Nůžky v hlavě
Rozhovor s literárním vědcem Michaelem Wögerbauerem o cenzuře
S rakouským germanobohemistou a literárním vědcem působícím v pražském Ústavu pro českou literaturu AV ČR mluvíme o různých pojetích omezování a regulování literatury.
LB: Šrouby nebo nůž cenzury, usmýkání autora, čtěte, než to smažou… S potlačováním, omezováním, a vůbec kontrolou literární produkce se pojí spousta silných výrazů. Máte nějaký oblíbený, pane Wögerbauere?
MW: Moc pěkný je obraz nůžky v hlavě – vyjadřuje sebekontrolu, kterou mají v sobě nejen autoři, ale v podstatě my všichni. Jsme si vědomi, co se od nás v určitých situacích očekává a co by naopak naráželo, kde bychom riskovali provokaci. Ono samozřejmě není pevně dáno, co je přípustné. Správné chování i tabu jsou vždy předmětem neustálého vyjednávání. To je ostatně vidět i na debatě o politické korektnosti ve společnosti i v literatuře. Originální nekorektní vtip může být něco jako literární dílo in nuce: deklaruje sebe sama coby uzavřenou výpověď, přichází takříkajíc v uvozovkách, komentuje určité pnutí ve společnosti, čímž budí smích, který může být pro někoho osvobozující.
LB: Byl jste jedním z editorů a autorů úspěšné knihy V obecném zájmu, dvoudílné bichle o cenzuře a sociální regulaci v české literatuře od konce 18. století do roku 2014. A ještě předtím jste s kolegy sestavil čtivou a potřebnou čítanku světového myšlení o literární cenzuře Nebezpečná literatura. Kdy jste se s cenzurou výrazněji setkal poprvé a jak se vyvíjel váš pohled na tohle ohromné a proměnlivé téma?
MW: O cenzuře jsme asi všichni slyšeli už ve škole, příběhy o ní jsou pevnou součástí vyprávění o literatuře: Ovidiův nucený exil v dnešním Rumunsku, pečlivě ukrývané knihy nábožensky pronásledovaných autorů (jak to Češi znají třeba z F. L. Věka Aloise Jiráska), Satanské verše Salmana Rushdieho... O cenzuru jsem se začal intenzivněji zajímat během doktorského studia na germanistice ve Vídni. Chtěl jsem tehdy psát disertační práci právě na tohle téma, ale můj školitel to odmítl. Tvrdil, že cenzura není literární téma, a už vůbec ne téma pro literárního vědce. Já jsem ale už tenkrát cítil, že se mýlí. A dnes to potvrzují jak novější teorie cenzury, tak výzkumy, které jsme uveřejnili v naší knize.
LB: Dnes se zdá naopak jasné, že jde o téma od literární vědy jen těžko oddělitelné.
MW: Cenzura vždy zasahuje do literární komunikace: ovlivňuje, jak se knihy píšou, jak se redigují, jestli vůbec vyjdou a jak se dostanou ke čtenářům. A taky jak je čtenáři přijímají. Už jen povědomí o tom, že existuje nějaký zákaz, možnost zásahu nebo určité tabu (ať už se dodrží, nebo překročí), má značný vliv. Působí na autora, na vznik textu, na šíření díla i na samotné chování a porozumění čtenářů a čtenářek. Proto dávají nakladatelé občas na obálku nápis „Necenzurována verze“. A podobné nálepky se používají v reklamě, aby se vzbudila pozornost. Ale to je dnes už každodenní banalita: s motivem hrozící či už zasáhnuvší cenzury pracuje každý, kdo chce budit pozornost – populističtí politici, antivaxeři nebo třeba finanční podvodníci, ti všichni tvrdí, že nám prozradí něco, co mělo zůstat tajemstvím...
LB: Překvapil vás nebo zarazil nějaký vědecký názor na téma regulace literatury?
MW: Překvapuje mě, jak dlouho se udržuje naivní optimismus liberálů. Ten vznikl v 19. století, konkrétně v době kolem revoluce 1848 a na pozadí boje radikálních demokratů proti monarchiím měla tato aktivistická perspektiva na cenzuru svou logiku: pokrok spočívá v odstraňování veškerých omezení. Liberální historiografická díla pojednávala o zničených či zmrzačených knihách a o boji spisovatelů Davidů proti úřednímu Goliášovi. Tato poněkud jednotvárná vědecká díla měl možná před očima můj vídeňský profesor, když mi to téma odmítl.
LB: Tohle užší pojetí cenzury a víra v plošné sanitární řešení je i kvůli totalitní minulosti dodnes u širší veřejnosti asi nejrozšířenější. Jaká pak přišla jiná pojetí cenzury?
