Štěstí je krásná věc
Příběh Istanbulské úmluvy
Ideologický pamflet, převýchova lidstva, vyosení z křesťanského základu evropské civilizace, otrávené jablko a trojský kůň genderové ideologie. To jsou jen příklady volných asociací, které zazněly začátkem roku z úst některých českých senátorů a senátorek na adresu Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí.
Takzvaná Istanbulská úmluva, kterou Česko podepsalo roku 2016, ani po téměř dekádě probíhajících společensko-politických diskusí nenabyla účinnosti. Její ratifikaci odmítl v lednu tohoto roku těsnou většinou Senát. Horní komora tím promarnila příležitost napravit jeden z největších nedostatků českého systému pomoci přeživším genderově podmíněného a domácího násilí – jeho nekonzistentnost.
Jak vyplývá z dlouholeté praxe pomáhajících organizací i existujících výzkumů, aby se přeživším tohoto typu násilí dostalo adekvátní podpory a pomoci, musí mít především štěstí. Štěstí na dobře vyškolené policisty a policistky, kteří jejich zkušenost nebudou bagatelizovat a reprodukovat stereotypní představy o tom, jak vypadá „správná oběť“. Štěstí, že v jejich kraji bude zrovna volný krizový psycholog nebo psycholožka a dostupné místo v azylovém domě. A v neposlední řadě štěstí na takový soudní proces, který je nebude retraumatizovat a zajistí adekvátní trest pro pachatele násilí. Mechanismus, který vyžaduje takovou míru štěstí, souhry náhod a přízně osudu, se jen těžko dá nazývat funkčním systémem.
TYPOLOGIE NEVĚDĚNÍ
Socioložka Blanka Nyklová a antropoložka Dana Moree realizovaly od roku 2020 sérii výzkumů zaměřených na (ne)funkčnost systému pomoci přeživším. Mezi hlavní doporučení, která ze sebraných dat a analýz vyplývají, je zavedení akreditovaných kurzů pro všechny složky pomoci, včetně povinného vzdělávání pro soudce a soudkyně, nebo zajištění dostatečného počtu specializovaných azylových domů a domů s utajovanou adresou. Stejná doporučení obsahuje – zde navrhuji dramatickou pauzu – i výše zmíněná Úmluva. Ta si klade za cíl eliminovat tento typ násilí na ženách a domácího násilí, jehož obětí může být kdokoliv bez ohledu na svůj gender – mezi další zvláště zranitelné skupiny patří v tomto ohledu zejména děti a seniorská populace. Vlády, které Úmluvu ratifikují, se zavazují jak k zavedení systémových opatření podpory přeživších (například skrze výše zmíněné vzdělávání složek pomoci a zajištění potřebné dostupnosti specializovaných služeb), tak k důslednější prevenci. Argument, že Úmluva není potřeba, protože český právní systém zajišťuje dostatečnou ochranu, nereflektuje dostupná data i zkušenosti samotných přeživších.
Celá nekoncepčnost – od prevence, podpory přeživších, stíhání pachatelů až po sběr dat a monitoring – se naplno odhalila v období pandemie covidu-19. Zatímco v řadě evropských zemí byla přijata série opatření, například zvyšování povědomí včetně informačních kampaní, posilování telefonních linek a dalších komunikačních platforem nebo zajištění finanční podpory pro pomáhající organizace, v Česku žádné specifické kroky nepřišly. Vláda stejně tak do velké míry ignorovala doporučení specializovaného Výboru pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách, s výjimkou jedné (dovolím si říct nepříliš povedené) informační kampaně. Pandemická situace tak odhalila nefunkční mechanismy a všeprostupující politiku nečinnosti, která je pro celý systém příznačná – ten pak do velké míry udržují v chodu pomáhající organizace neziskového charakteru, které mnohde suplují roli státu.
