Židovský nos Zacka Polanského
Nekončící dlouhé linie vylučujících karikatur a dnešní odpovědnost
V květnu 2026 publikoval konzervativní deník The Times kreslený vtip, na němž předseda britské Strany zelených (Green Party) zezadu kope do hlavy policistu zasahujícího taserem proti zločinci. Karikatura vzbudila vzápětí značný poprask. Polanského, pocházejícího z rodiny litevských Židů, kteří do Británie kdysi uprchli před nacismem, totiž zachycuje s nadměrně velkým a zahnutým nosem, který Židům už po staletí přisuzuje vizuální tradice antisemitismu.
Tuto stereotypní představu o židovské fyziognomii odhalují třeba ilustrace nechvalně proslulého protižidovského pamfletu Jedovatá houba (1938) od Ernsta Hiemera, šéfredaktora předního nacistického týdeníku Der Stürmer. Na jedné z nich přičinlivý školák ukazuje na tabuli s náčrtkem „židovského nosu“ a svému učiteli i pozorně naslouchajícím spolužákům vysvětluje: „Židovský nos se ohýbá ke své špičce. Vypadá jako švestka…“
Antisemitismem proti antisionismu
Předválečná Jedovatá houba měla dětským čtenářům názorně ukázat, jak bezpečně poznat Žida, kterého kniha popisuje jako odporného, zbabělého a prolhaného tvora, jehož je třeba navždy vykořenit ze společnosti. Jde o jeden z nejnechutnějších propagandistických spisků nacistického období, který umetal cestičku pro dehumanizaci evropských Židů a jejich fyzickou likvidaci ve vyhlazovacích táborech. Fakt, že se podoba Polanského velmi blíží podobám Židů v Jedovaté houbě a dalších nacistických propagandistických materiálech, proto oprávněně znepokojil i Radu zástupců britských Židů (Board of Deputies of British Jews). Největší organizace sdružující Židy na Britských ostrovech používání „staletých protižidovských tropů“ v karikaturách na Polanského ostře odsoudila. Slovutné Timesy totiž nebyly zdaleka jediný deník, který Polanskému přisoudil velký zahnutý nos. Monstrózní podoba Polanského s velkým přepadávajícím nosem a ústy plnými ostrých oddělených zubů vyšla ve stejné době i v konzervativním Telegraphu a ještě pochybnější karikaturu, která politika zachytila jako hypnotizéra s démonickýma zeleně svítícíma očima rýsujícíma se v jeho tváři za velkým nosem, publikovali na sociálních sítích také názoroví odpůrci Zelených z ultrapravicové a euroskeptické strany Reform.
Paradoxně je ale Polanského židovská identita velmi často přehlížena, anebo rovnou popírána. Politik se sice ke svému židovskému původu výslovně hlásí – dokonce si už v osmnácti letech změnil jméno z anglického Paulden na původní Polanski, které jeho předkové odvrhli v naději, že tak definitivně uniknou protižidovské nenávisti, která je postupně donutila prchnout z Litvy, Ukrajiny, a nakonec i z Polska. Zároveň ale Polanski patří k nesmlouvavým kritikům genocidního násilí, kterého se dopouští Izrael na Palestincích, a to ho z normativních představ o tom, jak má Žid vypadat, zase vylučuje. Polanski, volající po spravedlnosti pro Palestince, bývá obviňován, že využívá svůj židovský původ jen „jako štít, který ho chrání v tom, co dělá“.
Podobně se s ním „vyrovnal“ i známý český novinář Jakub Szántó, který u nás platí za takřka nezpochybnitelnou autoritu ve věcech týkajících se Izraele a Palestiny. Nejenže překroutil osobní Polanského historii – jeho předci se měli poněkud nelogicky přejmenovat z Paulden na Polanski, aby unikli antisemitismu – ale rovnou ho označil za typického „dvorského žida“, čili bezpáteřního oportunistu, „který udělá všechno, včetně perzekuce ostatních židů, jen aby se zalíbil většině“. Szántó tak znovu demonstroval, že má problém rozlišovat mezi židovskou identitou a sionistickou vírou ve stát Izrael, který přes všechny nedostatky přece nemůže z principu stát na špatné straně dějin.