MW: Postmoderní myslitelé zastávají (často s odvoláním na Sigmunda Freuda) opačnou a rovněž radikální koncepci: cenzura je všudypřítomná a nevyhnutelná, protože každá forma, každý tvar (jako opak absolutní svobody čili chaosu) omezuje naši svobodu projevu nebo jednání, je to podstata kultury. Stačí si vzpomenout na výchovu dětí, jiným slovem jejich kultivování. Poznatek, že omezování, formalizace a pravidla jsou zkrátka základem jakéhokoliv kulturního jevu a že jsou produktivní, je fascinující, a to včetně možnosti je porušovat, provokovat, narážet na ně, opatřit je otazníkem. Ukazuje, že zrovna zase aktuální sen ultraliberálů žít v absolutní svobodě je něco jako fata morgána: z dálky sice krásná, z blízka – neexistuje. Ale když na druhé straně pojetí cenzury rozšíříme na úplně všechno (jako francouzský sociolog Pierre Bourdieu ve stati Cenzura a užití formy), tak je bohužel pro nás – v běžném životě i pro analýzu historických i současných jevů – zcela nepoužitelné: pokud vidíme cenzuru všude, ztrácí smysl.
LB: A jaký byl přístup vašeho autorského kolektivu?
MW: Při psaní knihy V obecném zájmu jsme se dohodli, že pojem cenzura ponecháme pro tradiční mocenské zásahy, které však nemusejí nutně být státní ani nemusejí vycházet z jednoho mocenského centra. Cenzura se může kamuflovat tím, že se distribuuje a deleguje, například na produkční nebo distribuční místa, na „gatekeepery“ kontrolující komunikační uzly a tak dál. A pak existuje její měkčí podoba, kterou pojmenováváme sociální regulace. Ta nevyplývá z jasného mocenského centra, nýbrž ze společnosti a společenského úzu, z toho „ono se ne… -nadává, -lže, -rouhá“ a podobně.
LB: Cenzura tedy nemůže zmizet nikdy, ani v ideálním uspořádání společnosti?
MW: Odpověď zní nejprve ano, může zmizet; ale musíme brát vážně a promýšlet ono „ideální uspořádání společnosti“. Pokud tím totiž máme na mysli, že nikdo již nevyvolává žádný konflikt, všichni se chovají ideálně a komunikují „slušně“, tak vlastně říkáme, že všichni internalizovali všechna pravidla a všechny požadavky a jsou tak dokonale ohleduplní, že už není třeba vyslovovat pravidla ani udělovat sankce za jejich nedodržení. Absenci cenzury může společnost vykoupit pouze dokonalou sebedisciplinací – ale tím bychom všechny konflikty, na které cenzura nebo sociální regulace reaguje, pouze přeložili do našich niter. A to by asi nebylo zrovna zdravé.
LB: Zaměřujete se především na literaturu a kulturu 18. století, neměl byste povedený cenzurní případ z „vašeho“ období?
MW: Nejhezčí objev z osmdesátých let 18. století je vlastně důkaz toho, že cenzurní systém je vždycky trochu děravý. Nikdy nefunguje dokonale. Josef II. v roce 1781 cenzuru celkem radikálně uvolnil a zrušil zemské cenzurní komise včetně té pražské. Jako zastánce centralizace chtěl, aby se zbylé případy řešily jenom ve Vídni. No a když o deset let později zemřel, tak z Vídně přišel do Prahy dotaz, jak cenzura momentálně funguje. A odpovědný pražský úředník musel přiznat, že za posledních deset let se skoro nic do Vídně neposílalo. A že z praktických důvodů, kvůli rychlosti vydávání, si cenzuru novin a časopisů dělali v Praze sami – a až po vytištění. Úředník na zemské vládě si to přečetl, napsal si poznámky na okraj a tím to haslo. Takže jsme zjistili, že Josefova centralizace dohledu nad tiskem, o které se dosud psalo ve všech dějinách cenzury, ve skutečnosti vlastně moc nefungovala.
Pro historika z toho plyne jedna důležitá věc: nestačí číst jen zákony a vyhlášky, musí se podívat, jak to fungovalo skutečně. A ta praxe byla taková, že lidi v Čechách si víc než deset let mohli číst skoro necenzurovaný tisk v němčině i v češtině, a to nejen šlechta a intelektuálové, kteří to měli vždy snazší.
LB: Mne ve vaší monografii zaujal taky případ Anny Marie Sagarové a jejího románu „o ničem“. Pražská německy píšící autorka si v druhé polovině 18. století utahuje z tehdejšího literárního provozu a jasnozřivě glosuje, jaké jsou její reálné možnosti umělecky působit. Ten příběh zní pořád dost současně.