Výzkumnice Nyklová a Moree popisují nekoncepčnost celého systému skrze takzvanou typologii nevědění. Tento konceptuální rámec, který poprvé představila americká filosofka Nancy Tuana, umožňuje lépe pochopit, jak je možné, že i přes existující data, výzkumy a doporučení systém prevence a pomoci přeživším stále nefunguje (a kvůli letošnímu rozhodnutí Senátu nějakou dobu ještě fungovat nebude). Z typologie vybírám v českém kontextu hojně využívanou strategii takzvaného nevědění plynoucího z konstruování epistemicky znevýhodněných identit – tedy takových identit, jejichž vědění a zkušenostem není přiznávána dostatečná autorita. Pod tuto kategorii spadají lidé, kteří jsou silně traumatizováni, a právě proto označováni za nedůvěryhodné. Zkušenost přeživších, kteří si z násilných vztahů a incidentů odnášejí trauma, je českým systémem často znevažována. Mediálním prostorem v posledních letech rezonovala řada konkrétních případů, kdy soudy bagatelizovaly dopad závažných činů, jako je opakované znásilňování nezletilých, a udělily neadekvátní tresty. Trauma se navíc často neshoduje se stereotypními představami o „ideální oběti“, která násilí nahlásí okamžitě, podává konzistentní výpověď a na policejní stanici i u soudu se projevuje s dostatečnou mírou pokory a úslužnosti. Představami, které by v ideálním světě neměl nikdo, kdo je součástí systému pomoci, zastávat.
JAK SE Z TRAUMATU STÁVÁ IDEOLOGIE
Kromě individuální roviny lze tento typ nevědění aplikovat i na úroveň institucí a politik. Do této kategorie spadají i všichni ti, jejichž vědění (nebo, chceme-li, odbornost) je označováno jako podjaté a „ideologické“. V kontextu genderově podmíněného násilí se potenciálně jedná o kohokoliv, kdo vychází z feministických pozic nebo uplatňuje genderovou perspektivu. Tato strategie v konečném důsledku umožňuje ignoraci konkrétních výzkumů a doporučení produkovaných občanským i akademickým sektorem, stejně jako vytěsňování tématu genderově podmíněného a domácího násilí z veřejných politik. Odmítnutí ratifikace Istanbulské úmluvy je pouze jedním (ač velmi výrazným) důsledkem těchto vnitřních mechanismů, které blokují pokrok v ochraně práv přeživších.
Vedle interních mechanismů, které udržují systém v jeho současné podobě, je téma genderově podmíněného násilí silně ovlivňováno i zvenčí. Jak ukazuje bohatý katalog absurdních mýtů, které zazněly v kontextu debat okolo Úmluvy v posledních letech – od „homosexuálové budou prohlášeni za nadřazenou vládnoucí třídu“ Mons. Piťhy (2018) až po „přijetí Úmluvy může vést k zakázání časopisu Maminka“ senátorky Kovářové (2024) –, jen málo témat v oblasti rovnosti žen a mužů způsobilo tak výraznou aktivizaci antigenderových kampaní.
Antigender se stal v posledních desetiletích významnou mezinárodní silou, kterou pohání odpor vůči politikám a diskusím o rovnosti žen a mužů, právech LGBTQ+ a pojetí genderu jako sociálně konstruované kategorie. Tyto kampaně zahrnují církevní skupiny, konzervativní politiky a političky, organizace i média. Spolu se zaměřením na genderová témata často projevují i odpor k migraci, globalizaci, klimatické změně a nadnárodním institucím, jako je Evropská unie. V českém kontextu se naplno projevil právě v roce 2018 při mobilizaci proti ratifikaci Istanbulské úmluvy a – s menší pauzou v pandemických letech – pokračoval až do začátku letošního roku, kdy zablokoval komplexní transformaci systému prevence a pomoci přeživším genderově podmíněného a domácího násilí. Řetězové e-maily s varováním, že po ratifikaci Úmluvy „nebude možné slavit Velikonoce“ a „sociální služby budou odebírat děti z rodin“, upevnily senátory a senátorky v jejich (záměrné nebo nezáměrné) neznalosti. Přeživším násilí tak nezbývá než se dál namísto opory v komplexně navržené lidskoprávní smlouvě spoléhat na štěstí. A to je v roce 2024 ostudně málo. •
Autorka je socioložka.