Aby náš svět nezanikl
Hledání zdrojů odolnosti v minulosti
Resilience čili odolnost lidské společnosti patří v poslední době k nejdůležitějším výzkumným tématům. Letos započal velký vědecký projekt s názvem Připraveni na budoucnost. Je zaměřený na výzkum základních principů odolnosti lidské společnosti v historické perspektivě a na využití získaných poznatků pro současnost. Spolupracují na něm odborníci a odbornice z humanitních i přírodních oborů. Hlavní iniciátor a koordinátor projektu vysvětluje, kudy na to jdou.
Od evropského osvícenství a nástupu moderny, kdy zemřel Bůh a velké cíle lidstva se ztratily ve světových válkách či za ploty gulagů a koncentračních táborů, je zřejmé, že prosté bytí bez přívlastků je hodnotou samo o sobě. Bohem opuštění a znejistění lidé si bolestně uvědomili křehkost své existence, která ztratila hlubší metafyzický smysl. Vnímají, že síly přírody i vlastní hloupost a zpupnost mohou snadno přivodit jejich pád, sebezničení, apokalypsu. Ta není jen teologickým konceptem nebo vizí daleké budoucnosti, ale reálnou možností.
Rezignoval‐li svět na velké cíle, které zajišťovaly nesmrtelnost napříč dějinami, zůstává v nás jen úzkost krátce žijících stvoření, jež od sebe namáhavě odvracejí zkázu a jejichž hlavním imperativem je za každou cenu přežít. Lidé se proto snaží posílit vlastní odolnost čili resilienci, aby dokázali odolávat nepřízni osudu a zpomalili ručičku hodin odpočítávající jejich konec. Řešení hledají mimo jiné na univerzitách, ve vědeckých ústavech a ve víře v technický pokrok. V západní civilizaci roli Boha převzali inženýři, vědci či lékaři – někteří s potěšením, jiní s jistou nevolí. Své „desátky“ (fakticky však jde o mnohem menší podíl ze státních výdajů) obětujeme dnes na oltář vědy a poznání. Snažíme se tak pochopit okolní svět, do něhož se bez vlastního přičinění rodíme, v němž žijeme, a který však i aktivně formujeme. Paradoxně se tak dnes můžeme vnímat jako stvoření i tvůrci zároveň. Žijeme ve světě, který naši existenci umožňuje, ale i ohrožuje, a to i kvůli nám samotným. Za své peníze investované do poznávání světa chtějí lidé od vědců slyšet, jakým směrem se má lidstvo ubírat, aby náš svět nezanikl a my v něm dokázali přežít co nejdéle. Je to cíl sice prostý, nesrovnatelný s monumentálními idejemi minulosti, ale žádný smysluplnější dnes k dispozici nemáme.
HUMANITNÍ VĚDY A POZNÁVÁNÍ SVĚTA
Naše civilizace dosáhla vysokého stupně společenské komplexity, na jednu stranu přináší benefity v podobě vysokého životního standardu, zdravotní péče, rozvoje vzdělání a kultury, na stranu druhou se společenský systém stal natolik složitým a energeticky náročným, že ho jen s obtížemi udržujeme v chodu a ani plně nechápeme příčiny a důsledky většiny jevů, jež se v něm odehrávají. Hledají se proto způsoby, jak náš svět upevnit a eliminovat důsledky vnějších i vnitřních otřesů, které by ho mohly destabilizovat.
Při řešení dnešních i budoucích problémů se nelze vydat cestou techno‐optimistů, kteří nekomplikovaně věří, že vše ve více či méně vzdálené budoucnosti vyřeší nové technologie – nanomateriály, vakcíny, genetické inženýrství, jaderná fúze atd. Už vizionář Jules Verne si uvědomoval nebezpečí vyplývající z prostého technologického pokroku oproštěného od společenské a environmentální odpovědnosti. A jeho následovníci, autoři formativních sci‐fi ság dvacátého století Isaak Asimov či Frank Herbert, pracovali s konkrétním konceptem disruptivních technologií, které budou v daleké budoucnosti zakazované či dokonce tabuizované, protože mohou přivést lidstvo do zkázy. Každému, kdo se vážně zabývá futuristickými úvahami o světě, je zřejmá nemožnost budoucnosti založené na pouhých technologických řešeních a technokratickém konceptu vlády. Rozvoj technologií musí být doplněn pokrokem v oblasti věd sociálních a humanitních. Vedle Einsteinovy teorie relativity a Darwinovy evoluční teorie druhů by měla vzniknout věda podobná dosud fiktivní „psychohistorii“ popsané v epopeji Isaaka Asimova Nadace, tedy oboru, jenž kombinuje historii, sociologii a statistiku s cílem vytvořit obecné modely popisující a predikující chování velkých skupin lidí.
VZORCE NAŠEHO JEDNÁNÍ
Myslíme‐li to s posilováním odolnosti naší společnosti vážně, musíme propojit pokrok ve vědách přírodních a technických s rozvojem věd sociálních a humanitních. S tímto stanoviskem se ztotožňuje i naše současná politická a vládní garnitura, jejíž úředníci vložili aktuální společenskou objednávku směřující k humanitním vědám do nevábně pojmenovaného dokumentu Národní výzkumná a inovační strategie pro inteligentní specializaci České republiky 2021–2027 (Národní RIS3 strategie). Podle této strategie je misí společenských a humanitních věd „zkoumat systémové předpoklady, zdroje a nástroje společenské odolnosti vůči výzvám či krizím různé povahy. V jádru stojí nutnost komplexního poznání vztahů a procesů, které společnost jako celek posilují (a působí tedy preventivně) ve schopnosti řešit krizové, nenadálé či ohrožující situace.