Středověký znak „nepřátel Krista“
Představa o specifickém tvaru židovského nosu je jedním z nejtrvalejších přežitků stereotypních antisemitských představ. Je tak všudypřítomná, že ji lidé leckdy už ani nevnímají negativně – např. v prostředí obdivovatelů židovství a židovských tradic jsem se setkal s názorem, že to je právě typický zahnutý nos, který propůjčuje tvářím příslušníků tohoto etnika specifickou ušlechtilost, která prý Čechům schází…
Jakkoli je představa o typickém „židovském nosu“ stará několik staletí, není to něco, co by bylo s Židy spojováno odjakživa. Poprvé se s ní setkáváme až v druhé polovině 12. století. Do té doby o tomto specifickém rysu židovských tváří mlčí jak písemné, tak i vizuální prameny. Nelze přitom říct, že by do té doby nikdo Židy nezobrazoval – křesťanské umění mělo za sebou už nejméně devět set let své existence, přičemž po celou dobu reflektovalo tradice Starého zákona, takže se Židé přirozeně objevují na bezpočtu dochovaných obrazů spojených s křesťanským kultem. Svou fyziognomií se ale dlouho nijak nelišili od ostatních ztvárněných postav.
Co se tedy v polovině 12. století stalo? Snahu odlišit Židy prozrazuje dobová vizualita středověkého Západu již ve druhé polovině 11. století, kdy se poprvé židovští proroci objevují se zvláštním kloboukem na hlavách. Ten se nadlouho stal typickým rozlišovacím prvkem. Zdá se, že tato charakteristika zprvu neměla být negativní, ale ve 12. století v souvislosti s narůstáním protižidovských nálad začala fungovat jako jednoduchý znak „nepřátel Krista“. O další století později si zástupci církevní i městské správy dokonce nošení klobouků pod hrozbou těžkých trestů vynutili zákony, prý aby mohli křesťané Židy okamžitě rozeznávat a mít se před nimi na pozoru.
Po polovině 12. století se v severní Francii a Porýní poprvé setkáme se snahou charakterizovat Židy kromě klobouku i výraznými rysy obličeje – objevuje se karikovaný typ s tlustými rty, výrazným obočím a přehnaně velkým nosem. Například v komentáři Petra Lombardského na Žalmy, které si nechal v roce 1166 opsat brémský arcibiskup Hartwig I., najdeme na jedné z iniciál skupinu Židů popírajících Ježíšovo božství, kterou charakterizují nejen klobouky, ale i výrazné nosy. Jiným příkladem je relikviářová skříňka dnes uchovávaná v pařížském Louvru, která vznikla v severním Porýní či Westfálsku kolem roku 1470. Na jejím víčku je zachyceno, jak biřici Ježíše přibíjejí ke kříži. Vše sleduje skupina Židů v typických kloboucích. Jednoho z nich zlatník zobrazil s velkým ostrým nosem připomínajícím ptačí zobák.
Nová charakteristika stále více nenáviděné a opovrhované menšiny se stala pevnou součástí vizuální tradice a k jejímu rozšíření nepochybně napomohla vlna antisemitismu ve 13. století. S nejvíce karikovanými podobami „nosatých“ Židů se setkáváme v umění jižní Anglie, kde kulminovala nenávist vůči Židům i v jiných ohledech – zrodila se zde i pověra o rituálních vraždách, které měli Židé páchat na křesťanských dětech. Prosazení vizuálního stereotypu nosatých Židů dokládá třeba karikatura s ďáblem, který ukazuje na nadměrné nosy Žida Mojžíše zvaného Mokke (Mosse Mokke) a snad jeho manželky Abigail (Avegaye) na seznamu plateb daní, který vznikl v roce 1233 mezi královskými úředníky v opatství ve Westminsteru. Jiným příkladem jsou Salvinovy hodinky iluminované v Lincolnu někdy kolem roku 1275 (předtím než král v roce 1290 Židy z Anglie na dlouhá staletí vyhnal). Na pašijových scénách zde Krista obklopují Židé se špičatými nosy, které z nich činí až jakási monstra. Podobně zahnuté nosy tu mají i další nepřátelé Krista, třeba černí biřici, kteří jej spolu s Židy přivádějí před Kaifáše.
