Velká výměna
Konspirační ideologie a banalita zla
Myšlenky Renauda Camuse a Jeana Raspaila mají kořeny v 19. století, v době, kdy Západ prostřednictvím koloniálních projektů ovládal svět. V té době krystalizovala teorie o nadřazenosti jedné rasy nad jinou a mísení ras bylo vnímáno jako potenciální nebezpečí, které by mohlo vést až ke ztrátě identity.
Během posledních francouzských prezidentských voleb v roce 2022 kandidát krajní pravice Éric Zemmour ve svých projevech opakovaně zmiňoval myšlenku „velké výměny“. Podle tohoto krajně pravicového konspiračního konceptu je původní francouzské (a veškeré evropské) obyvatelstvo postupně nahrazováno jinou populací – neevropskou, pocházející zejména ze severoafrických a subsaharských zemí. Zemmour, ale také neonacistické skupiny v USA mluvící o „bílé genocidě“ i hnutí v dalších zemích udělali z této myšlenky základní stavební kámen svých xenofobních, antimuslimských, antisemitských a antiimigračních programů. Ve francouzštině se jedná o vskutku silný výraz kopírující názvy historických zlomů: Velký mor, Velká válka, Velká hospodářská krize… a teď tedy Velká výměna, nové paradigma Evropy, ohrožené hordami přistěhovalců.
Výraz se poprvé objevil ve stejnojmenné knize dnes sedmasedmdesátiletého spisovatele a politického aktivisty a příznivce krajní pravice Renauda Camuse, několikrát odsouzeného za podněcování k nenávisti rasistickými výroky. Dílo bylo v roce 2018 přeloženo do angličtiny pod názvem You Will not Replace Us! a v roce 2022 spatřilo světlo světa jeho pokračování, nazvané La Dépossession: ou Du remplacisme global (Vyvlastnění aneb ideologie globální výměny, 2022). Renaud Camus v první knize popisuje svůj šok a své prozření poté, co poprvé spatřil značné množství zahalených žen ve vesničce se středověkým kostelem. Camus knihu věnoval Enochu Powellovi, britskému politikovi známému pro jeho mimořádně rasistický projev pronesený v roce 1968, a Jeanu Raspailovi, francouzskému spisovateli, jemuž v roce 1973 vyšla kniha Le camps des saints (Tábor svatých).
Raspail v ní popisuje, jak v roce 2050 bude západní společnost převálcovaná hordami migrantů přicházejících z Indie. Katastrofický román sklízel v letech po vydání výrazný úspěch. Někteří dokonce označovali Raspaila za proroka, nebo dokonce za historika budoucnosti. O dvanáct let později, tedy v roce 1985, autor v tematickém bloku deníku Figaro věnovaném imigraci publikoval článek s názvem Seront-nous encore français dans 30 ans? (Budeme za 30 let ještě Francouzi?). Tvrdil v něm, že realita jeho fikci dalece předčí. Na první stránce deníku byla zobrazena Marianne – alegorie francouzské republiky – zahalená, ale s obnaženým hrudníkem, připomínající orientalistický přízrak.
Myšlenky Renauda Camuse a Jeana Raspaila mají kořeny v 19. století, v době, kdy Západ prostřednictvím koloniálních projektů ovládal svět. V té době krystalizovala teorie o nadřazenosti jedné rasy nad jinou a mísení ras bylo vnímáno jako potenciální nebezpečí, které by mohlo vést až ke ztrátě identity. Právě na konci 19. století píše Émile Driant (1894–1896), známý pod pseudonymem kapitán Danrit, bestseller L’invasion noire (Černá invaze), v němž vypráví příběh o armádě zfanatizovaných Afričanů, kteří pod vedením muslimského sultána vtrhnou do Evropy. Hordy zmasakrují bělochy v Africe a na Blízkém východě a pak, postupujíce proti proudu Dunaje, vyplení Evropu. Zastaví se až před Paříží, kde jsou vyhlazeni bojovým plynem. Ve věnování Julesu Verneovi kapitán Danrit píše, že jeho kniha stojí na inverzi, „protože v době, kdy žijeme, […] rozkrajují evropské mocnosti černý kontinent na dílky odpovídající jejich apetýtu a původní populace si rozdělují jako obyčejný dobytek“. Ačkoli se dedikace jeví jako jízlivá kritika koloniálního systému, recepce jeho knihy – zejména její nejnovější podoby – paradoxně posloužila především šíření poselství zastánců velké výměny.
Teorie velké výměny, opírající se o fantaskní demografické scénáře založené na kulturních smyšlenkách o cizí kultuře, které byly přítomny v evropském myšlení od 19. století, může působit úsměvně. Demograf Hervé Le Bras připomíná, že „Francie se svými 67 miliony obyvatel přijme každý rok 109 000 migrantů. Jak si představujete, že příchozí v tomhle počtu nahradí 67 milionů? To zkrátka není možné. Krom toho, abychom mohli mluvit o nahrazení, o výměně, musela by jedna homogenní společnost nahradit jinou homogenní společnost. A ta ale neexistuje. Společnosti jsou velmi různorodé.“
Myšlenka nebezpečí „číhajícího za dveřmi“ však zůstala a koncept „velké výměny“ dál zabíjí. Atentátníci masakru v Norsku v roce 2011, útoku ve Charlottesville v roce 2017 i v Christchurch v roce 2019 byli všichni pravicoví extremisté a neonacisté přesvědčení o nadvládě bílých a jeden jako druhý protestovali proti „genocidě způsobené nahrazením“. Inspirovali se ničivou ideologií, kterou, ač nestojí na vědeckém základě, dále šíří média, toužící po co největším počtu „kliknutí“. A tato ideologie působí uhrančivou silou a hrozí, že zevšední a stane se součástí našeho běžného slovníku. Jako taková může napáchat spoustu škod. •
Autor je historik umění.
Z francouzštiny přeložila Míla Janišová.