Papír, nebo plast?
Poučení z devadesátkových polystyrénových válek
„Papír, nebo plast?“ Tak znělo dilema, před nímž stáli studující Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA) v roce 1991. O dva roky dříve studentská asociace úspěšně zavedla jeden z prvních a nejambicióznějších recyklačních systémů pro celý kampus ve Spojených státech. Recyklování bylo v té době teprve v plenkách, ale místní studenti byli odhodlaní.
V roce 1991 byla v Coroně, nedaleko od kampusu UCLA, otevřena továrna na recyklaci polystyrenu, což studentům nabídlo lákavou možnost: díky nahrazení jednorázových papírových předmětů polystyrenovými mohla UCLA recyklovat 80 % svého odpadu (v té době papír ušpiněný od jídla nemohl být snadno recyklován) a tím odklonit odpad, který by mířil na přeplněné skládky. Někteří studující sice byli proti, zastánci plastů ale zvítězili. Věřili, že recyklování plastů je budoucnost.
V roce 1993 vyšlo najevo, že plast svážený z kampusu byl spalován ve spalovně ve východní části Los Angeles. Ve volbě plastu namísto papíru tedy studenti, přestože byli vedeni dobrými úmysly, nejen selhali ve zvýšení poměru recyklovaného materiálu, ale přispěli také k vysoké úrovni znečištění vzduchu v sociálně znevýhodněné lokalitě a napomohli zakořenění používání jednorázových plastových výrobků v každodenním životě.
Když jsem se poprvé dozvěděla o tomto příběhu, nemohla jsem ho pochopit. Z dnešního pohledu byla volba studentů samozřejmě mylná. Odklon od jednorázových plastů je dnes naléhavým tématem, několik zemí prosadilo jejich zákaz a na globální úrovni se projednává dohoda, která má znečišťování planety plastovým odpadem ukončit. Ovšem rozhodnutí studentů bylo podivné už v roce 1992: nedlouho předtím McDonald’s podlehl tlaku a na balení hamburgerů začal místo polystyrenových krabiček používat papír. Proč se environmentálně zodpovědní studenti rozhodli opačně?
Abychom jejich rozhodnutí pochopili, musíme naše dnešní znalosti o plastech odložit stranou a zaměřit se na soupeřící narativy a zmatky, které se šířily v raných devadesátých letech, kdy se odmítání plastů teprve začínalo stávat běžným.
Levnější, pohodlnější, barevnější
Náš vztah k plastům se za dobu, co je máme kolem sebe, velmi rychle proměňoval. Když se v padesátých letech 20. století poprvé objevil v amerických domácnostech, byl oslavován jako zázračný materiál, který učinil život levnějším, pohodlnějším a barevnějším. V pozdních šedesátých letech se však přístup k plastu začal posouvat. Byl považován za nekvalitní, neautentický, nebezpečný pro lidské zdraví. Během energetické krize sedmdesátých let byl opět vzat na milost, neboť jeho nízká hmotnost šetřila benzin při transportu, ale v osmdesátých letech se jeho kritici vrátili s odvetou a v takzvané odpadové krizi upozorňovali na fenomén plýtvání. Právě plastové obaly přiváděly lidi k šílenství. „Co je zač všechen tenhle plast, který si tahám domů ze supermarketu?“ divil se novinář v roce 1989 v prvním čísle nového časopisu o životním prostředí.
Obzvláštní nenávist vyvolával polystyren. Zacpával žaludky mořských živočichů, vyráběl se z fosilních paliv a nebylo možné ho recyklovat. Jeho reputaci poškodilo především spojení s chlorfluorovanými uhlovodíky. Chlorfluorované uhlovodíky, používané jako nadouvadla k výrobě pěny, byly známé ničením ozonové vrstvy – což od chvíle, kdy byla nad Antarktidou zpozorována ozonová díra, začalo být důvodem k vážným obavám. Boj proti polystyrenu, který započala nezisková organizace Občanské informační centrum pro nebezpečný odpad (Citizen’s Clearinghouse for Hazardous Waste), začal žít vlastním životem. Na konci osmdesátých let už byly „polystyrenové války“ v plném proudu. Města zakazovala jeho používání, studenti organizovali bojkoty univerzitních jídelen a zákazy používání na kampusu.
Nejvýraznější kampaní byl tlak na McDonald’s, aby přestal používat polystyrenové krabičky na burgery. Protestující mládež nosila převleky „Ronald McToxic“ a transparenty „McLitter“ (McOdpad). Fastfoodový gigant odpovídal sliby, že polystyren bude recyklovat, a svůj závazek vyjadřoval sloganem „McRecycle USA“.
