Přistěhovalci v Pantheonu
Posmrtný příběh manželů Manouchianových
Dne 21. února 1944 němečtí vojáci zastřelili v pařížské pevnosti Mont-Valérien komunistického odbojáře arménského původu Missaka Manouchiana a jeho druhy. O osmdesát let později, 21. února 2024, byli odbojář Manouchian a jeho žena Mélinée „přijati“ do Pantheonu – pohřebiště nejvýznamnějších osobností, jimž chce Francouzská republika prokázat čest. Rozhodnutí se nesetkalo s jednomyslným souhlasem. Vláda Emmanuela Macrona dala přednost Arménovi před Židy.
Ti v oné odbojové skupině početně převažovali, avšak pro širokou veřejnost byli méně známí. Někteří lidé proto vládu podezírali z jisté formy „marketingu paměti“. V otevřeném dopise publikovaném v deníku Le Monde už v listopadu 2023 vyjádřili potomci umučených odbojářů a intelektuálové politování nad rozhodnutím vzdát hold pouze dvěma postavám, protože „vyčlenit jedno jméno znamená rozbít bratrství uvnitř jejich bojové skupiny. Vyzdvihnout jedinou komunitu znamená zranit internacionalismus, který je poháněl.“
Zdá se, že Macron vybral postavu Arména Manouchiana na úkor jiných, protože se mu hodila v propagaci určitého pohledu na historii. Manouchian se narodil v roce 1906 a osiřel během genocidy Arménů v roce 1915 – jeho otec byl zavražděn, matka zemřela hlady… Vyrůstal v sirotčinci ve francouzském protektorátu poblíž Bejrútu, kde získal vzdělání v arménštině a francouzštině, a v roce 1924 přijel do Francie jako tesař. Tam se seznámil se svou budoucí ženou Mélinée – rovněž sirotkem z genocidy – a kolem roku 1934 spolu vstoupili do komunistické strany. Po okupaci Francie v roce 1940 se Missak a Mélinée připojili k aktivní ozbrojené skupině FTP-MOI (Francs-tireurs et partisans – Main-d’œuvre immigrée) v pařížském regionu, komunistické odbojové jednotce složené převážně z cizinců, uprchlíků a přistěhovalců. Manouchian byl v roce 1944 zastřelen spolu s dalšími dvaadvaceti odbojáři vyobrazenými na nechvalně proslulém propagandistickém Rudém plakátu (Affiche rouge), šířeném kolaboranty a nacisty. V roce 1947 se Mélinée Manouchianová vrátila do Arménské sovětské republiky, kde zůstala až do počátku šedesátých let. Zemřela v Paříži v roce 1989.
PAMĚŤ NENÍ HISTORIE
Missak byl také básník: jeho poslední dopis manželce Mélinée, napsaný několik hodin před popravou, inspiroval báseň Louise Aragona nebo píseň Léa Ferrého. Odbojář se tak stal součástí francouzské kolektivní paměti, tento dojemný dopis a jím inspirovaná píseň zazněly před Pantheonem při slavnostním ceremoniálu 21. února 2024. Jednotlivé dílky příběhu přispěly k tomu, že je Missak Manouchian vnímán jako výjimečná osobnost. Tento muž bez státní příslušnosti, jemuž bylo dvakrát odepřeno francouzské občanství (v letech 1933 a 1940), a jeho žena se v roce 2024 stali „symbolem“ reprezentujícím všechny ostatní odbojáře-přistěhovalce, a to ve Francii, která si z asimilovaného multikulturalismu udělala svou chloubu.
Toto rozhodnutí týkající se paměti je výsostně politický akt – Manouchian byl vybrán z řad svých spolubojovníků jako postava symbolizující odboj uskutečňovaný cizinci. Podle zastánců tohoto postoje tak s ním do Panthéonu vstoupili „všichni“ zahraniční odbojáři ve Francii. Jiní, jako například historička Annette Wieviorka, však poukazují na důležitý problém. Ponecháme-li totiž stranou skutečnost, že většina odbojářů byla židovského původu, setřeme antisemitský rozměr zmíněného Affiche Rouge, k čemuž ostatně přispívá i Aragonova báseň napsaná v roce 1955 ve službách strany, jež byla sama ve službách Sovětského svazu. Připomínáme si obětování se zahraničních odbojářů, lásku k Francii, lásku mezi Missakem a Mélinée, ale Židé zmizeli. Historička trvá na tom, že „paměť není historie […]. Úkolem prezidenta republiky je vést politiku paměti. Úkolem historika je dekonstruovat legendy a snažit se tak přinášet svědectví, která by co nejvíce odpovídala skutečnosti. Problém začíná, když se role zaměňují a politici si nárokují vyprávění příběhu.“ Ačkoli to v žádném případě neubírá na kráse faktu uložení Mélinée a Missaka Manouchianových do Pantheonu, tento nedávný případ jasně ukazuje, jak se hezký historický „symbol“ formuje – často na úkor historické přesnosti. •
Autor je historik umění.