Furtum sacrum
O krátkém, leč slavném putování lebky svaté Zdislavy
V květnu letošního roku se český mediální prostor významnou měrou zaplnil tématem, jež by v době masivní ekologické polykrize, válek, genocidy na Blízkém východě, znepokojivých zpráv z oblasti vývoje AI, zkrátka uprostřed hroucení světa, jak jsme jej dosud znali, očekával asi málokterý čtenář – v hlavní roli se totiž ocitla bezmála osm století stará relikvie lebky svaté Zdislavy ze severočeského Jablonného.
O rozruch se postaral zloděj (či recesista?), který rozbil sklo neobarokní schrány volně přístupné na jednom z bočních oltářů baziliky a i s odcizenou calvou zmizel. Nikoli však nadlouho. Policie jej vypátrala po pouhých dvou dnech (za své nasazení získal zasahující orgán od novopečeného pražského metropolity obratem čestný titul „Útvar sv. Zdislavy“) a po sedmihodinovém výslechu za použití „nestandardních metod“ (sic!) se vyšetřovatelé dozvěděli nejen, kde je relikvie uschována, ale bylo jasněji i ve věci motivace tohoto zvláštního činu. Pachatel jim totiž sdělil, že nesouhlasí s „reklamním“ vystavováním lebky světice, oddělené od zbytku kostry a vyzdvižené na oltář v roce Zdislaviny beatifikace 1907, a že ji chtěl „důstojně pohřbít“ (??) na dně řeky Jizery.
Po necelých třech týdnech se tak lebka v pořádku vrátila do svého kostela, sehrála hlavní úlohu v průběhu tradiční svatozdislavské pouti a z rozhodnutí poradní komise bude napříště uložena v hrobě spolu se zbylými tělesnými ostatky světice, čímž vlastně dojde naplnění i deklarovaná intence odcizitele.
Srdce mileniála
Mainstreamový konzument českých médií (tedy i ten, který snad nezaregistroval, kterak bývalý sekretář Jana Pavla II. Stanislaw Dziwisz distribuuje relikvie krve tohoto posledního svatořečeného papeže, ani to, jak bylo „s umem a láskou“ – tak se vyjádřil arcibiskup Domenico Sorrentino – v roce 2019 vyjmuto srdce a následně mumifikováno do té doby v hrobě přirozeně tlející tělo „Božího ajťáka“ Carla Acutise při přípravě jeho svatořečení) se tak dozvěděl něco o současné praxi zacházení s tělesnými ostatky svatých v (katolické) církvi a – nevyhnutelně – si na ni v okamžení učinil silný názor: někteří z diskutujících ji odmítli jako zpátečnickou, morbidní a nedůstojnou, jiní ji pak hájili jako úctyhodnou tradici, která navíc nasvěcuje pokrytectví dnešního morálního i myšlenkového relativismu.
Vášnivé disputace nad kultem ostatků
Praxe uctívání relikvií, která je (díky nepopiratelné konjunktuře nikoli neprávem) vnímána a běžně apostrofována jako středověká, přestože se s ní setkáme již v dobách pozdně antických a – jak vidno z úvodních odstavců – je alespoň endemicky dodnes dosud živá, má hluboké antropologické základy. Pomáhá věřícím následovat příklady vynikajících vzorů (světců), udržovat paměť na jejich činy a postoje a navazovat s nimi silnější emocionální pouto, pomáhá v intenzivnějších kontaktech s nadpozemskou dimenzí života (skrze ostatky se recipient bezprostředněji obrací ke svatým, o nichž je přesvědčen že nyní již přebývají v blízkosti Boží) a relikvie také fungují jako komunikační kanál reprodukující prosby a potřeby věřícího spolehlivě jejich adresátům.
Spolu s intenzivně propracovávanou teologickou argumentací ve prospěch kultu relikvií se nicméně rovněž téměř po celé dějiny západního křesťanství objevuje i legitimní kritika této úcty, na niž částečně (nevědomky?) navázal svým deklarovaným postojem také dodnes bezejmenný pachatel zdislavského sakrilegia.
Již na počátku 5. století se v otázce úcty k relikviím tvrdě střetl svatý Jeroným se svým někdejším příznivcem, hispánským učencem Vigilantiem. Přestože myšlenky druhého jmenovaného známe – příznačně a typicky – pouze z Jeronýmova polemického traktátu Contra Vigilantium, lze dovodit, že mezi dalšími kaceřovanými praktikami dobové zbožnosti Vigilantia nad jiné pobuřovalo uctívání „kostí a popela mrtvých“, propagované tehdejším asketickým monasticismem, které považoval za „pohanské modlářství zaváděné do kostelů pod záminkou náboženské horlivosti“. In margine budiž zmíněno, že mezi dalšími pozoruhodnými názory tohoto „protoprotestanta“, později ostatně prohlášeného za kacíře, jako by jeden zvlášť prorocky promlouval do dnešní situace církve diskreditované četnými sexuálními skandály, byl to – opět proti dobovému mnišství mířený – odsudek okázale vyhrocené cudnosti, kterou považoval za „líheň prostopášnosti“ (libidinis seminarium).
