Budiž na moři země silná a široká!
Voda ve slovanských vyprávěních o stvoření světa
Slovanské „mytologické“ příběhy o stvoření světa známe výlučně díky pozdějšímu, modernímu folkloru. To s sebou samozřejmě nese nemálo potíží, chceme-li se dozvědět něco o dávných představách o vzniku světa, protože lidová vyprávění a zlidovělé apokryfy jistě nelze považovat za doklady archaických mytologií.
Slouží ovšem bezesporu jako doklady alternativních světonázorových pojetí v rámci novověkého lidového křesťanství – a to zejména u jižních a východních Slovanů. Pro některé tyto folklorní příběhy sice máme paralely již ve středověkých apokryfních textech, odkud se pak zřejmě dostaly do širšího povědomí, většinou však mluvíme o významové rovině, která je spojena až s novověkem.
V dochovaných variantách takové kosmogonie – vyprávění o stvoření světa – lze nalézt řadu styčných prvků, které mohou naznačovat myšlenkovou provázanost. Jedním z nich je vodní živel. Ten je ve slovanských kosmogonických pověstech ukázkově paradoxní: na jedné straně se jedná o metaforu prapůvodní nicoty, beztvaré a bezbřehé, na druhé straně je zásobárnou životadárné síly.
Moře, bůh a kachna
Příkladem první možnosti jsou lidová podání o vylovení země z praoceánu, na němž se podílí dvě protikladné božské bytosti. Toto vyprávění je doloženo v apokryfech zaznamenaných písemně od 16. století a v ústně-folklorních záznamech folkloristů a etnografů z 19. a 20. století. Známe přes dvě stovky takových textů. V nich vždy dvě antitetické bytosti – jedna aktivní („ďábel“) a druhá pasivní („bůh“) – v součinnosti tvoří svět. Jde o klasickou variantu vyprávění, kterému komparatisté říkají Earth-Diver myth („mýtus o vylovení země z oceánu“) a který v různých podobách známe z mytologických tradic celé Eurasie.
Jedním z nejstarších záznamů pověsti je vyprávění O Tiberiadském moři, jehož nejranější rukopisná redakce spadá do 17. století:
„Když nebylo nebe ani země, tehdy bylo [pouze] jedno Tiberiadské moře; bylo bezbřehé. A sestoupil Pán vzduchem na moře Tiberiadské a spatřil, že na moři plave kachna — a ta kachna byl Satan, vyrostl z mořské pěny. […] A pravil Pán: ,Satane! Ponoř se do moře a vynes mi zemi a křemen.‘ Satan uposlechl Pána a ponořil se do moře a vynesl zemi a křemen. I vzal Pán zemi a písek, rozesel [je] po moři Tiberiadském a řekl: ,Budiž na moři země silná a široká!‘“
Bůh podle tohoto podání chce zemi stvořit, ale práci za něj vykonává Satan. To je častý rys folklorních variant těchto příběhů – Bůh je v nich víceméně pasivní, nečinný, obvykle během tvoření světa spí a polehává, zatímco aktivní prvek představuje druhá postava, v christianizované podobě už vykládaná jako boží protivník.
Dualistická dramaturgie se vyskytuje i v asijských variantách mýtu, kde ke stvoření světa dochází za pomoci dvou potápějících se ptáků, kteří však nemusí být černobíle rámováni.
Ptačí motiv ve slovanské verzi mýtu – Satan jako kachna hohol – najdeme i v pozdějším folkloru. Uvést můžeme například ukrajinskou vánoční koledu, kterou přeložil Karel Jaromír Erben v roce 1866:
„Když ještě nebylo z počátku světa, / tehdy nebylo nebe ani země, / ale jen bylo modravé moře / a prostřed moře byly dva doubky. / Sedli a padli na ně dva holoubky, / počali sobě radu raditi, / radu raditi a vrkotati: / Kterakpak máme svět osnovati? / Aj, spustíme se na dno moře, / vyneseme si drobného písku, / drobného písku, zlatých kaménků. / Ten drobný písek posejeme my, / zlaté kaménky podujeme my: / Z drobného písku bude zemička, / černá zemička, zelená travička; / ze zlatých kaménků světlé slunéčko, / světlé slunéčko, jasný měsíček, / jasný měsíček, drobné hvězdičky.“
Je zjevné, že voda – modravé „Tiberiadské“ moře – je zde primordiálním rezervoárem možností. V jejích hlubinách se skrývá „materiál světa“, který stačí přinést na světlo, rozprostřít a nechat ztuhnout do obyvatelných tvarů. Voda je univerzální „pralátka“ v leckteré mytologii a ponor do ní jen znázorňuje, že svět nevzniká bez rizika, bez zadání si s tmou a hlubinami. Možná právě proto se do tohoto riskantního úkonu pouští právě aktivní bytost, kterou pak apokryfy a folklor nazývají „Satanem“.
