V bezpečí chaosu
O tvářích Káhiry
Pokud si myslíš, že máš čas, tak se pleteš. Káhira ti ho sní až do posledního drobku. Nediv se, že se vracíš pozdě domů. To už tak tady chodí.
Hledám cestu pryč ze spletitých uliček. Kouká na mě kočka. Když se k ní skloním, pošeptá mi do ucha, že je to můj poslední den v Káhiře, a já pláču. Tohle město se mi zarylo pod kůži. Nemůžu jen tak odejít.
Káhira je obrovská ‒ rozpíná se dál, než si člověk dokáže představit. Když jsem přilétala poprvé, byla už tma a já z okna letadla viděla jen mihotavý koberec světel. Město vibrovalo, tančilo, jako by nikdy neusínalo.
Ráno mě budí klasická káhirská symfonie ‒ troubení, vzdálené houkání, štěkot psů. Občas si říkám, že moje cesta sem byla stejně náhlá jako tohle probuzení: jedno rychlé rozhodnutí, e-mail ředitelce Českého centra, krátký pohovor a o půl roku později přímý let do jedné z největších světových metropolí.
Bydlím v Dokki, v Gíze, která má přibližně stejný počet obyvatel jako celá Česká republika. Prostory ambasády se nacházejí v brutalistní stavbě, která svou velikostí dominuje celé ulici a připomíná silné pouto, které si kdysi Československo a Egypt vytvořily. Ohraničená vysokou zdí a drátěným plotem mě domněle ochraňuje před tím, co se za nimi ozývá.
Ze svého pokoje vidím zavřenou botanickou zahradu, nekonečné věžáky i silnici, po níž se v kličkách a osmičkách proplétají auta, skútry a malé autobusy. Když je jasný den, na horizontu se objeví dvě pyramidy, jak vystřižené z papíru.
Někdy stačí narazit na správné lidi. Káhira by byla jiná, kdybych nepotkala Alekse. Naučil mě, že si můžu koupit cigaretu po jedné a rovnou si ji v obchodě připálit. Ukázal mi, jaké to je povídat si s taxikářem, prodavačem, vrátným; jak jemně odmítnout lidi; jak jezdit metrem, jak přecházet silnici. Vzal mě na večírky, domů na večeře s přáteli ‒ a já tak ochutnala, jaké to je tu opravdu žít.
Klíčem je, že Aleks mluví plynule egyptským dialektem a že tu opravdu žije. Chodí tímhle městem s otevřeným srdcem, bez srovnávání a bez soudů. Bez růžových brýlí a bez drátěných plotů mezi ním a ostatními.
Prvních pár měsíců je horko a já si večer sedám k bazénu. Netopýři pijí chlor. Jejich křídla se třepotají ve světle halogenu. Po čase si k bazénu přestanu sedat. Město mě vtáhne.
Auta se posouvají vpřed i tam, kde se zdá, že není prostor. Chodníky se v noci proměňují v kavárny, obchody se rozlévají ven do ulic a lidé neustále přicházejí a odcházejí, jako by město dýchalo. Nádech. Výdech.
Za šest minut mě vyzvedne Uber. Nasednu na skútr a posouvám se: ne vždycky dopředu, ale každopádně rychleji než auta. Připadám si malinká. Uši si ucpávám sluchátky, občas zadržuji dech a s obdivem pozoruji město nade mnou.
Foto © Lia Horváthová
Skútry.
Kapacita skútru není omezena věkem, časem, genderem ani spěchem.
Kapacita skútru je bezkapacitní.
Viděla jsem na skútru jet:
pána, pána, pána, pána,
paní, pána, spící dítě,
pána, pána, ovci, pána,
pána, paní, dítě, dítě, dítě, dítě,
pána, skříň, pána,
pána, dort, pána,
kojící se dítě, paní, pána,
pána s přilbou.
Kapacita skútru je nadkapacitní.
Bez skútru není pána.
Skútr nemá pána. Skútr nemá světla.
Pán na skútru bez světel kličkuje mezi auty, vyhýbá se lidem i autobusům.
Paní se nedrží, sedí bokem jako na koni a směje se. Mobil zastrčený za hidžábem. Spolu se řítí Káhirou a nikomu neurazí zrcátko. Žádné zrcátko se neurazí.
Vítr včera před ambasádou zlomil strom. Byla jsem venku a v očích mě štípal prach ‒ chamsín. Doma je možná sněhová bouře, ale tady prachová. Večer se drhnu až do růžova, smrkám prach a ve snu si čistím plíce kartáčkem.
B. v metru toužebně kouká na žvýkačky, které si za jednu liru můžeš koupit z automatu. Marně prohrabávám kapsy. Čekáme ve frontě na lístky, když tu přijde pán a zaklepe B. na rameno. Do dlaně mu vloží sladkou žlutou kuličku.
Káhira má mnoho tváří. Tohle je jenom jedna, ta, kterou mám ráda. Nic tu nestojí úplně na místě. A právě v tom chaosu se skrývá zvláštní pocit bezpečí. V posedávání na plastových židlích, v kouři motorů a šíši, v nekonečném proudu troubících aut, ve vřelosti lidí i v různorodosti, která se mění z ulice na ulici.
Drobné okamžiky nečekané laskavosti drží město pohromadě. •
Autorka vystudovala mediteránní studia a nyní působí v Českém centru v Káhiře.