Známka luxusu

15.04.2026 |Míla Janišová |vizuál
Sepulturální památky nejsou jen místem paměti, ale také nástrojem moci. Mauzoleum přetváří smrt v pokračování politické autority: tělo vůdce je zakonzervováno, zasazeno do monumentální architektury a vystaveno. Moc zde smrtí nekončí, ale naopak kulminuje, petrifikuje se v rituálu a prostoru. Elita tím vysílá jasné sdělení – její vláda přetrvává i po konci života a stává se součástí dějin. Příkladem může být například mauzoleum Mao Ce-tunga v Pekingu, kde spočívá nabalzamované tělo někdejšího předsedy Komunistické strany Číny, který si ovšem přál být zpopelněn. © 毛主席紀念堂, od autora ping lin, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Výběr z kulturních symbolů horních vrstev

Symboly jsou jedním z nejstarších a nejúčinnějších nástrojů moci – jako svého druhu totemy vymezují hranici mezi vlivnými a zbytkem společnosti. Často nabývají podoby extrémního luxusu, okázalosti nebo záměrného plýtvání – elity je využívají k tomu, aby svou dominanci prezentovaly jako přirozenou, legitimní a nadčasovou, nebo dokonce věčnou a jejich prostřednictvím dávají najevo kontrolu nad zdroji, časem i pravidly společnosti.

Dříve symboly sloužily k vytváření kontinuity, propojovaly držitele moci s mytickou minulostí, božstvy či slavnými předky. Schopnost zhušťovat složité mocenské vztahy do jednoduchého obrazu jim dávala přetrvávající sílu. Jejich jazykem bylo po staletí umění, vládnoucí vrstvy chápaly, že estetická forma mnohdy legitimizuje moc účinněji než násilí. Barokní paláce, královské portréty či mauzolea neplnily jen reprezentativní funkci, ale inscenovaly moc jako cosi vznešeného a nevyhnutelného. V moderní době tuto roli převzaly mimo jiné luxusní objekty – hodinky, auta či excentrické interiéry, které fungují jako pokračování dvorské kultury jinými prostředky. A přitom opakují stále tentýž princip řízený přebytkem, stylizací a výraznou kontrolou obrazu. Jejich prostřednictvím moc inscenuje sebe samu jako životní styl, který má být obdivován a napodobován, nikoli zpochybňován. •

V 18. století Francie, Anglie, Nizozemsko a další evropské země čile obchodovaly s otroky v rámci tzv. triangulárního obchodu. Lodě brázdící Atlantik nikdy nejely prázdné, což pro jejich majitele představovalo mimořádně vysoké výnosy, byť za cenu obrovského lidského utrpení. V pobřežních evropských městech vznikla nová elita konkurující životním stylem rodové aristokracii, která svou narůstající moc dokládala mimo jiné honosnými paláci. Zde tzv. Temple du Goût (Chrám vkusu), soukromý dům v Nantes, dnes považovaný za národní památku. © Temple du Goût façade côté quai, od autora Ferdine75, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Nápad módního koncernu LVMH (Moët Hennessy Louis Vuitton) vybudovat v Boulogneském lesíku galerii moderního umění nadchl město Paříž, nikoli však Pařížany – vadilo jim například narušení zeleně. Stavba započatá v roce 2008 byla záhy přerušena a následovala řada soudních jednání. Galerie s názvem Nadace Louise Vuittona nakonec stojí jen díky tomu, že ji Francie prohlásila za národní zájem. Módní magnáty podpořila státní elita a vlastnění a vystavování uměleckých sbírek se znovu ukázalo být nástrojem stvrzování pozice a budování kulturní hegemonie. © Fondation Louis Vuitton, across basin, od autorky Gerda Arendt, Wikimedia Commons, volné dílo

Soukromé ostrovy, ať už přírodní, nebo uměle vytvořené, fungují jako extrémní symbol moci elit: vlastnictví uzavřeného prostoru znamená kontrolu přístupu, prostředí i sociálních pravidel a výstavba luxusních resortů je performativním aktem monumentálního urbanismu, který mění geografii podle přání majitele. Typickým příkladem je Palm Jumeirah v Dubaji, uměle vybudovaný ostrov ve tvaru palmy, který se stal symbolem technologické kontroly a luxusního životního stylu a zároveň jasnou ukázkou toho, jak se prostor stává prostorem moci a statusu. © Palm Islands v Dubaji (shora), od autora Member of the Expedition 22 crew, Wikimedia Commons, volné dílo

Zlatá záchodová mísa je investicí, jejíž hodnota nespočívá ve funkci, ale v demonstraci přebytku. Právě v tomto absurdním předmětu se koncentruje představa bohatství jako schopnosti plýtvat bez následků a proměnit i nejbanálnější lidskou potřebu v projev moci. Nejen v Rusku se tak zlaté toalety staly symbolem korupce a nedostatku vkusu. Nebo obojího. Plně funkční toaleta z osmnáctikará tového zlata byla coby satirické participativní dílo Maurizia Cattelana pod názvem Americana v roce 2016 vystavena v Guggenheimově muzeu v New Yorku.

Mikuláš II., poslední ruský car, nadšeně využíval všech technických výdobytků své doby a krom jiných privilegií mohl po své říši i do zahraničí cestovat vlastním vlakem. Tento palác na kolejích, vyrobený na samém konci 19. století, čítal 10 vagónů, měl vlastní kuchyň, jídelnu, koupelnu, přijímací salón, kancelář, pokoje pro děti, oddělené pokoje pro cara a carevnu, ale i další prostory pro členy rodiny, služebnictvo, personál obsluhující vlak a modlitebnu. © Dostupné na stránce Fenêtre sur la Russie, volné dílo

15.04.2026 |Míla Janišová |vizuál