MW: Případ této protofeministické malostranské měšťanky mám taky rád. Už ve svém prvním, anonymně vydaném románu Die verwechselten Töchter (Zaměněné dcery, 1771) si Anna Maria Sagarová vysloveně hrála s literárními konvencemi, které nepočítaly s „píšící ženskou, natož z Čech!“, jak sama ironicky poznamenala. Na začátku knihy autorka píše, že na rozdíl od svých mužských kolegů nepíše žádnou předmluvu, která by vysvětlovala „temná místa temného díla ještě temnějšími výklady“, a že také nemá potřebu skrývat se za nějakým mužským vydavatelem svého textu ani se doprošovat pochvaly kritiků – pokud totiž pánové kritici mají ženy za krásné pohlaví, musejí také uznat vše za krásné, co od nich pochází. A hodí „pánům kritikům“ rukavici: „Nic na mém dílku nekárejte, nebo se pomstím pokračováním.“ Kritici nedokázali odolat a vyčítali jí krom jiného „nepravděpodobné události a uspávající rozhovory“, které lze však odpustit „ženské, jež svou užvaněnost přiznává“. Ocenili jedině její styl a jazyk a vyzdvihli, že jde o první původní román z Čech.
LB: První původní román z Čech, o kterém jsme ve škole nikdy neslyšeli.
MW: Ano, a i to zamlčování půlky literárních dějin je cenzurní jev. Teprve loni vydal tým literárních historiků pod vedením Václava Smyčky a Václava Petrboka vůbec první pokus o obecné dějiny literatury v českých zemích, kde se píše společně o česky i o německy psaných textech takzvaného dlouhého 19. století; mám na mysli knihu Tvořeni literaturou.
Ale zpět k Sagarové. Ve svém druhém románu, nazvaném Karolinens Tagebuch (Karolinin deník), kritikům odpověděla ironií, a nechala je v něm dokonce vystupovat. Na výtku, že prvotina měla „málo děje“, reagovala autorka tím, že své nové dílo označila za román o ženském NIČEM. Kromě reflexí každodenních událostí a pocitů hlavní hrdinka Karolina vypráví v dopisech sestře Nanette zcela neuvěřitelný dobrodružný příběh a zároveň zaznamenává, jak ji bratři, otec a domácí učitel chtějí v psaní zabránit, jak jí říkají, ať raději dělá „něco užitečného“. Karolina se mstí tak, že románové alter ego učitele nechá zemřít, protože na tu postavu už NIC nezbylo. Ta parodie a (sebe)ironie se obrací proti tehdejšímu sociálnímu tabu ženského psaní, které je svým způsobem sociální obdobou cenzury.
LB: Jaké další strategie se při střetu s regulací písemnictví používaly?
MW: Vždycky existovaly různé techniky jinotajů čili způsobů, jak zastírat skutečný význam díla. Všichni známe takzvaný ezopský styl, kde jednají nikoliv lidé, nýbrž zvířata, nebo historické romány či povídky, jejichž děj byl umístěn do cizích krajů, nebo třeba sci-fi, tam všude se text přes ten zcizující háv může vztahovat na současnost. Literární historik Pavel Janáček má v naší knize ještě jiný případ z června 1942, případ zdánlivě kolaborantské básně Přísaha českého dělníka od fiktivního autora, dělníka Josefa Lázničky. Okupačním úřadům v takzvaném Protektorátu Čechy a Morava přišel podivný mimořádný zájem veřejnosti o číslo 138 deníku Večerní České slovo, které se na černém trhu prodávalo až za 50 protektorátních korun – až přišli na to, že se jedná o akrostichon, kde svislé čtení prvních slov dává zcela jiný, subverzivní smysl:
Přísaha českého dělníka
Vám, Ochránce lidu dělného,
vrahové když v osudovém ránu,
dětí Vašich drobných nelitujíce
i choti, zlou zasadili ránu,
žen Českých dělníků se srdce zachvěla,
všechno se otřáslo v nás
až slzy z očí vytryskly:
Náš Ochránce – chvěl se nám hlas –
Čas nový, který’s pro nás vytvářel,
bude nám ztracen, ztracen navždy snad?
Splatit bychom rádi chtěli svůj Vám dluh
krví vlastní. Je marno vše. Rek velký pad.
Nezapomenem však dobrodince rodin svých!
Nezapomenem! Český dělník dlaň k přísaze zdvih!
Přísaháme Vůdci, Říši i mrtvému Zastánci,
že nového řádu budem věrní ochránci!
Skrytá přísaha pomsty tedy zněla: „Vám, vrahové dětí i žen, všechno, až náš čas bude, splatit krví nezapomenem. Nezapomenem! Přísaháme.“ Jenom poslední verš k tomu nepatří, protože ho připsal šéfredaktor. Po této aféře byl odvolán, Večerní České slovo bylo na měsíc pozastaveno, a čtyři pracovníci nakladatelství Melantrich byli dokonce popraveni, protože byli udáni, že o jinotaji věděli.
