Přísahej věrnost (zisku)!
Staré Město pražské je jedna z nejvíce obdivovaných památek lidstva a je tak po právu zapsáno na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Na témže seznamu se nachází i městečko Ušguli, které v nadmořské výšce 2100 metrů zdobí po staletí nedobytný horský region Svaneti v severozápadní Gruzii. Praha je podle všeho zlatým dolem, tedy místem, kde se dá „rejžovat“, už odedávna, minimálně od konce 19. století, kdy se asanace židovského ghetta proměnila v zajímavou finanční příležitost. Překvapivě se ale slepicí se zlatými vejci nedávno stala také Svaneti.
V obou případech se snaha vytěžit z místa co nejvíce prostředků stává zkázou „světového kulturního dědictví“. Stará Praha ztrácí (nebo už ztratila) duši, zatímco v Ušguli se živě betonuje a skoro panenská alpská krajina, posetá středověkou architekturou, se téměř přes noc mění v základnu turistického průmyslu. Je jasné, že lidé musí žít (a tedy vydělávat si na živobytí), ale za jakou cenu? Co jsme ochotni obětovat? A hlavně, bylo to tak vždycky, nebo se něco mění?
Na rozdíl od Tolkienova Stromovouse změnu nemohu cítit v hlíně, ale něco napovídá, že virtuální trh – například s krátkodobým pronájmem nemovitostí od Prahy po Ušguli – opravdu změnil parametry známého. Vše je mnohem jednodušší, rychlejší, globálnější a pár zlatokopů na tom vydělává jako nikdy v dějinách (a jsou na to empirické důkazy). Zbohatlíci se však neomezují na (skoro) nekonečný výdělek za (zdánlivě) každou cenu. Nově nabytou moc používají taktéž ve virtuálním světě, aby probouzeli tragédie minulosti: institucionální rasismus, ponižování žen či nekontrolovanou fóbii z migrantů. Asi proto nepřekvapí, že všechna tato témata rezonují v březnových re:vizích. Ne, náš svět na tom není dobře a naši autoři to cítí. Mohli bychom tedy začít nadávat, hezky u piva, a doufat, že v nedaleké budoucnosti nebudeme muset přísahat věrnost žádnému příliš radikálnímu režimu (jako třeba tomu fašistickému, jak to popisuje Alberto Virdis). Je otázkou, zda to tentokrát bude stačit. •