Religionista Mircea Eliade na základě průřezu kosmogonickými mýty napříč světem usuzoval, že původní variantou mohl být příběh, v němž se potápěl sám „světlý“ bůh, popřípadě že pověřil nějaké zvíře či služebníka. Dle Eliadeho je dualismus až pozdějším vkladem, po jeho zapojení do příběhu se objevuje snaha přidat moralizační prvek a z božského služebníka se stává protivník. Kromě vyprávění o stvoření světa jde tedy též o dualistické vysvětlování původu zla ve světě – o pokus o vyvinění boha z existence zla.
Voda je tak v příbězích zároveň rámcem, jímž lze etiologicky vysvětlit přítomnost zla a nedokonalosti ve stvoření: Satan se při kosmologickém ponoru učí, jak se tvoří – a snaží se kousek tvůrčí moci si přivlastnit. Typickým detailem ve slovanských verzích je, že si Satan schová jedno zrnko písku do úst, to mu při následném božím stvořitelském aktu kyne v puse a on pak musí plivat po nově stvořené zemi, čímž vznikají „hory, mokřady a pouště“ – tedy místa necivilizovaná, nezkrocená, k životu nevhodná. Voda a vlhko tu náhle dostávají i temnější odstín: z mokřadů se stávají stopy narušeného řádu, jakési kosmogonické defekty.
Kohout snesl vejce
Vedle stvoření světa z praoceánu stojí ve slovanské tradici vyprávění, podle něhož svět vznikl tím, že obrovský kosmický kohout snesl vejce. Z něj vyteklo několik řek a ty zúrodnily pustou zemi. Voda zde už nevystupuje jako pralátka, ale jako životadárná a také očistná síla.
Navzdory marné snaze některých badatelů nalézt tento mýtus ve východoslovanském folkloru je kosmogonická pověst tohoto typu explicitně známa pouze ze Slovinska. Údajně byla zaznamenána v tamním folkloru v 19. století, nicméně v dosti pochybné podobě. Slovinský folklorista Janez Trdina (1830–1905) ji totiž prý ve druhé polovině 19. století převyprávěl svým studentům – a ti ji podle jeho podání zapsali. Rozhodně tedy nejde o autentický etnografický záznam ústní lidové slovesnosti, ale o umělý výtvor, hned nadvakrát vylouhovaný v akademické mysli; snad obsahuje nějaké prvky lidové tradice, ale vzhledem ke způsobu dochování stojí všechny takové úvahy jaksi… na vodě.
V zásadě však jde o zajímavou pověst o potopě. Země je na začátku tohoto příběhu již stvořena. Je ale pustá a skalnatá, a tak na ni bezejmenný Bůh sešle svého kohouta, aby snesl vejce (!). Z vejce pak začne prýštit sedm řek, které se rozlévají po zemi a zúrodňují ji.
V chráněném, zeleném ráji začnou žít lidé; nejprve jsou šťastní, ale později je jim regulovaný rajský stav málo. Nechají ze světa zmizet kohouta hlídajícího morální řád. Propadají zhýralostem, nemocem a nepravostem, a jsou dokonce tak líní, že nechtějí ani sbírat chléb, který sám od sebe roste na stromech. Když se jim zachce více vody, zpupně se vydají rozbít světové vejce, z nějž vytéká sedm kosmických řek. Vejce praskne a celý zemský ráj spláchne katastrofická potopa.
Voda tak je nejen životadárnou, ale i civilizační silou: bez ní je země sice stvořená, ale neobyvatelná. Zároveň je i silou očistnou, jelikož morální provinění první generace lidí je třeba smýt potopou. Vidíme zde tedy znovu ambivalentní roli vody: dokud teče v mezích a kontrolovaně, je podmínkou života, když se však stavidla této moci otevřou příliš, dokáže ničit a „resetovat“ celý svět. Tento kontrast mezi plodností a zkázou je ostatně v mytologiích velice častý.
