Angažovat se od stolu
O každodennosti literární práce
Rozhlížím se po svém stole. Chaotická konstelace: knihy, psací potřeby ve všemožných seskupeních, popsané útržky papírů, dohořelé svíčky, nedopité hrnky, kapesníky a uprostřed notebook. Dalo by se říct, že můj psací stůl představuje určitou formu sociálního prostoru, kde se stírají hranice mezi mnou a světem, mým tělem a předměty, prací a volným časem. U svého stolu píšu, pracuji a odpočívám, jím, diskutuji i rozjímám. A tak moje každodennost začíná právě u stolu. Stává se prostorem, který tělesně a bytostně zabírám, který také podpírá moje psaní.
Ve svém deníku z roku 1939 Virginia Woolf píše, že jí „zabere pět minut, než na svém stole najde pero“. Jak potvrzují záznamy anglického spisovatele a kritika Lyttona Stracheyho, spisovatelčin dubový stůl byl věčně poškrábaný a na rozdíl od jeho pozdější, uhlazené muzejní reprezentace pokrytý nahodilými předměty od rezavých kancelářských sponek po použité zápalky. Všechno ale mělo svůj nepsaný řád. Prostor tak hekticky (ne)uspořádaný, jak by se místy mohla zdát i samotná autorčina tvorba – plná proměn a volných asociací, jako proud vědomí rozprostřený po celém psacím stole. U tohoto stolu Woolf pracovala minimálně tři hodiny denně a sepsala většinu svých kanonických děl. Stůl se mi tak dostává do podvědomí jako jeden ze zásadních předmětů literárního světa.
Všechna literatura začíná u stolu. Mám pocit, že stoly, na kterých píšeme, ovlivňují, jaké texty vydáváme. Také zastávám názor, že se nelze bavit o literární práci, aniž bychom nezohlednili materiální podmínky spisovatelstva. A proč tedy nezačít rovnou u stolu? Psaní je materiální činnost, práce, která vyžaduje svůj prostor a čas. Jak moc sejde na tom, odkud píšeme, a jakou roli sehrává stůl v naší spisovatelské praxi? Jakým způsobem je naše situovanost u stolu ovlivněna aspekty genderu, ale také rasy a třídního postavení?
STOLY, U KTERÝCH PÍŠEME
O stolu jsem začala uvažovat díky fenomenoložce Saře Ahmed, která se ve své práci věnuje vztahové souvislosti mezi těly a každodenními předměty. V úvodní kapitole Queer Phenomenology (Kvír fenomenologie, 2006) se Ahmed zajímá o orientaci subjektu právě k psacímu stolu a následně si pokládá otázky: „Kdo stojí před psacím stolem? Má psací stůl ‚obličej‘, který jej směřuje spíše k některým tělům než k jiným?“ Ahmed tvrdí, že každé tělo je formováno prací, kterou na stole vykonává, a poznamenává, že i práce u stolu je genderově podmíněna. Jako příklad uvádí Edmunda Husserla a jeho vztah k takzvanému filozofickému stolu. Pro Husserla představuje psací stůl v prostoru zásadní předmět jeho vnímání. Jeví se jako něco, co se nachází „přímo“ před ním, ke stolu bezprostředně směřuje jakožto k povrchu určenému k práci – tedy jako k místu, kde myslí a píše. Naopak to, co se nachází za stolem, například osoba udržující stůl čistý a starající se o děti, aby otce nevyrušovaly, je Husserlovým vnímáním upozaděno. Jak píše Ahmed, „rodinný dům je tak vždy pouze spoluvnímán“, ačkoli se jedná o okolnost, která filozofovi „umožňuje dělat jeho práci“. Zatímco se tedy prostor u psacího stolu jeví jako „přirozené“ prostředí pro muže, prostor pro ženy a rodinu se situuje spíše za psacím stolem, jako místo pro to, co Nancy Fraser nazývá ženská práce, tedy péči, úklid a jiné reprodukční činnosti. Adrienne Rich v jednom ze zásadních textů amerického feminismu Of Woman Born – Motherhood as Experience and Institution (Z ženy zrozená – Mateřství jako zkušenost a instituce, 1976) popisuje moment, kdy zasedá ke stolu, aby pracovala, ale její dítě ji „tahá za ruku, žádá o pomoc a tluče do klapek na psacím stroji“. To, co se tedy nachází za stolem (péče a rodina), se pro Rich nějakým způsobem dostává do popředí a její práci přerušuje. Jak podotýká Ahmed, být orientovaný určitým směrem (to jest k psacímu stolu / od psacího stolu) znamená, že budeme obývat některé prostory, vykonávat určité aktivity raději než jiné.