Tato vizuální tradice se rozvíjela i na kontinentu, setkáme se s ní i v českých zemích. Na začátku 14. století již byla všudypřítomná – nadměrně velké nosy mají Židé, kteří týrají Krista ve slavném Pasionálu svatojiřské abatyše Kunhuty (před 1321), ve Velislavově bibli (snad z přelomu třicátých a čtyřicátých let 14. století) nebo monstrum s židovským kloboukem na nástěnných malbách v pražském domě u Zvonu (kolem 1300). Velké a zahnuté nosy se natolik propojily se Židy, že nutně nemusely sloužit jen k vymezení Židů páchajících nepřátelské akty proti křesťanství. Když porýnští iluminátoři kolem roku 1340 vytvořili řadu scén ztvárňujících římskou korunovační cestu Jindřicha VII., jeden z výjevů zachytil i hold, který císaři složili římští Židé, čímž uznali jeho svrchovanou autoritu. Zástup Židů vede na příslušném obrázku muž v židovském klobouku s nadměrně velkým špičatým nosem.
V pozdním středověku bychom sice našli řadu obrazů, kde Židům nelichotivá tělesná charakteristika chybí, ale vedle nich se objevují další, na nichž je právě nosy charakterizují. Na nástěnné malbě v pražském Emauzském klášteře (kolem 1370), kde se Židé pokouší kamenovat Krista, určuje identitu jednoho z nich žluté oblečení a velký nos stejně jako klobouky jeho dvou společníků, kteří nadměrné nosy nemají. Šlo zkrátka o jedno z možných identifikačních znamení Žida, které se mohlo, ale nemuselo spojovat s dalšími.
Stereotypní představa o dlouhém nosu přežila i do pozdější doby. Když v roce 1581 vydal pražský měšťan Hans Folk spisek s ironickým názvem Pravé popsání dobrých židovských ctností, vedly ho k tomu asi i osobní důvody – jeho syn se s Židy stýkal a půjčoval si od nich peníze, což starší Folk nenesl dobře. Pamflet, v němž Folk obviňuje Židy z promyšleného okrádání křesťanů, do jejichž přízně se rádi vtírají, uvozuje jednoduchý dřevořez s lakomým putujícím Židem, jehož tvář hyzdí velký nos. Tento „žlutý hejsek“ (der gelb Geckl) se objevuje i v dalších vydáních, přičemž jeho ubohost podtrhují drobné změny ústředního obrazu – otrhané kalhoty či bosé nohy kontrastující s naditým měšcem. Charakteristika velkého nosu však zůstává.
V pozdějším baroku se sice dlouhé židovské nosy objevují hlavně v karikaturách a jinak ustupují do pozadí, nikdy však zcela nevymizely ani ze sakrálního umění, jak ukazuje třeba sochařská výzdoba ve františkánském klášteře v Rumburku (1770). Na věřícího, který pomalu po kolenou stoupal po svatých schodech (napodobujících ty, po nichž stoupal Ježíš v paláci Pontia Piláta), ze stěn shlížely tváře Ježíšových mučitelů. Mezi nimi jsou i posmívající se Židé charakterizovaní dlouhými nosy.
„Renesanci“ zažil zahnutý nos v karikaturách druhé poloviny 19. století. Vytváření národních společenství spočívalo i v rozlišování mezi „našinci“ a „těmi druhými“, kteří byli z účasti na národním projektu vylučováni. V podmínkách střední Evropy a konkrétně i Čech a Moravy byli „těmi druhými“ často právě Židé. V karikaturách oblíbených a široce distribuovaných tiskovin, jako např. Humoristických listů, se často objevovala karikatura zbabělého, nemytého a páchnoucího Žida. Ten by se sice rád navenek integroval do českého národa, ale zároveň pomocí nejrůznějších podvodů a šaleb neustále usiluje o to, aby se mu na úkor všech ostatních dostalo zvláštních výhod, zejména ekonomických. Nosatí a páchnoucí „vetřelci“ představovali jasného viníka, na kterého bylo možné v případě všech možných nedostatků tehdejší společnosti snadno ukázat. Jak čeští, tak němečtí karikaturisté ukazovali, že Židé nemají s „domácími národy“ nic společného, a prostředkem byl přitom často dlouhý nos.
