Setba a sklizeň vody
Klimatické výzvy starověké Latinské Ameriky
Pojem „klimatická krize“ si člověk obvykle pojí se současností a změnami klimatu, způsobenými globálním oteplováním planety, jež započalo v poslední třetině 20. století. Ve skutečnosti však klimatickým výzvám čelil člověk odpradávna. Právě klima a ekologické podmínky stály za rozvojem starobylých říší, které se rozvíjely v úrodných povodích velkých řek, a mnohdy také za jejich pádem.
Případ kultury Nazca a její zánik
Jedním z regionů, kde se díky unikátním geografickým podmínkám musely civilizace s klimatem a přírodními podmínkami vyrovnávat po tisíciletí, je Latinská Amerika, po jejímž západním pobřeží se táhne pásmo Kordiller. Kordillery (v Jižní Americe nazývané Andy) se svými více než sedmi tisíci kilometry tvoří nejdelší pásemné pohoří na světě. Skrývají úrodná údolí s plodnou vulkanickou půdou, ale jsou také zdrojem častých zemětřesení. Právě zde, v andském kulturním regionu, v údolích, jež se vinou podél řek pramenících na vrcholcích hor, se rozvíjely jedny z nejznámějších předkontaktních civilizací: kultury mochická, chavínská, tiahuanacká či ona proslulá incká a řada dalších.
Jedním z nejznámějších příkladů kultury, za jejímž koncem pravděpodobně stály změny klimatu, je jihoamerická předkontaktní kultura Nazca, známá svými monumentálními geometrickými obrazci. Tato civilizace se rozvíjela na jihu současného Peru při západním pobřeží v takzvaném prvním mezidobí (období mezi rozvojem velkých andských civilizací, v tomto případě kultur Chavín a Tiahuanaco-Huari), zhruba mezi lety 200 př. n. l. a 700 n. l. Přestože se vyvíjela v oblasti vnitrozemských říčních údolí (Ica, Pisco a Nazca), bojovala v průběhu celé své existence s neustálým nedostatkem vody. Ten byl dán nízkým počtem srážek a specifickými andskými podmínkami. Archeologické a paleoklimatické studie naznačují, že úpadek této civilizace začal v 6. století n. l., kdy pravděpodobně v důsledku klimatického jevu El Niño nastalo v této již tak aridní oblasti drastické sucho. Zánik této civilizace pravděpodobně podpořilo také rozsáhlé odlesňování, prováděné za účelem rozšíření zemědělské plochy, jež mohlo vést k destabilizaci půdy a její erozi. Ke konci této světoznámé kultury, známé svými geoglyfy a polychromovanou keramikou, tak pravděpodobně vedla právě kombinace klimatické změny a vyčerpání přírodních zdrojů.
Andský kulturní areál lze rozdělit na oblasti severní (části Kolumbie, Venezuely a Peru), střední (Peru) a jižní (Bolívie a Chile). Častěji se ale dělí podle ekologických zón, které se navzájem liší přírodními podmínkami, jež také vyžadovaly zcela jiný způsob života i obživy. Jsou to pobřeží, oblast hor a zóna deštného pralesa a pralesních nížin. Pobřežní zónu, španělsky nazývanou costa, dnes pokrývá poušť, zatímco v minulosti ji tvořila síť úrodných údolí, jejichž obyvatelé se věnovali zemědělství a rybolovu. Oproti tomu v Andách, zvaných sierra, se dařilo pěstování hlíznatých rostlin, zejména brambor (z nichž se vyrábělo chuño, tj. prášek umožňující dlouhodobé skladování a konzumaci), či chovu morčat a lam. V selvě (či též montaña), tj. pralesní oblasti, se praktikovalo tropické zemědělství, pěstovaly se zde kukuřice a maniok, ale také bavlna, ovoce a koření.
Většina andských civilizací se rozvinula v horách – v úrodných říčních údolích, jež se střídají se strmými výběžky hor (i když nejnovější výzkumy vypovídají o tom, že rozvinuté kultury existovaly v celé andské oblasti). Ostatně nemálo andských kultur dostalo jméno podle řeky a jejího údolí, jako právě kultura Nazca, ale také Moche, Ica či Chancay. Avšak voda stékala z hor do řek a potoků jen několik měsíců v roce, zatímco po zbytek roku zela jejich vyschlá a prašná koryta prázdnotou. Právě tento rytmus hojnosti a nedostatku vody, tj. období dešťů (zhruba listopad až březen) a sucha (zhruba duben až říjen), formoval život zdejších lidí i krajiny, neboť vyžadoval důmyslné způsoby hospodaření s každou kapkou vody. A co je podstatnější, určoval čas setby a sklizně.
Techniky amunas, qochas či waru waru
Jak jsme viděli, úspěch andských civilizací závisel na tom, jak se přizpůsobily klimatu, jak dokázaly využít specifických přírodních podmínek a čelit klimatickým výzvám. V průběhu tisíciletí si andské civilizace vyvinuly soubor takzvaných sdílených andských tradic, k nimž patří například světoznámé provázkové záznamy kipu, systém silnic spojující všechny tři ekologické zóny či právě techniky setby a sklizně vody. Zajímavé je, že řada z těchto tradic je mylně připisována Inkům, ačkoli má mnohem starší, tisícileté kořeny.