LB: V obdobích mimo totalitní zřízení často instituce pojímaly a podávaly své cenzurní zásahy do literárních textů jako ochranu různých skupin lidí. Koho a jak cenzoři chránili?
MW: Od pradávna byli chráněni „naivní“ čtenáři – nejprve prostí věřící, kteří v zájmu záchrany své duše neměli číst žádné disentující nebo pro ně nesrozumitelné náboženské texty, a to včetně bible. Od 18. století chtěly elity chránit dosud negramotné – především ženy a děti. Zejména děti zůstaly trvalým objektem a tématem – od boje proti komiksům, braku a tak podobně až k dnešním „úklidům“ ve školních knihovnách v některých státech USA i jinde. Zajímavé je, že tyto dlouhodobé ochranné projekty byly někdy zahaleny do politického hávu: v NDR existovalo nařízení na ochranu mládeže ze dne 15. září 1955. Jeho nutnost byla v stranických novinách Neues Deutschland komentována tak, že braková literatura je součástí psychologické války vedené kapitalistickým Západem. Tak se stala cenzura „méněcenné literatury“ součástí studené války.
LB: Obě zmíněné knihy o cenzuře, na nichž jste se podílel, byly ve své komplexnosti a otevřenosti průkopnické. Jak probíhaly vaše editorské debaty?
MB: Tým složený z osmi až deseti členů se scházel asi jednou za měsíc a diskutoval o textech – nejprve o nových výzkumných přístupech, pak o vlastních textech a nakonec o celé této rozsáhlé knize. A někdy bouřlivé diskuse neustále přinášely nové nápady – k naší vlastní koncepci cenzury, k prvkům, které se táhnou všemi kapitolami, až po název V obecném zájmu, který mě napadl, když jsem četl rámcovou kapitolu Petra Šámala o stalinismu. Takto pracujeme dodnes, nyní na projektu o historii čtení.
LB: Jak jste se stavěli k tématu internetu, naprosté změně paradigmatu?
MB: Internet představuje pro historiky částečně problém, protože jako pramen je velice efemérní, prchavý. Zároveň ale otevírá dveře k tématům a okruhům, k nimž bychom se jinak nedostali. Kolega Stefan Segi napsal například studii Nebylo by lepší to smazat? o „regulaci a autoregulaci virtuální dětské pornografie na internetu“. Jde o povídky lidí, kteří mají erotické sklony k dětem, ale radí si navzájem, jak nepřekročit určitou míru.
LB: Máte dnes obavy z mohutnění cenzury nebo autocenzury?
MB: Největší strach bychom měli mít vždy z toho, co na první pohled vidět není – co na nic nenaráží, jako v oné zmíněné ideální společnosti, o které jsme mluvili, to je možná dokonalá cenzura. Když se někde spálí knihy nebo jinde není volný přístup k informacím, tak je případ jasný a poukazuje to vlastně na slabé stránky moci: nedokázala dosáhnout toho, aby si lidé osvojili, internalizovali její hodnoty. Když se však podaří, když se zásadně ovlivňuje to, co vnímáme a jak nebo co nevnímáme, a vůbec nás to nenapadne, zdá se nám to být na první pohled normální, to je chvíle, kdy musíme být ve střehu a věnovat těm změnám zvýšenou pozornost. A to je ostatně také jedna z funkcí literatury: aby reflektovala a třeba i problematizovala aktuální dění, myšlení a onu takzvanou normalitu.
LB: Děkuju vám za rozhovor. •
Michael Wögenbauer je rakouský germanobohemista a literární vědec. Studoval v Salcburku a Vídni, působil na pařížské Sorbonně, od roku 2008 pracuje v Ústavu pro českou literaturu. Je předsedou redakční rady mezinárodního odborného časopisu Cornova, zaměřeného na výzkum 18. století s důrazem na střední Evropu v širším kontextu.
Portrét Michaela Wögerbauera. Foto © RE:CENT. Centrum pro studium a popularizaci středověké vizuální kultury MUNI (Gajane Achverdjanová), 2025
V obecném zájmu je název dvoudílné knihy s podtitulem Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014. Kromě přehledu o podobě a proměnách cenzury různých období monografie nabízí mnoho pozoruhodných konkrétních případů, které ukazují působení literární cenzury v detailu. Editory jsou Pavel Janáček, Petr Píša, Petr Šámal a Michael Wögerbauer, knihu vydala v roce 2015 Academia ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR. Oba díly jsou veřejnosti dostupné v plném znění v digitální knihovně AV ČR, odkaz najdete na webu Ústavu (ucl.cas.cz/produkt/v-obecnem-zajmu-i-ii).