Import ze Západu
Formování významu feminismu u nás v devadesátých letech
V prvním desetiletí po roce 1989 považovala většina české společnosti všechno, co přicházelo ze Západu, za správné, ba dokonce za vzor k okamžitému napodobení. Netýkalo se to ovšem feminismu. Ten byl naopak po celá devadesátá léta pro mnohé sprostým slovem, bez ohledu na dlouhou tuzemskou historii ženského hnutí. Proč?
„Nejhorší, co se může přihodit dobré myšlence, je, když z ní nějaký posedlík a la Lenin udělá základ pro ideologii.“ Píše Josef Škvorecký v roce 1992 v časopise Respekt. A dodává: „Nejnovějším příkladem tohoto procesu, který jsme u nás zažili na vlastní kůži, jsou poslední dobrodružství amerického feminismu.“ Citáty pocházejí ze série článků Dobrodružství amerického feminismu I–III, které zásadním způsobem formovaly většinový negativní názor tuzemské veřejnosti na feminismus minimálně po celá devadesátá léta dvacátého století. Značně tomu napomáhala obecně rozšířená myšlenka, že v Československu, později České republice feminismus nemá žádné kořeny, že je to ideologie importovaná ze Západu, především ze Spojených států.
Co spisovatel Josef Škvorecký v létě a na podzim 1992 ve svých třech článcích v Respektu vlastně napsal? Ani jeden z jeho textů není esej či úvaha o feminismu jako takovém, celá trojice tematizuje pouze některé problémy patriarchální společnosti. Ty Škvorecký vtělil i do titulků článků: Je možný sex bez znásilnění? Je možné mluvit se ženou bez pohlavního obtěžování? Je možné mluvit a psát správně bez diskriminace? Opakujícím se podtitulkem pak bylo již zmíněné Dobrodružství amerického feminismu I–III. Pravděpodobně nikoho příliš nepřekvapím, když prozradím, že autorova odpověď na všechny tyto otázky je sarkastické „ne“.
V prvním z textů Josef Škvorecký odsuzuje znásilnění, které chápe tradičním způsobem jako fyzický násilný akt, typicky přepadení ženy v parku. Jiná vymezení znásilnění mu připadnou zcela absurdní. Poměrně velký prostor věnuje znásilnění mezi známými a znásilnění na rande a obě považuje za nový ne ‑ opodstatněný výmysl radikálních feministek. Nutnost souhlasu ženy se sexem například ironizuje představou notářsky ověřeného potvrzení před každým pohlavním aktem s partnerkou.
Druhý text navazuje na problematiku sexuálních vztahů a věnuje se běžné vzájemné komunikaci žen a mužů, respektive snahám o jejich korigování a odstranění sexuálního podtextu. Zde autor stojí jednoznačně na straně tradičního pojetí, jakékoli verbální i nonverbální projevy zájmu mužů o ženy chápe jako „přirozené“ a odmítavé reakce žen jako feministickou útlocitnost. Příznačné jsou již dva mezititulky článku: Škodlivý standard krásy a elegance a Poklona, nebo obtěžování? K prvnímu se váže část textu adorující ženskou krásu a údajně společensky žádoucí potřeby mužů sličný vzhled komentovat. Jádro odstavců uvedených pod druhým mezititulkem pak uvádí příklad odmítavé „hysterické“ reakce ženy na úvahu kolegy, který chválil dřívější módu minisukní umožňující častý pohled na ženské nohy a završil to komplimentem krásným nohám oné kolegyně. Škvorecký to opět ironicky komentuje neschopností odlišit pochvalu od obtěžování a šířeji pak složitostí (rozuměj nesmyslností) feministického světového názoru.
Poslední článek triády článků v Respektu se zabývá genderovými aspekty jazyka, nejvíce generickým maskulinem (zahrnujícím pod mužským označením všechny osoby bez ohledu na pohlaví), ale také příponou -ová v ženských příjmeních apod. Snahy o jazykové rozlišení aktérů a aktérek děje autor považuje za směšné radikální požadavky jdoucí proti staletími formovaným jazykovým zvyklostem. Celý text spisovatel završuje vtipem dokreslujícím, kam až údajně mohou všechna radikální hnutí (zde feminismus a boj proti rasismu) dospět: k tomu, že Bůh je černoška.