Přímo proti „reklamnímu“ zneužívání relikvií vystoupili v první půli 12. století hned dva pozoruhodní myslitelé. Ten méně známý se jmenoval Guibert a kromě toho, že byl opatem malého benediktinského kláštera Nogent-sous-Coucy, byl rovněž bystrým a kritickým pozorovatelem dobové církevní praxe. Ve svém traktátu O relikviích se tak pohoršuje nad tím, jak mniši často zneužívají naivní a senzacechtivé poutníky, když před nimi ve vidině štědrých darů inscenují falešné zázraky a uzdravení, a naopak poutníky, ale i vzdělance a biskupy, kárá za to, že si neověřují autenticitu předkládaných ostatků. Příkladným klamáním věřících je mu pak existence dvou hlav sv. Jana Křtitele, jejíž vlastnictví shodně deklarují jak v Konstantinopoli, tak v Angers.
Na ekonomický prospěch spojený s inscenovaným, podněcovaným a pečlivě živeným kultem svatých ostatků pak sarkasticky upozorňuje slavnější z dvojice vrcholně středověkých pochybovačů – svatý Bernard z Clairvaux. Ten navíc velmi přesně analyzuje roli drahocenných relikviářů, zářících zlatem a třpytících se drahými kameny, coby poutačů smyslů, které mají v posledku za účel podnítit štědrost nádherou zmámených ctitelů. Ve své slavné Obraně opata Viléma píše jednoznačně: „Vždyť právě pohledem na tyto nákladné (ač obdivuhodné) marnosti jsou lidé podněcováni spíše k dávání darů nežli k modlitbě. Takto […] peníze přitahují peníze, neboť (nevím jakým řízením) se tam, kde je vidět bohatství, daruje o to ochotněji. Oči se kochají ostatky pokrytými zlatem – a měšce se otevírají. Ukazuje se překrásná podoba některého světce či světice, a věří se, že je tím svatější, čím je barevnější. Lidé běží, aby líbali, jsou vybízeni, aby darovali, a více obdivují krásu, nežli uctívají posvátno.“ V tomto bodě je zjevně forma dosavadní expozice Zdislaviny lebky poplatná době moderní, neboť ve středověku by bylo takřka nemyslitelné, aby byly relikvie vystavovány a uctívány obnažené a samy o sobě, bez často velmi nákladně zdobených, pečlivě a na míru zhotovovaných relikviářových schrán či obalů.
Krádež na přání světců
Vedle pohoršení nad reklamní a propagační funkcí ostatků cílenou na zástupy bonitních poutníků (arciť naplňovanou pravděpodobně uspokojivěji ve Francii 12. nežli v Sudetech 21. století), které současný pachatel sdílí s významnými středověkými teology (a po nich přirozeně i s řadou reformátorů, Viklefem a Husem počínaje), je zde ještě jeden moment pozoruhodně analogický k dávnému zacházení s relikviemi: i ve středověku byly totiž ostatky často zcizovány. Furta sacra, svaté krádeže – tento specifický, ale nikoli neobvyklý způsob nabývání cenných relikvií přitom nebyl vnímán jako běžný zločin, ale měl charakter, pravda poněkud extrémního (a ne všemi zainteresovanými stejně shovívavě vnímaného), zbožného aktu sui generis. Církví byl na každý pád akceptován spíše než nákup či obchodování s ostatky, které výslovně zakázal IV. lateránský koncil na počátku 13. století. Důvod této velkorysosti tkví v předmoderní mentalitě a zbožnosti, podle níž by se takový čin přeci nemohl odehrát bez výslovného souhlasu daného světce. Svědčí o tom řada zpráv o nemožnosti manipulovat ostatkem proti vůli jeho někdejšího „obyvatele“.
Jedním z nejznámějších a nejpopulárnějších případů „krádeže“ ostatků bylo převezení těl svatého Benedikta a svaté Scholastiky z Monte Cassina do Galie v 7. století. Sv. Benedikt byl po zcizení uložen v opatství Fleury v místě nadále zvaném Saint-Benoît-sur-Loire, zatímco ostatky jeho sestry skončily v Le Mans. Legenda zaznamenává, že oba světci v celé akci galským mnichům aktivně pomáhali. Když se pak montecassinští za podpory papeže i krále Pipina snažili „své“ ostatky vyreklamovat zpět, bránil se opat Medo poukazem na to, že sám světec si svůj přesun z Monte Cassina do Fleury přál. Pakliže ale dá sv. Benedikt najevo, že je jeho vůlí přenést ostatky zpět, nebude tomu bránit. Světec však svoje preference vyjevil rázně: „Když se královští poslové přiblížili k posvátnému hrobu, byli zasaženi tak náhlou slepotou očí, že nebyli schopni ani vzájemně rozeznat své tváře, ani poznat, kterým směrem by mohli postupovat, a to ani hmatem. Poté, zachváceni silným děsem, […] pomýšlejíce na záchranu v útěku, marně pobíhali sem a tam, křičeli a prosili o pomoc. […] Přivolaný opat Medo přispěchal i s bratřími a podav jim ruku, vyvedl z kostela ty, kteří znesvětili posvátný chrám a kteří nyní hojně pocítili božskou odplatu.“
Co zamýšlela Zdislava?
Pohlédneme-li na květnovou událost v Jablonném touto, v kontextu úcty k relikviím legitimní, optikou, můžeme se závěrem ptát: co když sama Zdislava zatoužila po opětovném scelení svých tělesných ostatků v jednom hrobě, v jehož klidu spočívala po tři čtvrtiny tisíciletí? A co když nám tato svatá patronka rodiny chtěla sdělit ještě více – třeba že k podpoře zdravě fungujícího rodinného prostředí v naší zemi bude třeba opravdová změna (i politického) smýšlení a že rozhodně nepostačí uspořádání výroční pouti k jedné středověké kosti? •
Autor je historik umění.