Krev kosmické prabytosti
Třetí okruh vyprávění, který ze slovanského prostředí známe, posouvá metaforu vod jako životadárných „žil světa“ do konkrétnějšího, téměř anatomického realismu – a v tomto světle též nahlíží i temnější aspekt vodního živlu. Východiskem jsou zde badatelům severoruské „duchovní písně“, tedy opět folklorně dochovaná epická poezie zapisovaná od 18. a 19. století, avšak nepochybně mající kořeny v dávnějším symbolickém myšlení o světě. Nejznámější z nich je duchovní píseň Golubinnaja kniga.
Svět se podle mnoha variant této písně skládá z částí těla kosmické prabytosti nazývané Adam či Kristus. Tento motiv je znám napříč indoevropským světem – v příběhu svět často vzniká z prvotní oběti a porcováním těla prabytosti se ustavují jeho části. Můžeme uvést příklad severského obra Ymiho nebo védské postavy jménem Puruša. Voda je pak často chápána jako tělní tekutina kosmu, stvořená z krve prabytosti: z krve Ymiho „jsou vlny vod“, jak říká eddická Píseň o Grímnim. Ačkoliv jednotlivé části těla prabytosti a z nich stvořených prvků kosmu si mezi jednotlivými tradicemi neodpovídají do detailu, některé shody jsou patrné: z dechu vzniká vítr, z očí slunce či hvězdy, z kostí skály.
Slovanská tradice tyto motivy vytěžila: v dochovaných dualistických kosmogonických podáních, jako třeba v apokryfu O Tiberiadském moři, dochází po stvoření souše i ke stvoření člověka: „A stvořil [Bůh] jeho tělo ze sedmi částí: ze země tělo, z kamení kosti, z moře krev, ze slunce oči, z oblak mysl, z větru dech, z ohně teplotu.“ Z usouvztažnění těchto příběhů vyvstává země jako kosmický převodník, médium ve smyslu „prostředníka“. Lidské tělo je líčeno jako mikrokosmos, který je obrazem makrokosmu. Navíc je tu ještě třetí, nejzazší úroveň těla obrovské prabytosti, z níž byl teprve makrokosmos stvořen. Prabytost a její tělo jsou zde v synekdochickém vztahu se zemí jako takovou. Země a její „tělo“ je kosmickým převodníkem mezi tělesným materiálem, pocházejícím od Boha (či jiné mytologické prabytosti), a mezi lidským tělem, pocházejícím zase ze Země.
Světové vody představují tedy vlastně zbytky prvotní vitality, která se do světa rozlila při jeho založení. Voda je zde životadárná doslova biologicky – je to krev prvotní bytosti, krev světa, jen převedená do konkrétní krajinné hydrologie. A zároveň je v tomto mýtu uschován tradiční ambivalentní motiv: aby mohla krev světa téct a podílet se na životě lidí, vyžádalo si to prvotní oběť. Kosmos jako úrodná krajinka s řekami, země mlékem a strdím oplývající, má v této perspektivě cenu rituální smrti.
Niterná ambivalence vody
Když čteme tři uvedené základní verze slovanských kosmogonií vedle sebe, vychází nám vcelku soudržná „vodní filozofie“ stvoření světa, která má několik základních stavebních kamenů, či spíše pramínků, z nichž se slévá její pomyslné řečiště: Voda je zde prvotní bezbřehostí. Před světem bylo moře, první tvůrčí čin je ponor do hlubin pro zemskou matérii. Voda je zde plodností a životem. Řeky, které ve slovinské pověsti zúrodňují pustou zemi, jsou civilizační nervový systém světa. Voda má ale i výrazně ambivalentní moc. Rozbití kosmického vejce nespustí příliv nekontrolovaného blaha, nýbrž potopu. Voda může tvořit i ničit, aniž by se její podstata nějak zvlášť proměnila. A tuto niternou ambivalenci nejspíš spatřujeme i v motivu vody jako tělní tekutiny kosmu: v pohledu, kdy je voda chápána jako krev obětované prabytosti, je vlastně stopou prvotního života, ale i první smrti ve světě.
Voda ve slovanských kosmogoniích není jen kulisou, ani prostým narativním prvkem. Je životadárná stejně jako je nebezpečná: svět vyživuje, ale umí ho snadno zničit. Je také prvotní matérií, teprve s ní mohou zacházet božští aktéři a v ní se odehraje první úkon stvoření: ponor a vynesení země, stvoření souše. Je základním rámcem, v němž se teprve může hledat a nacházet obyvatelnost a úrodnost světa. Voda je mírou života. •
Autor je religionista.