„Celý text spisovatel završuje vtipem dokreslujícím, kam až údajně mohou všechna radikální hnutí (zde feminismus a boj proti rasismu) dospět: k tomu, že Bůh je černoška.“
Všechny tři uvedené články spojuje několik zásadních bodů. Z hlediska formy jasně převažují ironický až sarkastický tón a „anekdotický“ charakter textu vystavěného na shluku příkladů, jež jsou vytržené z kontextu a společně vytvářejí nový kontext a celkové negativní vyznění. Ačkoli zcela přímé odsouzení feminismu se ve Škvoreckého textech vyskytuje poměrně málo, význam sdělení je jasný – jedná se o škodlivou ideologii plnou absurdních požadavků, jež usiluje o nadvládu žen a je primárně namířena proti mužům. Škvorecký zároveň zvolenou diskurzivní strategií posiluje svou autorskou pozici. Ve všech textech kombinuje tři základní figury, jimiž se pokouší vytvořit a zdůraznit dojem autorova, tedy svého neoddiskutovatelného nadhledu: hovoří k nám zkušený, světem protřelý muž, navíc emigrant hluboce obeznámený se západní společností a v neposlední řadě respektovaná intelektuální autorita.
Funkčnost výše uvedených tří autorských figur ale nebyla samozřejmě jediným důvodem, proč Škvoreckého články měly tak ohromný dopad a formovaly většinové pojetí feminismu v devadesátých letech. Významnou roli hrála bezesporu skutečnost, že v roce 1992 se v rámci širší i odborné veřejnosti o feminismu teprve začíná diskutovat. Do tohoto roku spadají i první feministická tematická čísla odborných a kulturních periodik, jako jsou Filosofický časopis, Souvislosti, Iniciály ad. Mimochodem výzkumy Barbory Osvaldové z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Univerzity Karlovy ukazují, že o feminismu se v devadesátých letech nepsalo a nehovořilo jen okrajově. Budu-li pracovat pouze s daty z tištěné publicistiky, která byla pro výsledný obraz feminismu nejzásadnější, pak během celého desetiletí vyšlo k tématu přes tři sta padesát materiálů. Zajímavé je také zjištění, že v celkovém souhrnu převažovaly texty s kladným postojem k feminismu, následovaly ty s neutrálním vyzněním a nejméně bylo odmítavých. Zde se opět ukazuje, že je nutné při hodnocení jakéhokoliv jevu sledovat nejen kvantitativní rovinu, nýbrž i tu kvalitativní. Pouhý pohled na statické údaje by nám vytvořil jen iluzi.
Při úvaze, proč se feminismus pro celá devadesátá léta stal hanlivým výrazem, považuji za zásadní skutečnost, že v dané trojici Škvoreckého textů rezonovaly tehdejší obecnější většinově sdílené hodnoty. Pojetí feminismu jako importu ze Západu je úzce spojeno s představou, že tento myšlenkový a aktivistický směr není „české“ společnosti vlastní. Že všechny ty výše uvedené rádoby humorné příhody o neschopnosti pochopit kompliment apod. jsou křiklavé výjimky, a především že všechny feministické snahy o řešení problémů znásilnění, sexuálního obtěžování či zneviditelňování žen v jazyce není nic, co by tehdejší společnost v Československu, respektive České republice musela řešit. Jedná se o alibismus spojený s neochotou přebírat odpovědnost za negativní jevy ve společnosti, v tomto případě za důsledky patriarchálního uspořádání. Podobně (nejen) v té době převažovala interpretace státního socialismu v letech 1948–1989 jako importu ze Sovětského svazu. Češi a Češky, Slováci a Slovenky, stejně jako další příslušníci a příslušnice etnických menšin podle ní museli jen strpět, co jim bylo vnuceno zvnějšku, a nejsou v podstatě za tuto etapu dějin zodpovědní.
