Filozofie umlčování
Malý úvod do moderního myšlení o cenzuře
V roce 2003 se ruské ministerstvo školství rozhodlo revidovat některé učebnice moderních dějin, které z jeho hlediska dostatečně nevyjadřovaly „vlastenecký obsah“. Jeden z nejvýraznějších zásahů se dotkl učebnice Igora Doluckého Národní dějiny: 20. století, která byla stažena ze školního kurikula i z prodeje.
Podle autora byla jeho učebnice označena za „rusofobní“, údajně podkopává „kolektivistické hodnoty ruského národa“ a „vštěpuje čtenářům individualistické západní hodnoty, které jsou ruskému národu cizí“. Kritici zároveň byli nespokojeni s tím, že v kapitolách o druhé světové válce je zmiňována i západní fronta a spojenci, kteří zde bojovali proti Hitlerovi.
Uvedený příklad představuje klasickou formu cenzury: státní instituce nelegitimně omezuje nějaký projev kvůli jeho obsahu a možnému vlivu. Nemusí jít pouze o knihu, ale třeba také o mluvenou přednášku, umělecké dílo, plánovanou demonstraci či zprávu v novinách. Cílem mého textu je popsat, jaké jsou hlavní rysy klasických cenzurních zásahů a jak vypadají její novodobé, neklasické formy. Na základě výzkumu cenzury v politické filozofii ukážu, že jejím vykonavatelem nemusí být pouze stát. Může jím být také koordinovaná masa lidí, která se snaží mluvčího umlčet pomocí řady neformálních prostředků. Budu se také zabývat tím, že cenzurní zásah má běžně podobu omezování daného projevu, ale stejně tak může spočívat v systematickém odvádění pozornosti čtenářů od nežádoucích výroků. Jednoduše řečeno, text má ukázat rozmanitost různých forem cenzury, kterou nelze redukovat na prosté zakazování ze strany státu – jde o mnohem pestřejší fenomén.
SVOBODA MLUVČÍCH I NASLOUCHAJÍCÍCH
Už jsem naznačil, že podle tradičního pojetí, jehož zastáncem byl například americký právní teoretik Frederick Schauer (1946–2024), spočívá cenzura v nelegitimním omezování nějakého projevu ze strany státu, a to kvůli obsahu či možným dopadům tohoto projevu. V rámci klasických úvah o cenzuře pak existují tři hlavní zdůvodnění, proč je nelegitimní bránit někomu v tom, aby vyjadřoval své názory či pocity, a jiným, aby tyto jeho vyjadřované názory a pocity vyslechli.
Dominantní je v tomto kontextu především autonomistické pojetí svobody slova, které reprezentují filozof Tim Scanlon (* 1940) či filozofka Seanna Shiffrin (* 1969). Ti tvrdí, že zásahy do nějakého projevu jsou neoprávněné tehdy, pokud narušují autonomii mluvčích a posluchačů. V případě mluvčích jde o právo samostatně rozhodovat o tom, jak se budou veřejně prostřednictvím svých projevů definovat: nějaký projev mluvčímu umožňuje, aby se veřejně identifikoval jako zastánce toho či onoho postoje. Zásah do autonomie posluchače je pak zásahem do práva na to samostatně posuzovat, které z těchto postojů zaznívajících ve veřejném prostoru lze pokládat za adekvátní a které ne. Svoboda slova v tomto smyslu není jen svobodou slova říkat, ale také svobodou slova slyšet.
Pokud tento autonomistický přístup vztáhneme k našemu příkladu učebnice dějepisu, můžeme říci, že cenzura zde zasáhla do obou práv: šlo o zásah do práva autora veřejně se prezentovat jako zastánce určitého, nenacionalistického pohledu na moderní ruské dějiny. A stejně tak šlo o zásah do autonomie čtenářů, kteří mají právo samostatně posoudit, zda je pro ně daný pohled na dějiny přijatelný.
Vedle autonomistického pojetí je cenzura tradičně odmítána ještě na základě dvou jiných vysvětlení, která však nepracují s pojmem „práva“. Prvním z nich je demokratické pojetí svobody slova, jehož výrazným představitelem byl například britsko-americký filozof Alexander Meiklejohn (1872–1964). Podle tohoto přístupu je svoboda slova jedním ze základů legitimnosti demokratické vlády, která vzchází z diskuse o tom, kdo a s jakými cíli má vládnout. Pokud jsou nějaké názory nebo nějaké skupiny mluvčích z této debaty vyloučeny, ztrácí vláda úměrně tomu legitimitu: vládne nad někým, kdo se na rozhodování o této vládě nemohl podílet. I tento přístup lze vztáhnout k našemu příkladu. Pokud stát vylučuje určitý typ názorů na minulost, vylučuje tím názor, který by pro mnohé mohl být významný při úvaze o tom, jaká vláda by ho měla zastupovat. Například by volil tu, která svou domácí ani zahraniční politiku nebude zakládat na nacionalistické interpretaci dějin.