Budování československého státu po roce 1918 na tom nezměnilo vůbec nic. Snad jedině to, že Židé začali být obviňováni ze šíření bolševismu, který v meziválečné satiře často bývá chápán jako specificky židovský vynález – špičky raného sovětského vedení jako Lev D. Trockij byly zachycovány s dlouhými nosy. Na tuto tradici navázala i nacistická či s nacismem sympatizující karikatura z doby protektorátu. Tehdy vznikly asi nejnechutnější „vtipy“ na dlouhonosé Židy, mezi něž patří třeba strip Móricek, který František Voborský nakreslil v roce 1942 pro protektorátní Kvítko. Žid Móricek se snaží stěsnat všechen svůj majetek na vozíček, ale část ho musí nést i v rukou, takže za smíchu přihlížejících sousedů z oken nakonec vozík zapřáhne za svůj hákovitý nos… Karikatura tvořila myšlenkové pozadí definitivního „odchodu“ staleté židovské menšiny a její likvidace v koncentračních táborech.
Málokdo je imunní
Po dlouhá staletí hákovitý nos doprovázel i karikatury dalších vysmívaných osob – bláznů, německého císaře Viléma v prvoválečné britské propagandě nebo třeba kapitalistů v socialistických karikaturách z přelomu století 19. a 20. století (byť v tomto případě se objevují i názory, že to souvisí se stereotypním obrazem židovských bankéřů). Ať tak nebo tak, je asi zbytečné spojovat zahnutý hákovitý nos s Židy exkluzivně. Dějiny tohoto vizuálního stereotypu ukazují, že šlo od počátku o prvek, který byl Židům přiřčen jako negativní charakteristika až sekundárně. Má mnohem delší dějiny, a proto i dynamiku, kterou sice spojení s antisemitskou vizuální tradicí zásadně utváří, ale nevyčerpává. Dlouhý nos je jednoduše znamení jisté hanby, bláznovství či rovnou zlých úmyslů. Je proto nutné znovu zdůraznit, že nejde o něco, co by příslušníky židovského národa reálně charakterizovalo, ale o něco, co jim bylo nedobrovolně vnuceno. Určovat Židy podle dlouhých nosů je asi stejně tak dobrý nápad jako snažit se je rozeznat podle tvaru lebky.
Co to znamená pro karikatury Zacka Polanského? Dlouhá tradice zachycování příslušníků židovského národa s dlouhými nosy, která jednoznačně sloužila k jejich dehumanizaci, by nás měla vést k jisté odpovědnosti. Nebezpečí těchto karikatur by si měli být Polanského političtí odpůrci vědomi, nechtějí-li se ze slušné debaty rovnou vyloučit. Zároveň ani fakt, že Polanski kritizuje Izrael a vyzývá k solidaritě s Palestinci, neznamená, že by ho to zbavovalo jeho židovské identity a mohly by na jeho osobu být aplikovány prvky antisemitské propagandy. Třebaže The Times i Telegraph, stejně jako příslušníci strany Reform, vesměs odmítají kritiku Izraele v souvislosti s vojenskou intervencí v Gaze a někdy ji i hlasitě odsuzují jako antisemitismus, zjevně to neznamená, že by byli vůči antisemitismu imunní a nemohli se k němu uchýlit v karikaturách obhájců univerzálních lidských práv. To ostatně můžeme vztáhnout i pro Polanského domácí kritiky. Szántóova charakteristika „dvorský žid“ totiž vypadla z protižidovských pamfletů raného novověku, jako je třeba Folkův spisek. Szántó, který často varuje, že systematická kritika Izraele může být antisemitismem, se tedy paradoxně sám k antisemitským tropům uchyluje. •
Autor je historik umění.