Pojetí feminismu jako importu ze Západu obsahuje zajímavou ambivalenci. Vedle výše uvedeného je nutné připomenout, že se pohybujeme v době neoliberálního boomu, kdy vše západní je většinově považováno za správné, za vzor hodný následování. Proč ale „západní feminismus“ není stejně nadšeně přijímán, a naopak převládne zcela opačný přístup? Podle mého názoru je to především zbytnělostí patriarchátu, který se za staletí své existence stal natolik určujícím znakem společnosti, její struk‑ tury, fungování, hodnot a symbolických vyjádření, že z historického hlediska efemérní neoliberalismus, který bude pravdě‑ podobně záhy vystřídán jinou politickou ideologií, neměl šanci. Mnoho autorů a autorek napsalo již tisíce stran o odporu, nevoli, v lepším případě „pouhé“ rezistenci patriarchálně uspořádané společnosti při prosazování změn genderového řádu. A přesně o tyto změny feminismus různými způsoby usiluje.
Přijatelnost názoru o feminismu jako importu ze Západu byla ovlivněna také moderní historií Československa. Společnost devadesátých let byla výrazně formována nedávnou minulostí státního socialismu. Otázku feministických požadavků si lidé spojovali s takzvanou emancipací shora, s aktivitami Československého svazu žen v podobě tlaku na zaměstnanost žen a angažovanost, popřípadě s (často parodovanými) oslavami MDŽ. Tím byly veškeré pozitivní feministické výsledky a snahy dehonestovány. V první dekádě po roce 1989 byl také patrný silný odpor k problematice genderové rovnosti, řada badatelů a badatelek přesvědčivě poukazuje na konzervativní obrat a návrat k tradičním femininním představám a rolím žen v domácnosti u nemalé části společnosti.
Jedním ze zjevných „dědictví komunismu“ byl též odpor k ideologiím. V úvodním citátu tohoto článku Josef Škvorecký píše o „posedlíkovi“ Leninovi a o tom, že nejhorší, co se může myšlence přihodit, je její přeměna v ideologii. Feminismus byl tedy Škvoreckým onálepkován jako ideologie, čímž si měl již dopředu vysloužit odmítnutí. Jen málokdo byl ochoten tuto iracionální bariéru vybudovanou na dříve sdílené nechuti k marxismu‑leninismu překročit a racionálně se zabývat jádrem problému. Zároveň termín feminismus v době státního socialismu z běžné mluvy téměř vymizel a informace o jeho druhé vlně v západní Evropě a v USA byly v té době poněkud sporadické. Feminismus existoval jen jako označení pro západní ženské hnutí, které bylo v zásadě celých čtyřicet let předtím interpretováno jako buržoazní, tedy zpátečnické a pro společnost kontraproduktivní. Pokud se už vůbec nějaké zprávy o tomto feministickém hnutí v socialistických československých médiích objevily, jejich celkové vyznění bylo spíše negativní a místy se vyskytovaly i údajně komické či absurdní příklady. Exilový spisovatel Škvorecký tak z hlediska vytváření kulturních vzorců na dřívější komunistické diskurzivní strategie plynule navázal a rozvinul je. S tím souvisí i začátek mého úvodního citátu, kde se píše o tom, co se může přihodit „dobré myšlence“. Škvorecký tím myslí „ženskou rovnoprávnost“, kterou chápe jako snahu o sociální spravedlnost. A přesně tímto termínem byly všechny proženské a feministické požadavky artikulované v době státní‑ ho socialismu označovány nejčastěji. Opět se ukazuje, že otázka terminologie není jen izolovanou odbornou záležitostí pro pár vědeckých nadšenců a nadšenkyň, nýbrž důležitým aspektem celkového pojetí určitého jevu.
Historické kořeny reflexe feminismu mají ale i druhé ukotvení: v období dávno před státním socialismem. Od šedesátých let devatenáctého století se v českých zemí rozvíjí ženské hnutí, které postupně nabírá na síle i pestrosti. V době první československé republiky, k níž se československý, později český stát v devadesátých letech minulého století navracel ve snahách o jakési symbolické navázání, byl však tento fakt opomíjen. Feminismus byl ahistoricky zarámován výše zmíněnou emancipací shora v éře státního socialismu, a připomínání dlouhodobé kontinuity feminismu v českých zemích se prostě nekonalo. •
„Od šedesátých let devatenáctého století se v českých zemí rozvíjí ženské hnutí, které postupně nabírá na síle i pestrosti.“
Autorka je historička.