NE KAŽDÉ OMEZENÍ JE CENZURA
Druhý přístup vysvětlující nelegitimnost cenzury nezávisle na kategorii práva se zakládá na pojmu pravdivosti – jeho praotcem je britský filozof John Stuart Mill (1806–1873). Podle této teorie je třeba nezasahovat do veřejné debaty, neboť se v ní běžně setkávají různé úhly pohledu, které právě díky tomuto setkávání umožňují mluvčím posouvat se k pravdivějšímu pohledu na věc. Toto neomezování debaty má přitom smysl i ve vztahu ke zjevným nepravdám. Ty zastánce adekvátnějšího pohledu na svět nutí k tomu, aby prohlubovali své argumenty – i nepravdy tedy zasluhují ochranu.
K našemu příkladu lze toto pojetí vztáhnout tak, že cenzura zde odmítla jistý popis historické skutečnosti, který zjevně není neadekvátní. Tím znemožnila, aby se mluvčí debatující o moderních dějinách přiblížili plauzibilnějšímu pohledu na věc. Šlo vlastně o podlamování snahy o to dosáhnout pravdy.
Je důležité upozornit, že právě v rámci tohoto pojetí byl také předložen dosud nejvlivnější pohled na to, kdy lze oprávněně svobodu slova omezit – tedy za jakých podmínek není omezení projevu cenzurou. Podle Milla tyto podmínky nastávají tehdy, když příslušné projevy někomu způsobují nebo mohou způsobit výraznou újmu – například jsou výzvou k násilí vůči nějakým lidem, podněcují k ponižování či potlačování práv nějakých lidí, jsou návodem k jednání ohrožujícímu obecné zdraví atd. Proto se v tomto kontextu běžně hovoří o principu újmy (harm principle).
Tento princip zjevně nelze uplatnit v případě výše zmíněné učebnice dějepisu, jejíž šíření s sebou nemohlo nést žádnou škodu. Zjevně byla zakázána čistě z ideologických důvodů: nekorespondovala s premisami ruského nacionalismu. Tento princip ale lze dobře uplatnit, například pokud se někdo pokouší svolat homofobní, islamofobní či antisemitskou demonstraci. Tím spíš, když se takové shromáždění má konat na místě, kde příslušná komunita bydlí nebo které často navštěvuje.
Na základě těchto úvah můžeme tradiční pohled na cenzuru shrnout následujícím způsobem: Jde o nelegitimní zásah státu, který nějaký projev omezuje kvůli jeho obsahu či jeho možnému vlivu. Nelegitimnost tohoto zásahu spočívá v narušení autonomie mluvčích a posluchačů, případně v tom, že vede k oslabení legitimnosti vlády, anebo v tom, že podlamuje snahu dospět k pravdivějšímu pohledu na nějakou událost či stav věcí.
Ve zbylé části textu se podívám na to, proč je tento tradiční pohled třeba rozšířit. Už jsem naznačil, že existuje také ne-státní cenzura, tedy cenzura vykonávaná jinými než státními institucemi. Zároveň nemusí jít o omezování nějakého projevu, ale například také manipulaci s pozorností publika, případně je omezován přístup k projevu, aniž by sám projev byl umlčován.
DAV, PENÍZE, MAFIÁNSKA METODA
Pokud jde o neklasické, tedy ne-státní vykonavatele cenzury, rozlišováni jsou především tři. Prvním z nich je dav či masa mluvčích usilujících o to někoho umlčet – významný odborník na teorii komunikace Silvio Waisbord proto hovoří o davové cenzuře (mob censorship). Příkladem může být situace, kdy se třeba novinářka nebo obhájce práv nějaké menšiny – například LGBT lidí – stane na sociálních sítích terčem slovních útoků ze strany masy lidí. Důležité je, že jistou sadu projevů nelze chápat jako masovou cenzuru jen proto, že mnoho lidí kritizuje nějaký postoj či projev: tak by každá sdílená kritika musel být označena za cenzuru. O davové cenzuře se spíše hovoří tehdy, pokud jde o koordinovanou akci, při níž mluvčí oponují danému názoru nelegitimními prostředky: vyhrožováním, urážením apod. Ten, kdo je terčem takových útoků, zároveň nemusí být přímo jejich adresátem. Může pouze sledovat, jakým způsobem je o jeho postojích či jeho osobě veřejně debatováno. To samo pro něho může být signálem, že by daný názor neměl vyslovovat nahlas.
Jiným neklasickým vykonavatelem cenzury jsou činitelé v tržní sféře, proto se také někdy hovoří o tržní cenzuře – tomuto fenoménu se věnoval filozof C. Edwin Baker (1947–2009). Například nadnárodní korporace, jejíž aktivity výrazně přispívají k tvorbě oxidu uhličitého, může příslušnému periodiku naznačit, že v něm nebude publikovat reklamu, pokud se jeho novináři budou věnovat tématu klimatické změny. Případně se může jednat přímo o vlastníka média či výrazného sponzora, který reaguje podobným způsobem. Zde se jedná o cenzuru v tom smyslu, že na autory a autorky je pomocí ekonomických prostředků činěn nátlak, aby určité informace nepublikovali. Stejně tak je tím zabraňováno čtenářům a čtenářkám, aby tyto zprávy mohli svobodně posoudit. Jde vlastně o regulaci myšlení za pomoci ekonomických prostředků: některé argumenty nebudou zváženy.