Je proto nutné poznávat, jaké vzorce individuálního a kolektivního jednání se ve společnosti uplatňují a jak ovlivňují různé politiky, eventuálně formují nejrůznější ochranné nebo transformační mechanismy. Výzvy a procesy, jež zasahují a budou zasahovat do života společnosti v 21. století, je nutno chápat rovněž z hlediska jejich dopadů na lidskou psychiku, společenskou soudržnost a mezilidské vztahy vůbec. Právě působení v těchto oblastech se výrazně promítá do charakteru vládnutí i formulace konkrétních politik a významně tak ovlivňuje možnosti implementace jakýchkoli rozvojových strategií a úspěšnost jejich působení.“
Na řešení těchto úkolů byly v rámci tzv. operačních programů vyčleněny stovky milionů korun z prostředků Evropské unie i České republiky. Tato strategie požaduje konkrétní a verifikovatelnou výpověď o společenských procesech, které náš sociální svět utvářely, utvářejí a utvářet budou. Jak toho dosáhnout? V novém projektu zastřešeném Filosofickou fakultou Masarykovy univerzity nazvaném Připraveni na budoucnost: porozumění dlouhodobé odolnosti lidské kultury (který byl českým ministerstvem školství vybrán pro financování ve výzvě Špičkový výzkum Operačního programu Jan Amos Komenský) jsme se při zkoumání lidské resilience rozhodli pro tzv. naturalistický přístup ve společenských vědách. Jeho podstatou je přesvědčení, že lidskou mysl a lidské jednání nelze oddělit od biologické podstaty člověka, respektive lidskou společnost od přírodního prostředí, ve kterém existuje a v interakci s nímž se proměňuje. Přiznáváme si, že lidé jsou prozatímně posledním článkem v dlouhé evoluci života na zemi. Snažíme se překonat dichotomii mezi přírodou a kulturou, subjektem a objektem, minulostí a přítomností. Věříme, že humanitní a sociální vědy ve spolupráci s přírodními vědami dokážou vysvětlit příčinné souvislosti předmětu svého bádání, jímž je lidská společnost a její kultura.
MINULOST A BUDOUCNOST JSOU JAKO UROBOROS
Náš velký projekt věnovaný odolnosti lidské kultury se na rozdíl od jiných běžících projektů (například Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik SYRI), které se věnují aktuálním rizikovým situacím v dnešní společnosti, zaměřuje na výzkum minulosti. Neznamená to však, že bychom nebyli aktuální. Při našem bádání vycházíme z předpokladu, že naprostá většina problémů a krizí, ne‐li všechny, kterým dnes čelíme, již v minulosti lidstvo muselo řešit. Ať už jde o ekologické krize, dopady masivních migrací, epidemie, negativní vliv disruptivních technologií nebo lokálního přelidnění, je zřejmé, že civilizační problémy dnešní doby mají své počátky v hluboké minulosti. Podle Friedricha Nietzscheho je čas podobný kruhu, minulost a budoucnost jsou jako had zakousnutý do vlastního ocasu. Dějepisectví zkoumá a ošetřuje to, co tu je odedávna, a pomáhá osvědčené podmínky života uchovat i pro budoucí pokolení.
Archeologie, která stojí spolu s dalšími humanitně orientovanými obory v centru našeho projektu, nabízí relevantní empirická data o společenských a přírodních procesech formujících lidstvo od jeho úplného počátku dodnes. Díky své unikátní metodologii dokáže integrovat poznatky z humanitních i přírodovědných disciplín, které jsou nezbytné pro zhodnocení lidského potenciálu vypořádávat se s nepříznivými okolnostmi v různých dějinných epochách. Archeologii chápeme i jako vědu pomáhající utvářet budoucnost. Snažíme se na transdisciplinární bázi identifikovat vzorce individuálního a kolektivního jednání ve velmi dlouhých časových řadách, které bezpochyby směřují i do daleké budoucnosti. Podle dnešní kognitivní vědy mohou být tyto vzorce důsledkem existence jakýchsi předdefinovaných modulů lidské mysli, jež se aktivují v různých konfiguracích na základě určitých podnětů v odlišných historických situacích.
Nemáme ambici rozpoznat trajektorii, po které se lidstvo a naše společnost pohybuje. Na to jsou naše schopnosti zatím příliš chabé. Můžeme však nahlédnout do minulosti a poodhalit, jak lidé po tisíciletí budovali a chránili svá sídla, jak se formovaly historické populace, jak udržovaly svůj genofond a co je ohrožovalo, jaké technologické inovace v minulosti lidem nejen pomáhaly, ale i škodily. Zjistíme, jak lidé svým jednáním v minulosti posilovali odolnost a společenskou soudržnost a čím z minulosti se dnes můžeme inspirovat. A to snad není tak málo! •
Autor je profesor archeologie na Masarykově univerzitě.