Dlouhá cesta
Dlouhá cesta se vždy řídí svým vlastním časem. Alespoň v mysli a vnímání toho, kdo ji podstupuje.
První etapa Lausanne-Conques, březen 2017. Překvapivé změny scenérie i počasí nás doprovázely od začátku cesty.
Pro poutnickou cestu to platí několikanásobně. Rytmus dne sleduje hlas krajiny a hlas těla, dělení času je konkrétnější, často hmatatelnější, lidštější. Z obyčejných věcí se stávají neoddělitelní společníci a velké milníky, jistoty nebo přerušení jednolitosti proudu kroků. Portál kostela znamená velké vítězství a radost. Místo, kde se dá nabrat voda, a obchod, kde lze doplnit zásoby, definují trasu stejně jako slavná katedrála. Snídaně, oběd a večeře jsou pilíře, na kterých všechno na chvilku stojí. Krásný výhled není jen zastavením, může se stát skutečností na několik dní. Štědrost a ochota lidí má najednou cenu spánku v teple či úkrytu před deštěm. Čas a možnost pomalu vstřebávat cestu k cíli ležícímu někde v krajině před námi jeho dosažení redefinuje, obohacuje a zniterňuje. Asi je tedy možné říct, že tak jako se mění scenérie a ubíhá cesta, tak se mění ti, kdo po ní putují, i jejich cíl. Na pouť Stěhovavých historiků umění se na začátku roku 2017 vydalo dvanáct kolegů a po víc než 1500 kilometrech se z ní vrátilo dvanáct poutníků. •
Autorka je historička umění.
Fota © RE:CENT. Centrum pro studium a popularizaci středověké vizuální kultury MUNI (Katarína Kravčíková), 2017
Oddych a péče o to málo věcí, co má poutník s sebou, jsou skutečně důležité, siesta se dá udělat kdekoli, jen nemít batoh na zádech.
Druhá etapa Conques – Saint Benoit sur Loire, duben 2017. Portály chrámu Saint-Pierre v Beaulieu sur Dordogne a Saint-Denis v Chemilly, tradiční místa rozprav a zastavení.
Jídlo může pro poutníka definovat rytmus denní chůze a oddychu, jeho příprava je malým rituálem, ale někdy jsou potřeba kroky navíc k jeho získání.
První etapa Lausanne-Conques, březen 2017. Kostel Saint-Privat'Allier jako ideální situace – otevřený kostel, místo na sezení a tekoucí voda.