Cesta k psaní je tak úzce spjata s cestou k psacímu stolu. V notoricky známé eseji Vlastní pokoj (1929) Woolf nastiňuje politiku genderu psaní a zajímá se o vliv chudoby na literaturu a o nezbytné podmínky pro vznik uměleckého díla. Předkládá názor, že žena musí odejít ze společenského pokoje a ruchu všedního života do pokoje vlastního, aby mohla psát v klidu a tichu. Jen tak totiž může uchopit „lidské bytosti ve vztahu ke skutečnosti“. Pokud ale Woolf zdůrazňuje nutnost pro ženy mít vlastní místnost, kde se mohou plně věnovat literární tvorbě, historicky zaznamenáme, že zdaleka ne všechny spisovatelky začínaly právě ve „vlastním pokoji“. Materiální pohodlí, tedy nejen pokoj, ale také čas a klid, bylo výsadou výše postavených, většinou západních spisovatelek. Ačkoli má v sobě teze něco utopicky univerzálního, principiálně nutného a bez pochyby sehrává ústřední úlohu v kritické revizi materiálních podmínek spisovatelek, asymetrické mocenské vztahy ne vždy umožňují mít vlastní psací stůl, natož vlastní pokoj.
K přehodnocení tohoto tvrzení přispěla především reakce amerických feministek osmdesátých let obohacující diskusi o otázky intersekcionality. Ve známém citátu z roku 1981 básnířka a feministická teoretička mexického původu Gloria Anzaldúa zpochybňuje ideu vlastního pokoje a vyzývá k tomu, abychom na něj zapomněly a psaly v kuchyni, v koupelně, v autobuse, mezi směnami, mytím podlahy či praním. Psaní tak probíhá současně s jinými aktivitami, z čehož vyplývá, že psaní je pro ženy druhou, ne-li třetí směnou. Psacím stolem se stává každá podpírající plocha, u které se zrovna nacházíme: kuchyňský stůl, podlaha i naše kolena. Psát v prekarizovaných podmínkách s sebou často nese materiální úskalí, odrážející se na formální stránce textu, ať už na jeho délce, volbě žánru, či tematice. Audre Lorde například v Sister Outsider (1984, česky 2021) konstatuje, že z její zkušenosti je poezie jednou z nejekonomičtějších literárních forem a bývá „hlavním hlasem chudých, pracující třídy a žen jiné barvy pleti“. Je tak možné potvrdit, že předmět jako stůl tvaruje a určuje naše psaní. Také Woolf poznamenává, že pokud žena nezíská svůj vlastní prostor k tvorbě, budou její knihy „deformované a zkroucené“, bude psát „vztekle“ a „bláznivě“, a dodává, že „tam, kde by měla psát o svých postavách, bude psát o sobě“. Nemůžeme ale tuhle „vzteklost“ a „bláznivost“, tento návrat k „sobě“ považovat za feministicky nezbytné?
KUCHYŇSKÝ STŮL JAKO PODPŮRNÁ SOLIDÁRNÍ SÍŤ
Sara Ahmed je přesvědčena, že pokud píšeme na stole, píšeme o stolu a stůl zase píše o nás. Naše stoly tedy odrážejí naši každodenní zkušenost. Deformované stoly jsou součástí našich pokroucených a vzteklých příběhů. Psaní se dostává z intimního prostředí „vlastního pokoje“ do „vnějšího“, sdíleného prostoru, čímž se stává politickým. Prolíná se s každodenními praktikami souvisejícími s vnějším světem, ať už s péčí o domov, mateřstvím, či jinými pracemi, a přetváří tuto žitou realitu v literární téma, vztahující se k osobním, ale i ke kolektivním prožíváním. Aby ale takové psaní vůbec mohlo vznikat, je nutné mu poskytnout další podpůrné prostory. Jedním takovým projektem bylo například nezávislé komunitní nakladatelství Kitchen Table Press, jehož cílem bylo vytvořit platformu pro literární tvorbu začínajících černošských spisovatelek. Jedna ze zakladatelek, Barbara Smith, podotýká, že si dobrovolně vybírají „kuchyňský stůl“, epicentrum domova, kde se reprodukují genderové role, a snaží se tak přeměnit historické vztahové paradigma. Nezáleží tedy jen na stolech, u kterých píšeme, ale také na tom, koho k nim přizveme. Takto se stůl stává politickou kategorií, prostorem angažovanosti, horizontální plochou, vyzývající k vzájemné solidaritě. •
Autorka je studentka románských literatur.