V té době většina lidí nevěděla, že plast lze recyklovat. Hliník a papír samozřejmě ano. Ale plast? To se zdálo přitažené za vlasy. Kampaň McDonald’s tedy představovala zlomový bod. O několik měsíců později sice fastfoodový řetězec přešel od polystyrénu k papíru, ale pokus McDonald’s zachránit polystyren byl součástí širších snah. Přibližně v téže době zahájil plastový průmysl reklamní kampaň, v níž zákazníky přesvědčoval o recyklování a vychvaloval výhody plastových obalů. Představitelé plastového průmyslu též financovali výstavbu recyklačních středisek na zpracování polystyrenu, jako bylo i středisko v Coroně. Bylo jich ovšem příliš málo na to, aby zpracovaly vyráběné množství materiálu. Zmíněná reklamní kampaň je považována za začátek „plastového popíračství“ – úmyslné snahy popírat znečištění životního prostředí plasty a mlžit o jeho škodlivých dopadech.
Plastoví poslové
Z technického hlediska plasty recyklovat lze. Avšak zatímco průmysl již věděl, že v daném měřítku to nebylo ekonomicky proveditelné, veřejnost s tím obeznámena nebyla. Veřejná rozprava o plastu byla zmatená a plná protimluvů. Někteří experti a novináři aktivně podporovali plastový průmysl ‒ ty nazývám „plastovými posly“: Nejprve tu byli „odpadkologové“ – experti na odpad, kteří se zajímali o moderní skládky. Nejznámějším byl Bill Rathje, který tvrdil, že co se týče objemu, papír je větší problém než plast, a bezostyšně opomíjel informace o chemických částicích přítomných v plastech. Do časopisu The Atlantic napsal: „Je nepravděpodobné, že by plast do okolí uvolňoval toxické chemikálie.“ Dnes prokazatelně víme, že toto tvrzení je nepravdivé.
Pak přišli „analytici životního cyklu“, kteří situaci ještě více znepřehlednili. Analýzy životního cyklu (LCA) byly nástroje k hodnocení dopadu různých produktů na životní prostředí. V devadesátých letech chemik Martin Hocking vydal analýzu, v níž tvrdil, že polystyrenové kelímky jsou pro životní prostředí lepší než papírové. Ač jiní vědci jeho tvrzení a data rozporovali, Hockingovu verzi přebraly mainstreamové časopisy a ujala se.
Třetími plastovými posly byli nezřídka novináři, kteří nedokázali přimět průmysl k zodpovědnosti. Tvrzení o recyklování brali za bernou minci a uváděli čísla a výpočty, aniž by zmiňovali nebo se ptali, kdo a jak je vytvořil. Někteří se dokonce snažili plastový průmysl obhajovat. Obzvláště výrazná byla v tomto ohledu novinářka Jeanne Marie Laskas, která v roce 1990 ve Washington Post napomínala Američany, aby ohledně plastů „nebyli tak hysteričtí“.
Poučení z polystyrenových válek
Studenti UCLA, kteří si zvolili polystyren místo papíru, učinili rozhodnutí v komplexním a rychle se proměňujícím kontextu, v němž hráli klíčovou roli takzvaní plastoví poslové – odpadkologové, experti na životní cykly a novináři. Ti, ať už si toho byli, či nebyli vědomi, přispěli snahou obhájit plasty (nebo jim alespoň zajistit větší přijetí) k rozšíření plastového popíračství.
Když bylo v roce 1993 odhaleno, že polystyrenový odpad z UCLA byl spálen, zapůsobilo to na studentské nadšení pro recyklování jako studená sprcha. Zpráva spolu s omezením rozpočtu vedla k dočasnému ukončení recyklování na kampusu. Vychvalované středisko recyklace v Coroně bylo zavřeno v roce 2001. V té době to však už téměř nikoho nezajímalo.
Zákazy polystyrenu se dnes opět dostávají do zpráv. Jeden z nich v roce 2025 přijala Kalifornie (není však uplatňován). Nyní, když se rozbíhá nový „plastový zpětný úder“, slibuje průmysl technologický průlom – chemickou recyklaci. Příběh UCLA však připomíná, že bychom měli zůstat obezřetní. Chybné rozhodnutí může vést k zafixování neekologických návyků. A měli bychom se mít na pozoru i před plastovými posly ve vědě i v médiích, kteří korporátním lžím dodávají důvěryhodnost. •
Autorka je historička.
Z angličtiny přeložila Karolina Foletti.