A co si pod technikami setí a sklizně vody představit? Ve stručnosti se jedná o řadu technik a postupů, jak během jarních dešťů a tání, kdy voda stéká z vrcholků hor říčními údolími a na krátké období je jí dostatek, vodu zadržet v krajině a zamezit jejímu odtoku, aby mohla být v období sucha použita k zavlažování.
Tyto starodávné metody umožňují hospodaření v krajině bez staveb velkých přehrad či použití moderních technologií – díky tomu, že využívají přírodními procesy. Mezi konkrétní techniky setby a sklizně vody patří infiltrační kanály amunas, přírodní i umělé rezervoáry qochas, terasovitá pole či huaru huaru, tj. kombinace vyvýšených polí a kanálů.
Amunas jsou infiltrační kanály, které umožňují sklízet dešťovou vodu. Tu odvádějí do země a do skal, kde se pomalu vsakuje do spodních skalních vrstev. Přirozeně se tak využívá podzemních puklin a výdutí, kde se voda hromadí a odkud může být zpětně využita, ať už v podobě pramenů, vodních rezervoárů, či zavlažovacích kanálů. Systém těchto stok se dodnes dochoval například v peruánské provincii Huarochirí ve středu země.
Qochas jsou přírodní i umělé rezervoáry na náhorních plošinách And, jež zadržují dešťovou vodu, umožňují její vsakování a slouží k zavlažování polí i k napájení lam a alpak. Tyto mělké rezervoáry mají obvykle kruhový nebo oválný tvar a mají svažité okraje. Díky tomu se dešťová voda (ale také třeba voda odvedená z nedalekého potoka) shromažďuje uprostřed, místo aby se rozptýlila. Vodní hladina je nižší než okolní půda, což vodu ochraňuje před větrem a odpařováním. Z nádrže pak voda postupně prosakuje do okolní půdy, čímž se doplňují zásoby a prameny podzemní vody a pomáhá se udržovat vlhkost zeminy. Na okrajích a někde i celých plochách nádrží zemědělci pěstovali rostliny, jež navíc zastiňovaly a stabilizovaly vlhkou půdu, velmi bohatou na živiny. Sytém qochas propojených kanály, které umožňovaly přesun a regulaci vody v závislosti na sezónních potřebách, objevili archeologové například v peruánské a bolivijské vysočině v okolí jezera Titicaca.
Asi nejznámější andskou zemědělskou technikou jsou terasovitá pole, jež zdobí například úpatí Machu Picchu. Terasy zadržují vodu a chrání půdu před erozí. Umožňují ale též regulaci teploty a pěstování plodin z jiných ekologických zón, jako třeba v případě zapuštěných kruhovitých zahradních teras v peruánském archeologickém středisku Moray nedaleko Cuzca. S podobným principem pracuje také systém vyvýšených polí a zavlažovacích kanálů známý ve španělštině jako camellones a v aymarštině, jazyce původních obyvatel And, se označuje jako waru waru. Tato starodávná andská zemědělská technika slouží k regulaci vody, prevenci eroze půdy, a především umožňuje přizpůsobit se náročným klimatickým podmínkám ve vysokohorských oblastech, kde jsou časté mrazy. Proto byl tento systém obzvláště rozšířený v oblasti v okolí jezera Titicaca v Peru a Bolívii, neboť pomáhá regulovat teplotu a skýtá ochranu před mrazem.
Andské náboženství a kosmologie: živoucí minulost
Specifické klima a přírodní podmínky And se otiskly také do náboženství a kosmologických představ místních obyvatel, z nichž se některé, stejně jako výše zmiňované zemědělské techniky, dochovaly dodnes. Hory, zvané apus, jejichž vrcholky zdobí mizející ledovce, jsou v nich vnímány jako posvátné, jako zdroj pramenů vody, úrodné půdy a života. Také bohyně plodnosti, nazývaná Pachamama neboli Matka Země, bývá zobrazována ve tvaru hory a do dnešní doby je v Andách uctívána, neboť zemědělství je zde vnímáno jako rituální dialog s krajinou, při němž si člověk prostřednictvím obřadů a obětin může naklonit božstva a zajistit si díky dešti a bohaté úrodě přežití.
Zemědělský rok se v Andách odnepaměti odehrával ve znamení střídajících se období deště a sucha; časovou orientaci obyvatelům pomáhali udržovat kněží a náboženské slavnosti vody a slunce (jako Inti Raymi), jež určovaly počátek setby i sklizně a jež lze v Andách spatřit dodnes. Třebaže by bylo mylné chápat dávné andské kultury jako ekologické, jelikož stejně jako ty dnešní dokázaly své životní prostředí nejenom umně využívat, ale také ničit, jejich pojetí životního prostředí coby uzavřeného systému, kde je voda chápána jako dar, který je třeba s respektem zasít, aby jej bylo možno později sklidit, skýtá mnoho inspirace i v současnosti. Ostatně i proto dochází v dnešní komplikované době sužované klimatickou krizí za pomocí domácích i zahraničních neziskových organizací k obnově těchto starodávných technik nejenom v Andách, zemědělci se jimi inspirují i jinde ve světě. •
Autorka je iberoamerikanistka.