Nevyzpytatelná hudba terénních záznamů
Dvoutaktní rytmus časopisu re:vize obvykle spočívá ve střídání tematické odstředivosti lichých čísel a dostředivostí čísel sudých, obkružujících konkrétní jev. Tentokrát, na začátku „nového roku“, technicistní metaforiku centrifugy či spirály opouštíme a jmeme se opatrně a zvědavě brodit spíše sedimenty času, hledajíce těžko zbadatelné body zvratu, „chvíle, kdy se rozpadne dosavadní řád“, jak to v rozhovoru čísla brilantně popisuje belgická spisovatelka Caroline de Mulder nebo v článku o exilovém autorovi Dmitriji Gluchovském rusistka Jitka Komendová.
Čtení lednových re:vizí by mohlo připomínat poslech playlistu typu Best Field Recordings na některé z hudebních platforem, kde se střídají záznamy drobných i zrádných vedlejších zvuků: z porodnice, z amerického alternativního queer knihkupectví či z obstarožního univerzitního počítače. Do toho vpadnou zinkové rakve, svist a ryk války dnešní i dávné trojské (následované tepem ve spáncích melancholika Aenea). Dále slyšíme zvuky z útrob velryby (vzácná nahrávka), zapalování svíčky v gruzínském kostele před obrazem svatého Jiří, pak hodinu a čtrnáct minut nic (to na YouTube běží s vypnutou hudbou němý film Menschen am Sonntag, kde se mlčí německy); nakonec různé zvuky starověké Mezoameriky přecházejí do hodně zesílených nahrávek hub rvaných (nebo přehlížených) chalupáři.
Autorky a autoři těchto re:vizí hledají, jak se chránit před scestím, které mívá nečekanou podobu, respektive jak se s pomocí široce pojatých humanitních věd, fikce i aktivismu rozhlížet a chovat v době změny paradigmatu. Nejde o dechberoucí nálezy ani staré představy o hrdinství, spíš o odvahu být citliví, nelehce ovladatelní a neutíkat ani před sebou.
Milé čtenářky, milí čtenáři, přejeme vám všechno dobré i v novém roce!
redakce