Čísla a lidé
Uprchlické příběhy z brigády v Řecku
Když jsem odjížděla do Řecka kvůli letní brigádě v hotelu, věděla jsem, že za tři měsíce se vrátím domů a uvidím svou rodinu. Víceméně jsem také věděla, co mě čeká, mohla jsem se spolehnout, že lidi, které potkám, budou slušní a přátelští. Co kdybych však neměla ani jednu z těchto jistot? Co kdybych se vydala do naprostého neznáma, s rizikem, že už se nikdy nevrátím, s možností, že cestou přijdu o všechno, ne-li o život?
Do hotelu jsem jela pracovat jako pokojská. V našem „housekeeping týmu“ jsem byla jediná žena a dlouhou dobu také jediná Nearabka. Vzpomněla jsem si, že se na ostrově nachází uprchlický tábor a značnou část personálu tak tvoří imigranti. Hned po prvních interakcích s několika z nich jsem si uvědomila, že jsem snad nikdy nepotkala usměvavější lidi. Opravdu, navzdory všemu se jim nějakým způsobem podařilo zachovat si vděčnost. Občas mi vyprávěli sami, jindy jsem sama neovládla zvědavost. Tímto chci poděkovat mimo jiné Ahmedovi z Palestiny za to, že mi vylíčil celý průběh své migrační cesty.
Válečná situace je jedním z prvních důvodů, které nás napadnou při úvahách o migraci. Válka znamená také nedostatek pracovních příležitostí. V takovém případě se vycestovat a posílat peníze domů ze zahraničí jeví jako jediná možnost, jak uživit rodinu nebo někomu z ní umožnit pokračovat ve studiu. Sama na sobě si uvědomuji, že většina lidí nemá tušení, jak migrace probíhá, čím si migranti procházejí a čemu čelí. Jsou to pro nás jen čísla, počty lidí, kteří se objeví u našich hranic. Je nám líto, že museli opustit svou zemi, že tam mají válku, a tak odešli a teď chtějí k nám. A tím to pro nás končí. Je to smutné a jednoduché.
NA CESTĚ
Příběhy, které jsem sbírala celé léto, ale nebyly vzdálené historky sčítaných osob na hranicích, byla to bolestná realita mých přátel. Ahmed opustil Gazu před 7. říjnem minulého roku. Potřeboval k tomu vízum od izraelských úřadů, na které se čeká zhruba tři měsíce, někdy i déle. Po obdržení víza měl jedinou možnost, cestu do Egypta. „Zacházeli s námi jako s ovcemi na farmě,“ shrnul tuto zkušenost. Netušil, že ho z Egypta převezou do Turecka. Migranti jsou zadrženi v letištní vazbě do doby, než se vazba naplní, pak je deportují do Turecka. Pokud tam nemají někoho z rodiny, kdo by je vyzvedl, čeká je noc na veřejných toaletách. Může se objevit místní mafie, která se je snaží okrást, násilí tam není ničím vzácným.
V Turecku však migranti nedostanou potřebné dokumenty, nemůžou najít práci, a pokud ji najdou, zaměstnavatel jim často nevyplácí spravedlivou mzdu. Jiný z mých přátel, Syřan, strávil v Turecku sedm let, z toho čtyři roky v podstatě nemohl vyjít ani na ulici, ty totiž neustále kontroluje policie hledající migranty bez dokladů. Jeho zaměstnavatel ho nechal bydlet v suterénu pod dílnou, ve které můj přítel přes den pracoval. Získat doklady se mu podařilo až po čtyřech letech.
Ale zpět k Ahmedovi. Další cesta ho vedla sem do Řecka, protože věděl, že by tu mohl získat doklady a mít šanci na normální život. Aby se sem dostal, potřeboval takzvaného pašeráka lidí. Za své služby si pašeráci účtují 2 500 až 5 000 eur. V dohodnutý den se celá skupina uprchlíků sejde na odlehlém místě. Zůstávají tu po několik dní a čekají na datum smrti, jak ho sami nazývají. Proč datum smrti? Protože je čeká cesta přes moře a oni netuší, jestli se vůbec dostanou na břeh.
Skupina čtyřiceti lidí je vměstnána do autobusu pro deset. Pokud se to někomu nelíbí, nejspíš dostane od pašeráků ránu. Těm v této chvíli nemůže nic zabránit kohokoliv zastřelit a pohodit u cesty. Následuje další čekání, tentokrát v lesích. Ahmed strávil v lese patnáct dní. Neustále se je snažila najít policie pomocí dronů. Ze strachu téměř nespal, protože jakmile někdo uslyšel zvuk dronů, muselo se utíkat a každý byl sám za sebe. Několikrát zmínil jakýsi typ křovin, prý tyhle byly nejhorší, protože bolestivě škrábaly, a ukazoval mi, jak si obličej chránil pažemi a běžel téměř poslepu, hlavně aby co nejrychleji unikl dronům. Po nějaké době jim došla voda a jídlo, v takovém případě jedí migranti listy ze stromů.
Pak následuje cesta k pobřeží. Gumový člun pro deset lidí, čtyřicet lidí na palubě, devítihodinová cesta na otevřeném moři. Vlny jsou obrovské, pitná voda není. Nečekala bych, že se zeptám, co bylo horší, zda pít mořskou vodu, nebo vodu z kaluží. „Voda z kaluží byla horší, po ní se nám udělalo zle.“ Ani na moři nejsou lidé na útěku v bezpečí před tureckou policií. Pokud policisté člun s migranty najdou, prostě ho propíchnou. Zvuky policejní lodi Ahmed několikrát zaslechl i na řecké pláži. „Slyšíš? To je policie, asi někoho chytili.“
S VELKOU DÁVKOU ŠTĚSTÍ
Ahmed měl štěstí a dostal se až do Řecka. Trvalo mu to půl roku. Tady spolu s druhy kontaktovali příslušnou organizaci, která se stará o imigranty, a ta je autobusem odvezla do uprchlického tábora. Čekaly je výslechy, které běžně trvají až deset dní. Následovala azylová řízení, během nichž nesmíte opustit tábor, který je obehnaný ostnatým drátem a v němž se mezi budovami neustále pohybuje policie. Ahmedovo řízení trvalo čtyři měsíce (ale může trvat i rok), na konci získal cestovní pas, který mu umožňuje cestovat po Evropské unii, a občanský průkaz. Pak musel tábor opustit a spolehnout se sám na sebe.
Tři měsíce práce a života po boku těchto lidí mi daly neskutečně moc. Ukázali mi vlastní pohledy na své země, otevřeli mi témata, před kterými je tak snadné se schovat, a navíc jsem u nich pocítila tolik životní energie, že z ní čerpám dodnes. Tito lidé nám nejsou tak vzdálení, jak si možná myslíme. Je velmi důležité poznávat konkrétní příběhy, abychom nemluvili o číslech a abstraktních hrozbách. Samotný soucit nestačí. •
Autorka je studentka dějin umění.
Fota © Petra Hoffmannová