakéhokoli kousku vlastní moci ve společný prospěch.
Jiří ale pochopil, že veřejné mínění a obraz českých zemí v Evropě jsou neméně podstatné, a takřka obratem vypravil další poselstva. Jejich úkolem nebylo budovat alianční svazky, nýbrž obraz Čech jako pevné součásti evropského křesťanstva. Jedním byla výprava Zdeňka Lva z Rožmitálu, s níž jsme se setkali úvodem a která s úspěchem procestovala v letech 1465–1467 téměř všemi evropskými zeměmi. Tímto „měkkým“ způsobem tak Jiří zdárně otupoval případné touhy evropských vládců připojit se ke křížové výpravě proti papežem kaceřovaným Čechám. Nakonec se znamení kříže ujal jen jediný: někdejší Jiřího zeť Matyáš Korvín…
„Jiří ale pochopil, že veřejné mínění a obraz českých zemí v Evropě jsou neméně podstatné, a takřka obratem vypravil další poselstva.“
Alianční mírový projekt Jiřího z Poděbrad byl v podmínkách druhé poloviny patnáctého století v podstatě od počátku odsouzen k neúspěchu. Někdy je ale důležité pustit se i do podniků jevících se jako beznadějné. Tehdy i dnes. •
Autor je historik.