Mýty, které dělí
Deníky se od ledna nepřetržitě plní články, jež se pojí s postavou staronového prezidenta Spojených států (jméno vynechávám, abych mu nepřidával body do bobtnající citovanosti). Zákony, které tento zaměstnanec amerického lidu zběsile podepisuje (a silou protlačuje), ve mně většinou probouzejí smutek či depresi. Více či méně explicitně podporují násilí, hamižnost, sobectví, a není divu, že se z každého ranního probuzení pro mnoho Evropanů stalo trauma: jaká hrůza se přes noc za oceánem zase odehrála?
Je otázka, kolik z vyděšených čtenářů ranního tisku si do hloubky uvědomuje, s jakými mýty americká administrativa operuje a jak, a především jaký je jejich hlavní cíl: dělit, dělit a zase dělit lidi (aby se mohlo vydělávat, jelikož strach a nenávist jsou tradičně nejlepší marketéři). A proto tu máme re:vize, abychom se nad jednotlivými mýty mohli pozastavovat a nebát se i křičet, že král je zase nahý. Krásně to ukazuje třeba Vladimír Salač, který brilantně dekonstruuje tvorbu národních/etnických mýtů starými Římany či moderními archeology. Upozorňuje, jak naši představu o minulosti determinují často nepropojené náhody a jak se z mýtů stávají základní pilíře našich identit. Paměť se tak stává politickou zbraní, což ilustruje Andrei Zavadski rozkrytím postupů, jimiž režim Vladimira Putina využívá kolektivní traumata nedávných ruských dějin k posilování sebe sama, i reakce opozice. Alena Kluknavská nám potom připomíná, jak složitý je v dnešní době „boj o pravdu“, tedy snaha se v prostředí nepodložených mýtů a fabulací (podporovaných algoritmy ovládajícími sociální sítě a média) orientovat.
Co v takové situaci dělat? Jsme opravdu 89 vteřin před apokalypsou, nebo je ještě naděje? Věřím, že odpověď na tuto otázku je přece jen pozitivní: minimálně v minulosti uměli lidé z různých kultur – ať již to bylo v Langobardii, či v srdci Amazonie – nalézt společný jazyk a překonat zdánlivě nepřekonatelné mýty. A to zní přece jako plán! •