Posledním neklasickým vykonavatelem cenzury jsou takzvané parastátní subjekty, a hovoří se tedy o parastátní cenzuře – expertkou na tento fenomén je například mexická teoretička médií Julieta Brambila. Jde o neoprávněné zásahy do svobody projevu ze strany organizací, které nepodléhají státu. Může jít o drogové kartely či extrémistická hnutí, jež se například pomocí výhrůžek snaží umlčet novináře či svědky, kteří by mohli hovořit v neprospěch dané organizace po spáchání nějakého nezákonného činu.
Z tohoto rozlišení různých neklasických, tedy nestátních vykonavatelů cenzury plyne, že k obraně svobody slova nestačí pouze to, aby stát nezasahoval proti svým kritikům. Stejně tak je nutné, aby existoval tlak vůči ekonomickým či parastátním činitelům, kteří by chtěli svobodu slova narušovat. Zároveň by provideři sociálních sítí měli dbát na to, aby nedocházelo ke kolektivním útokům na jednotlivé mluvčí, neboť i tyto kolektivní akce jsou formou cenzury, narušují svobodnou debatu.
UZÁVĚRY A FALEŠNÉ CESTY
Na závěr můžeme vedle neklasických vykonavatelů cenzury zmínit také neklasické formy omezování svobody projevu. Připomeňme, že klasickou formou cenzury je omezování daného sdělení: kniha je stažena z prodeje nebo nesmí vyjít, zpravodajský web je donucen stáhnout článek legitimně kritizující nějakého politika. Zásah ale může směřovat také k jiným součástem komunikačního řetězce: může cílit nejen na zprávu či sdělení, ale také na osobu autora či autorky nebo na potenciální publikum zprávy.
Jedním z novodobějších způsobů, jak cenzurovat nějaký projev, je tak například manipulace s pozorností publika. V této souvislosti se často hovoří o aktivitách takzvané Strany 50 centů, mnohatisícové skupiny uživatelů, které čínský režim používá k manipulaci s diskusemi na svém internetu. Existují studie dokazující, že tito uživatelé vstupují do diskusí v momentech, kdy by debata mohla vést k organizaci nějaké protistátní demonstrace. Najatí uživatelé – kteří dostávají 50 centů za post – pak pomocí svých komentářů odvádějí pozornost diskutujících k jinému tématu, tj. zavádějí řeč jinam. Podle turecké socioložky Zeynep Tufekci, která se tomuto fenoménu podrobně věnovala, je pádné tvrdit, že jde o typ cenzury, neboť pomocí nových metod má být dosaženo stejného účinku jako u klasické cenzury: nepohodlné sdělení se jednoduše nemá dostat k širšímu publiku.
Jiným neklasickým způsobem, jak lze omezit vliv nějaké zprávy, je podlamování autority mluvčího. Princip této cenzury dobře osvětluje takzvaná teorie řečových aktů, podle níž je nějaká zpráva účinná pouze za předpokladu, že řečník má určité postavení. Přesvědčivost dané zprávy tak není dána pouze jejím obsahem, ale také tím, kdo ji formuluje. Některé cenzorské zásahy pak mají podobu systematického znevažování autority mluvčích, takže jejich zprávy ztrácejí na účinnosti. Novinářky či aktivisté čelí nenávistným útokům či lžím, přičemž pro významnou část společnosti se mohou jejich výroky následně stát nepřesvědčivými nebo bezvýznamnými. Účinek takového zásahu je pak blízký tomu, jako kdyby daná zpráva byla zakázána: příslušné publikum ji neakceptuje.
NEOMEZENÁ VS. SVOBODNÁ
Tento poslední bod poukazující na spojnici mezi nenávistnými projevy a cenzurou vede k nesamozřejmému závěru. Běžně se má za to, že stát na straně svobody slova a čelit cenzuře s sebou nese určitou daň: musíme dopřát svobodu slova i projevům, které pokládáme za nenávistné či děsivé. Pokud však vezmeme v úvahu, že mnohé útočné projevy mají často za cíl někoho umlčet, situace se jeví o něco složitější. Svoboda slova pro nenávistné projevy se ukazuje být svobodou slova pro jednu z forem umlčování či cenzuru svého druhu. Jedním ze způsobů, jak toto dilema řešit, je rozlišovat neomezovanou a svobodnou diskusi. V neomezované diskusi absentuje regulace, která by zajišťovala, aby lidé do této debaty vstupovali bez obav: v takto nevázané debatě brzy některé hlasy mohou přestat zaznívat, neboť mluvčí mají obavu se veřejně vyjadřovat. Svobodná diskuse je naopak taková, v níž budeme pečovat o to, aby se jedni svými projevy nesnažili z debaty vyloučit druhé, aby byla co nejpestřejší co do směsice hlasů. Regulování debaty tak paradoxně může být obranou proti cenzuře. •
Autor je analytický filozof.